V červnu 1944, po osmi letech ve školních lavicích, jsem dostal poslední německo - česky psané vysvědčení z Haupt Schule - hlavní školy. Bydleli jsme s maminkou a mladší sestrou v Lukách nad Jihlavou. 
Maminka si přála, abych se přihlásil na střední školu. Za protektorátu však v Jihlavě české střední školy nebyly, nejblíže byla Obchodní akademie v Třebíči. S kamarádem a spolužákem Zbyňkem Jančem jsme se tam přihlásili, ale nebyli jsme přijati. 
Zbyňkův otec byl jedním z techniků v jihlavské Kotvě, továrně firmy Polák a Hopp.  Ta továrna stála v místě dnešního Cityparku. Přihlásili jsme se tam a byli jsme tam přijati jako učni v oboru strojní zámečník. Při nástupu jsme dostali poukazy na pracovní oděv a pracovní kotníčkové boty s dřevěnou podrážkou.

V nástrojárně jsem byl svěřen zručnému řemeslníkovi, panu Andělovi. Ten mne v krátké době naučil základní práce s kovy a umožnil mi i zkusit si práci na obráběcích strojích. V té době jsem byl tak malý, že mi dal k pracovnímu stolu zvýšenou podlážku.
Pracovní doba v Kotvě byla od 6.00 do 14.30, v sobotu jen do 12.00. Pro mne i pro maminku bylo mé dojíždění z Luk do Jihlavy těžké. Vlak do Jihlavy odjížděl ráno asi v pět hodin. K nádraží jsem chodil 1,5 km neosvětlenou cestou. Vstávali jsme ve 4 hodiny, maminka mi připravovala snídani a svačinu. Ve vlaku se mnou jezdili někteří spolužáci a můj bývalý učitel pan Studnický. Ten byl z loucké školy vyhozen a nasazen do výroby. Snad proto, že jako jediný z učitelů nezahajoval své hodiny nařízeným nacistickým pozdravem, zvednutou pravicí.

Práce v nástrojárně se mi líbila. Přestože vrcholila válka, byl tam klid. Pracoval zde jen jeden Němec, starý pan Kraus. Mladší Němci už tam nebyli. My učni jsme úkoly svých mistrů brzo zvládali a jim zbylo trochu času na různé „fušky“. Vzpomínám si, že si pan Anděl vyrobil přípravek na jemné krájení doma pěstovaného tabáku. Já jsem své sestřičce z desetifeniku zhotovil „zlatý“ prstýnek.
Dojíždění do Jihlavy nám skončilo 10. dubna 1945. Na nádraží nám řekli, že v noci byl výbuchem u Beranova zničen most přes řeku Jihlavu a vlak už tam nepojede. Povídalo se, že místo je střežené vojáky a zvědavé diváky tam posílají pomáhat. Přesto jsme se tam s kamarádem Honzou chtěli podívat, ale maminka nám to rozmluvila. S kamarády jsme si o události stále povídali a poslouchali, co vyprávějí dospělí. Mnohokrát jsme slyšeli, že výbuch byl načasován tak, aby lokomotiva s českou osádkou most přejela a vagony za ní, plné vojáků, spadly do řeky. 

Němci dokázali asi za dva týdny postavit náhradní dřevěný most a obnovit přepravu. Když jsem po něm jel do Jihlavy poprvé, ještě za války, na pravé straně ležel celý převrácený most, na levé straně bylo v řece a na louce několik zničených vagonů a mnoho trosek. Spadlou lokomotivu jsem neviděl. Proto jsem si myslel, že ta povídání o výbuchu časovaném na průjezd lokomotivy jsou pravdivá. V jihlavském archivu je však událost popsána jinak (viz infobox). Most byl zničen dřív, chvíli před příjezdem vlaku.
V květnu 1945 jsme se doslechli o povstání v Praze. Poté se i v Lukách v mnoha oknech objevily české vlajky a lidé odstraňovali německé nápisy. Ale ještě nebyl války konec. Z vojenského vlaku, který stál na nádraží, vystoupili němečtí vojáci, zalehli na svah za kolejemi a asi dvě hodiny intenzivně přes řeku na obec stříleli. 

Báli jsme se a se sousedy jsme se asi dvě hodiny schovávali ve sklepě. Vlajky z oken rychle zmizely. Kousek od nás shořel dřevník a při přestřelce byl smrtelně raněn četnický strážmistr pan Tůma.
Dne 6. a 7. května byl v Lukách klid. V noci na 9. května jely směrem na západ dlouhé proudy vozidel německé armády. Za nimi, bez odstupu, už následovala Rudá armáda. Celý následující týden jel přes Luka pod naším oknem nepřetržitý proud vojenských vozidel a koňských povozů. Tehdy jsem večer poprvé viděl osvětlené ulice, okna i auta. Pro mne to byl silný zážitek, protože svítící auta a osvětlené ulice jsem od svých devíti let neviděl. Válka skončila.

My jsme však už půl roku nic nevěděli o tatínkovi, který byl vězněn v německé káznici. Od listopadu 1944 nesměl psát z věznice dopisy. Marně jsme poslouchali rozhlas, kde téměř nepřetržitě četli jména repatriovaných osob. Teprve 27. června 1945, po 49 měsících odloučení, nás tatínek našel. Byl vyčerpaný a hubený. V ruce nesl pytlík s krajícem suchého chleba a kouskem mýdla. Teprve tímto dnem pro mne válka definitivně skončila. 

Diskuze k článku