Jiří Varhaník
kulturní redaktor
tel.:+420 567 578 033
mobil:+420 732 506 071
varhanik@jihlavske-listy.cz

Škola základ života (autoři Jaroslav Žák a Hana Burešová, režie Martin Tichý, 2018), Čtyři vraždy stačí, drahoušku! (N. Brixi, M. Macourek, O. Lipský, I. Smejkalová, režie ZETEL, 2021) a nyní Kulový blesk (Ladislav Smoljak, Zdeněk Svěrák, režie Hana Marvanová). Hned třikrát sáhlo HDJ v posledních pěti letech po české filmové klasice, aby ji svému publiku předložilo v podobě divadelní adaptace.  

Tak jako některé skvrny nelze vyčistiti bez poškození podstaty látky, nelze ovšem ani zlidovělou filmovou klasiku přenést na jeviště bez zachování těch podstatných prvků, díky kterým si ji široká obec zamilovala. 

Tedy, ono by to asi šlo. Byl by to svého druhu risk, ale na druhou stranu také zajímavé divadelní dobrodružství. A jistě by se našel divák, který by takovou odvahu ocenil, i kdyby se třeba šláplo trochu vedle. 

Tohle však není cesta, kterou by HDJ zvolilo u zmíněných realizací. U študácké komedie ze své 79. sezóny využili divadelníci např. šanci obeznámit diváka s některými scénami z původní předlohy fejetonisty a dramatika Jaroslav Žáka, které se do známého Fričova filmu z roku 1938 nevešly. 

Jinak ale platí jak pro tuto školní veselohru, tak pro následnou parodii na gangsterky i pro aktuálně uváděný příběh o největší bytové výměně v historii, že se všechny tyto inscenace v zásadě drží osvědčených dějů, jak je máme nakoukané ze zmíněných filmů. 
Smoljakův a Svěrákův film z roku 1978 se na divadle objevuje poprvé. Otevírá téma, které za bezmála půlstoletí nezestárlo (jen se významně změnily příčiny bytové krize). Příběh o unikátní bytové devítisměně je ale především šancí zkoumat různé, často svérázné lidské charaktery. A to už je motiv opravdu nadčasový. 

Nostalgie pod kůží
Celý příběh se ostatně na divadle roku 2024 nezbytně oprostil od reálií a aspektů života v normalizovaném Československu konce sedmdesátek. Mnohem více se soustředí právě na lidskou a vztahovou rovinu celé zobrazené situace. 

Do popředí tak jako téma ještě více vystupuje snaha domluvit se a být schopen kompromisu, a častá neochota či neschopnost této domluvy a kompromisu dosáhnout. A to známe dobře. To už jsme mnohem víc doma v dnešní době, v níž se komunikační bahno stalo doslova standardem, stejně jako už zmíněná nedostupnost bydlení. 

Představení Kulový blesk nicméně není, a asi ani nechce a nemůže být, žádnou hlubokomyslnou sondou do psychologie postav. Naťuknuto (ale opravdu jen naťuknuto) je tu třeba téma rasismu ve společnosti. Anebo motiv odcizení v partnerském vztahu. Některé výrazné myšlenky jsou spíše verbalizovány, než že by byl prostor je nějak více rozehrávat. Tak třeba že základní princip dnešní společnosti zní „něco za něco“, že vztahy a zájem ve skutečnosti jen předstíráme.  

Zdaleka nejpůsobivější rovinou inscenace Kulový blesk je věrné navození atmosféry jisté životní nostalgie. Je to mimo jiné dáno přesvědčivým hereckým (i pěveckým) výkonem Milana Šindeláře v postavě starého pana Bílka. 

V dialogu s mládím, které ji přišlo „vystřídat“, tu jeho postava rekapituluje svůj život. Pročítá dávno ztracené, nyní znovu nalezené milostné dopisy a celý svůj příběh rozděluje do krabic. Tohle vyhodit, tohle ještě nedám. To jsou silné momenty, které se v inscenaci daří dostat divákovi pod kůži, uchopit je věrohodně, bez falešného patosu.    

