Zanedlouho to bude neuvěřitelných 50 let, kdy jsem se kyticí gladiol naposledy loučila s naší paní učitelkou Jarmilou Panovcovou. Byla to noblesní dáma, manželka někdejšího ředitele Horáckého divadla v Jihlavě. V LŠU Jihlava vedla obor literárně dramatický, kam jsem chodila přibližně mezi léty 1969 až 1976. 

A byla to krásná doba, kdy jsme po krůčkách poznávali prkna, která znamenají svět. V naší skupince byla převážně děvčata a moc jsme si náš „dramaťák“ užívaly. Na začátku každé hodiny jsme promrskávaly jazykolamy, což nás až tak moc nebavilo, ale byla to důležitá součást výuky. 

Potom následoval přednes básní, nacvičovaly jsme různé scénky, dialogy, monology, recitační pásma a pohybovou průpravu. Nejvíc jsme se těšily na líčení, tam jsme se dozvěděly, jak zakrýt případné nedostatky pleti, a ta vůně divadelních líčidel byla pro nás nezapomenutelná. 

Také se jezdilo na autobusové zájezdy do známých brněnských a pražských divadel, což byl pro nás velký zážitek. Dříve se moc na výlety nejezdilo, o to více jsme si to považovaly. V té krásné době her a malin nezralých jsme viděly skoro všechna představení v Horáckém divadle, stačilo říct naší milé paní učitelce a dostaly jsme lístky do ředitelské lóže.

Vyvrcholením naší divadelní kariéry bylo, že jsme v patnácti letech dokonce dostaly roli v opravdovém divadle, a to roku 1973 v Tylově hře Strakonický dudák. Sice jsme dělaly spíše křoví, ale i to byl pro nás nezapomenutelný zážitek. Na jevišti jsme byly skoro od začátku do konce, napřed venkovská chasa, potom lesní panny, a nakonec společnice princezny Zuliky. Takže tři krásné kostýmy, no prostě bylo to úžasné a z tohoto představení mám i pár fotek a divadelní program. Dokonce jsme dostaly i svoji první výplatu, myslím, že za představení to bylo 40 Kčs.  

V současné době také často navštěvuji krásnou zrekonstruovanou budovu Základní umělecké školy v Jihlavě. Chodíme tam na koncerty, protože tam po našich dcerách chodí i vnučka, která hraje na flétnu. Pokaždé, když jdu po těch tisíckrát prošlapaných schodech ke koncertnímu sálu, vzpomenu si na krásné chvíle, které jsem tam coby dítě školou povinné zažila. Jsou to nádherné prostory a zušlechťují naši mladou generaci na těle i na duchu, což je v dnešní náročné době obzvláště potřeba. 

Diskuze k článku