Jiří Varhaník
kulturní redaktor
tel.:+420 567 578 033
mobil:+420 732 506 071
varhanik@jihlavske-listy.cz

Filmařská delegace absolvovala po roční práci večer před jihlavskou předpremiérou „dotočnou“ v Bratislavě.
Do následné velmi otevřené besedy v kině Dukla se pak spolu s režisérem zapojili Tereza Ramba a Miloslav König a spisovatelka Michaela Duffková s manželem.  Moderoval Přemysl Martinek, který také položil první otázky besedy. 

Zápisníkem alkoholičky navazujete na film Úsměvy smutných mužů. Alkoholismus je téma, které se ve vašich filmech začíná objevovat hodně intenzivně. Jak moc vás vlastně oslovuje? 
Dan Svátek: Důvod, proč jsme zopakovali téma závislosti na alkoholu, je ten, že když jsme dotočili Úsměvy smutných mužů podle Josefa Formánka, tak jsem se během natáčení i po něm setkával s různými příběhy o závislosti. Bylo jich hrozně moc, dokonce jsme si říkali, že by to bylo fajn na nějaký seriál… 
Ženy se k závislostem nerady přiznávají a dlouho, dlouho říkají, že jejich nejbližší okolí jim nerozumí. Je to tak zvláštně krásně načasované, že v té době Míša Duffková dokončovala knihu Zápisník alkoholičky ze svého předchozího blogu a dala mi přečíst rukopis. Říkal jsem si, že to je přesně ten materiál, který potřebuji. 
Ten příběh mě hrozně zasáhl a říkal jsem si, že to je vlastně i ukázkový model těch žen, které zůstanou doma na mateřské a mají to velmi složité. Zvlášť, když jsou někde izolované a jsou na to dítě nebo na děti samy.

Michalo, vy jste ten příběh prožila, zpracovala, teď vidíte další zpracování. Jaké to je se k tomu vlastně pořád vracet? 
Michaela Duffková: Ono je to v tom filmu něco úplně jiného, než když si to člověk píše sám na blog, nebo do knížky. Pro mě to je hrozně důležité. To, co jste tady dneska viděli, to není jen film, na který jste přišli do kina, ale je to nějaká naděje, kterou se snažíme tím filmem předat. Myslím, že Terka to ztvárnila úplně nejlíp, jak to šlo a já doufám, že ten film bude rezonovat veřejností dlouho.
A proč jsme do toho s Danem šli? Já jsem velký introvert, takže pro mě není úplně jednoduché vystupovat z té komfortní zóny. Ale stojí to za to. Kdyby to změnilo jeden život, tak ježišmarja díky za to! (potlesk publika).

Otázka na herce: Vy dostáváte na stůl spoustu scénářů. V čem třeba tenhle byl pro vás výjimečný? 
Miloslav König: Pro mě asi bylo při tom natáčení nejvýjimečnější setkání s Terezou a s Danem. To řemeslo je pro hereckou práci samozřejmě důležité a materiál si vybírám a jsem dost vybíravý na to, co dělám. Ale hodně podstatní jsou pro mě i ti lidé, kteří to se mnou dělají.  Nevím, jestli to dokonce není ještě důležitější, než ta samotná věc.
Tereza Ramba je už v tom nejlepším slova smyslu dost „otřískaná“ herečka. Je příjemné na­razit na kolegu, který je s filmem takhle moc zkušený.  Ale Tereza je zároveň skvělá. (potlesk).

Tereza Ramba: Tohleto je strašně náročný materiál a my už když z toho čteme, tak to víme. Protože jsme se chtěli pohybovat na hranici nějaké autenticity, tak jsme věděli, že to bude mít i svoji daň, kterou si myslím doteď asi budu muset různě pořešit, i když jsem si už myslela, že jsem dobrá. Ale nevím, nevím.   
Ale chtěla jsem říct, že jsem strašně ráda, že tu postavu hraje Míla. My máme s Danem takové sklony k sebemrskačství, a myslím si, že to má s námi společné i Míša. Někdy jsme se pohybovali opravdu v takových temných vodách a on (Míla) má takovou schopnost, že umí rozbít veškerou energii svým takovým jako „fakerstvím“, humorem ostrým, a že si dělá co chce. 
Myslím si, že do toho filmu vnesl takovou esenci radosti, která je v něčem strašně sexy a zároveň v něčem fakt veselá… Díky němu to není plochý příběh a jsem si jistá, že to udělal on. A mluvila jsem o tom s Míšou i s Danem, že má vlastně hrozně málo pozornosti, protože samozřejmě marketingově je pro všechny jednodušší to postavit na mě. 
Ale myslím si, že to je taková synergie tří lidí. My jsme měli spoustu zkoušek a dali jsme tomu spoustu životní energie. A já jsem strašně ráda. Mám pocit, že jsme strašně toužili, aby tam byl i nějaký humor a aby to, co má Míša v sobě, že i v těch nejhorších hloubkách je vlastně pořád veselá a pořád vtipná, tak aby to měla ta postava. A to se nějak povedlo skrze Mílu. A já ti za to děkuju.

Otázky z publika: Jak reagoval váš manžel, když četl tu knížku a četl si tam o sobě všechny ty věci? Protože v té knížce mnohem víc popisujete takové ty chyby, kvůli kterým, jste se dostala do problémů? (manžel přichází z předsálí, potlesk).
Michaela Duffková: On ji doteď nečetl. 

Máte v plánu si ji přečíst? 
Manžel Ondra: Jo, někdy jo. Myslel jsem v důchodu, ale možná dřív. 

Co pro vás bylo při natáčení nejtěžší? 
Tereza Ramba: My tam máme takovou sekvenci, které říkáme sekvence pekla. Která je od potratu po scénu zelené koupelny. Já už to mám dost vytěsněné, ale když si to promítnu zpátky, tak jsem na to asi byla hrozně dobře připravená, připravovala jsem se na to tak psychosomaticky. A s Danem jsme věděli přesně, jak bychom chtěli, aby to vypadalo a co to asi bude zhruba stát. A podařilo se nám to zredukovat na nějaké čtyři šílené dny, z toho dva si myslím byly opravdu krušné. Ale jinak to v podstatě bylo moc krásné natáčení.  

Ve filmu se napodruhé nebo napotřetí podaří přechod k abstinenci. Jak to bylo v reálu?
Michaela Duffková: To je reálné, co vy tam vidíte. Začátek je docházení do ambulantní léčby. Takové to – chodím tam, protože to po mně někdo chce. Ale taky jste tam viděli, že to nemá vůbec žádný efekt. To myslím přesně popisuje reálnou situaci. Ambulantní léčba u někoho, kdo je fakt závislý, je prostě neefektivní. Většinou tam jdete, protože jste pod tlakem rodiny, nebo někoho. Pak běžela nějaká doba…, pak detox a následně šestitýdenní stacionární léčba a následně doléčování. Taková je posloupnost. Od toho detoxu a od té stacionární léčby jsem zatím nikde nebyla, kromě doléčování (potlesk publika). 
 

Více v tištěném vydání JL s datem 9. 7.

Diskuze k článku