S respektem k perlám
Kulový blesk na jihlavské scéně asi nepřesvědčí toho diváka, který by si z divadla rád odnesl zážitek z nějakého zásadně nového úhlu pohledu. Anebo z překvapivého, nápaditého, ryze divadelního technického řešení již jednou dobře zpracovaných situací či motivů. 

Navíc, budeme-li citovat samotné autory jevištní úpravy, pak ji tvořili „s obrovským respektem k textu a neutuchající snahou o přežití i snad té nejkomplikovanější větné perly“. 

Je ovšem otázkou, jestli to stačí. Jestli je dostačující jít jako divák s herci, kteří ze sebe na jevišti dávají, co mohou, a čekat, jestli přesně zazní ta která veleslavná hláška (a když pak třeba ta neslavnější nezazní, dumat, jestli to byl záměr, nebo spíš trochu přehmat?).

Určitě to není tak, že by Kulový blesk v HDJ nenabízel silné momenty. Ale divadelně atraktivní hromadná scéna stěhovacího ruchu, vtipná bezprostřednost postavy Fazekašové v podání Terezy Gerstner Otavové, anebo uvěřitelné herecké propojení chlapského charismatu a citlivosti Františka Maňáka v postavě mladého Knotka, to vše ve výsledku nedokáže úplně přetlačit celkový dojem jakési klopotnosti – už abychom tu „směnu“ (tu bytovou i tu divadelní) měli zdárně za sebou. 

Bavíme-li se o profesionálním divadle, pak tu prostě některé momenty nutně „shazují řetěz“. Třeba trošku kostrbaté přechody mezi pasážemi mluvenými bez ozvučení a na mikroport. A zejména poměrně výrazné zapojení „komparzu“ do drobnějších úloh. Ano, věty jsou odříkány, jak velí scénář, ale některé momenty opravdu mají, bez urážky, až lehký nádech atmosféry ochotnické přehlídky. A nejsou to úplně nepodstatné scény. 

Daleko jak Napoleon
Suma sumárum by se tedy na úvodní otázku, zda má smysl inscenovat Kulový blesk v této podobě, nabízela odpověď, že asi nikoli. Nabízela by se, kdyby...

Kdyby člověk zrovna neseděl na dopoledním představení určeném pro školní publikum. Obklopen dětmi ze základky, pro které je doba před pětačtyřiceti lety (kdy Smoljak a Svěrák pod supervizí režiséra Podskalského svůj Kulový blesk točili) něco podobně abstraktně vzdáleného jako napoleonské války nebo éra stavitelů pyramid. 

Reakce dětí v publiku na některé situace jsou důvodem, proč se na věc podívat ještě z jiného úhlu.  
Tahle generace, a zřejmě i generace mnohem starších mladých lidí, nejspíš filmovou klasiku ze sedmdesátek vůbec nezná. Sdělení divadelní inscenace je tedy pro ni nové, a o to silnější. 

To sdělení o nezbytnosti komunikace mezi lidmi, o zodpovědnosti za vlastní dané slovo, o konečnosti života a potřebě jej smysluplně naplnit. O umění vnímat argumentaci protistrany, o schopnosti být empatický, dokázat ubrat z vlastního ega a učinit kompromis ve prospěch celku.

Jak se ukazuje v závěru představení, mnohý velmi mladý divák s herci jde a vnímá příběh i podávanou zprávu. Dokáže např. pochopit divadelní smysl, efekt a humor záměrně protahované úvodní seznamovací scény. Dokáže ocenit citové rozpoložení bilancujícího starého muže a empaticky pochopit jeho lakonické „už to nejde“. Dokáže rozklíčovat a ocenit situační černý humor provázející záměnu dvou starožitných divánků s „mrtvolou“. Dokáže dokonce rozpoznat a zdůrazněným potleskem odměnit dobrý herecký výkon. 

Takže to celé má smysl. Pro někoho zůstane jihlavské divadelní recyklování filmové české klasiky i po Kulovém blesku zbytným artiklem. Ale na druhou stranu nejspíš i tady platí, že každé zboží má svého kupce.  

Diskuze k článku