Jiří Varhaník
kulturní redaktor
tel.:+420 567 578 033
mobil:+420 732 506 071
varhanik@jihlavske-listy.cz

Ukázat Karla Čapka jako spisovatele humoristu, a ne jenom jako autora velkých dramat, bylo proklamovaným cílem komedie s prvky grotesky a černého humoru, kterou v pátek a v sobotu poprvé uvedlo v Polné tamní Divadlo Duha. 
Principál souboru, autor scénáře a režisér Petr Vaněk, zpracoval pro jeviště Čapkův drobnější text o tom, kterak vzniká divadelní hra. Inscenace pracuje s principem „divadla na divadle“. Očima dramatika divák sleduje jednotlivé etapy vzniku inscenace od napsání hry až po uvedení premiéry. 

Polenští divadelníci v anotaci premiéry poznamenali, že za více než 80 let od vzniku Čapkova textu se změnily jak divadlo, tak společnost, ale duch a poezie divadelního zákulisí a láska herců k divadlu zůstávají. Představením tedy chtěli především pobavit. V humorné a laskavé nadsázce přiblížit nezasvěcenému pozorovateli nešvary, úskalí, klišé i paradoxy divadelního světa.

V Čapkově příběhu autor vytvoří hru a vypustí ji do světa kulis, opon, rekvizit a dekorací. Poté už jen nešťastně, a bez šance na vlastní zásah do dění, sleduje, jak se jeho literární dítko pod rukama všech těch režisérů, dramaturgů, hvězd a hvězdiček, kulisáků, divadelních nýmandů, intrikánů a kverulantů proměňuje v cosi, co on přece nikdy nenapsal a pod co by se nikdy ani nepodepsal. 

Žánr až groteskní komedie dal polenským divadelníkům prostor pro humornou nadsázku dovedenou občas až na hranu. Na druhou stranu nelze popřít, že každý fór je tu ve svém prazákladu skutečně opřen o znalost reality divadelního světa a jeho nejrůznějších figurek a situací.  

To vše by nefungovalo bez herecké kvality a poučenosti všech aktérů na jevišti. Petr Vaněk patří v tom směru k náročným režisérům v nejlepším smyslu toho slova. V Čapkovi využil evidentní zkušenosti svých herců. Až na jednu elévku se představují už ostřílení hráči a herecká vyrovnanost bez výjimky patří k přednostem inscenace. 

Díky schopnosti všech herců udělat si „prču“ sám ze sebe se publikum může bavit příjemnými drobnými jevištními gagy, které jsou tu osvěžujícím kořením. Divák tak např. zjistí, jak vypadá takový „přefouknutý“ herec. To jsou drobné nápadité momenty, na které se pak při ohlédnutích za inscenacemi vzpomíná roky. 

Suma sumárum je z představení Jak se dělá divadlo cítit „vaňkovský“ důraz na preciznost provedení, zároveň se z ní ale nevytratila nezbytná lehkost a upřímná radost z divadla jako takového. Patrná byla jak během samotné premiéry, tak při pozdějších neformálních momentech v zákulisí. 

Hudba v žilkách
Samostatnou kapitolou inscenace je její hudební složka. O Poleňácích by se obecně dalo říci, že mají muziku tak nějak v žilách. A Duha má k tomu navíc Radka Žilku.
Ten se souborem nastudoval (a na jevišti při představení živě odehrál na klávesy) kolekci známých dobových evergreenů. I díky jejich režisérskému výběru a následnému kvalitnímu sborovému provedení (a taky díky sólové kvalitě Veroniky Legerské) přenesly tyhle Ježkovky publikum velmi autenticky do 30. let, do doby vzniku Čapkova textu.   

Jejich volba je jedním z aspektů, které do inscenace vnášejí vedle zábavné složky i mnohem závažnější vyznění.
Člověka to napadne už v úvodních momentech představení, kdy autor (Čapek) odráží za psacím stolem láskyplné vstupy paní Olgy (Scheinpflugové). Odmítá kafíčko a něco k snědku a posílá vzkazy Pátečníkům, že se dnes na jejich pravidelnou schůzku opozdí, neboť je zabrán do psaní.  

Tady se vedle pobavení náhle vkrade do hlediště až nečekaná a naléhavá (a divadelníky možná původně i ne zcela zamýšlená) aktuálnost titulu pro naše časy. 
Karel Čapek (zemřel o Vánocích roku 1938) vytvořil svůj fejeton o vznikání divadelní hry nedlouho před svou smrtí. V kontextu tehdejšího nástupu fašismu a nadcházející ničivé války vyznívá jeho láskyplně ironická oslava divadla především jako hořkosladká pocta „obyčejnému“ životu. Jako připomínka toho, jakým by mohl být svět klidným, příjemným a veselým místem k žití, kdyby...

V aktuální válečné, společensky složité a nesmírně vypjaté situaci Evropy našich časů do sebe tento rozměr nasála i nová groteskní hra Divadla Duha. Ona čapkovská hořkosladkost se přenesla na jeviště a stala se nejsilnější okolností celé inscenace. 

Silně vystupuje do popředí už v momentech intimních scén z Čapkova soukromí. Nejsilněji pak ve finále, v němž nechá režisér na scéně defilovat postavy Čapkových závažných protiválečných dramat. To jsou ty silné okamžiky, kdy se na divadle vtip náhle překlopí do momentů, kdy vám tak trochu zatrne.  

Polenský kousek Jak se dělá divadlo tedy není pouhým technicky poctivě odvedeným divadlem a zábavnou divadelní hříčkou vyvolávající smích a potlesky na otevřené scéně. Je stvrzením faktu, že Divadlo Duha patří na ochotnické scéně Jihlavska k těm, které se díky své všestranné kvalitě mohou úspěšně pokoušet dělat divadlo se skutečně závažným, a přitom nikoli prvoplánovým přesahem.

Duha se s čapkovskou inscenací po čase zřejmě vydá na štace. Určitě může uspět i na některé kvalitní postupové divadelní přehlídce. Po nedávné oslavě půlstoletí od svého vzniku ale polenský soubor novinkou především ukazuje, že je stále živý a že má co říct.   

Diskuze k článku