Doba nočního spánku přišla s tmou. Dcera vykoupala obě holčičky a dala je do postýlek. To přišel můj čas. Chodila jsem jim popřát dobrou noc a někdy zazpívat dvě – tři písničky.

Obyčejně při tichém zpěvu klidně usnuly. Jednou ta o rok starší chtěla vyprávět. Ale ne klasické pohádky. „Povídej nám, babičko, o tom hříbátku.“

V konírně na blízkém statku měla moje kamarádka ustájenou klisnu, která byla přivezena ze zahraničí. Ta kamarádka ji vlastně zachránila před smrtí, a tak jsem vyprávěla.

V jedné cizí zemi žila kobylka. Jmenovala se Tíseň. Byla krásná a celá bílá. Běhala s ostatními koňmi ve stádě na veliké pastvině. Nikde nebyly žádné ploty a zelené šťavnaté trávy i různých keříků bylo všude dost.

Krásná a čistá řeka, která tekla v údolí, dala všem koním dostatek pití a koně se chodili v horkých dnech vyplavit do chladné vody. Celé stádo se drželo pohromadě, aby se lépe ubránilo třeba zlým vlkům. Ti chtěli často napadnout malá hříbátka, ale maminky je bránily svými silnými zuby i rychlými kopyty.

Žili si všichni ve volné přírodě, dokud tam nepřijeli nějací lidé. Koníci byli zmateni a nevěděli, co se vlastně děje. Ale ti lidé – zlí muži, začali odhánět od stáda jednotlivé koně, některé kobylky i s hříbátky. Potom je naložili do vagónů a prodali je pryč. Daleko od krásné zelené pastviny, ztratili svoji volnost a svobodu.                                                                                                                                                                 Ale bílá Tíseň dlouho běhala a utekla vždy včas, jenže nakonec ji stejně chytili a s posledními statečnými koníky ji také naložili do vagónu a prodali ji pryč.

Při dlouhé cestě vlakem dávali někteří lidé ze soucitu koním pít. A jedno mladé děvče neslo vodu i Tísni. Začalo ji hladit, sundalo si barevný šátek a dalo ho kobylce okolo krku. A Tíseň jako poslušný pejsek šla s děvčátkem k nim domů, do chudé chaloupky.

Jednou do té krásné krajiny přijeli mladí manželé. Když uviděli Tíseň, moc se jim líbila, oblíbili si ji a po čase ji koupili. Děvčátku a jeho rodičům dobře zaplatili, aby si mohli postavit nový domek a lépe se jim dařilo.                                           

Tíseň si dovezli až sem, její nová paní se jmenovala Květa a moc pěkně se o ni starala. Po celý den byla kobylka na pastvině s novými kamarády, na které si rychle zvykla. Každý den za ní přišla Květa a doslova ji hýčkala. Umývala ji, česala hřívu a ocas, který byl jako hedvábí. Tíseň se celá rozzářila.

Tak se kobylka měla dobře, konečně se jí zase na světě líbilo. Po čase se jí narodilo hříbátko. Dali mu jméno Tinka. Naučilo se chodit na pastvinu s maminkou i ostatními koňmi.

Květa za čas začala Tíseň sedlat novým sedlem a bohatě zdobená uzda dodávala kobylce podobu královského koně. A maličká Tinka byla také celá bílá a vedle maminky jí to moc slušelo. Dostala malou červenou ohlávku a učila se všemu, co správný kůň musí umět. A přitom ještě stačila celý den skotačit na pastvině s ostatními hříbátky.                                           

A večer, když ve stáji byl klid, maminka Tíseň vyprávěla malé Tince o veliké a krásné pastvině u řeky, ale také o zlých lidech a smutku, který prožila. Ale teď jsou u Květy a ta je na ně moc hodná, umí s nimi hezky zacházet.

A Tinka rostla, když už jí byly tři roky, učila ji Květa také chodit s uzdou a pod sedlem. Někdy sice udidlo v puse trochu vadilo, ale díky tomu se rychle učila a poslouchala povely a přání Květy. A to byl nejkrásnější čas, kdy si vyjela Tíseň i mladá Tinka na vyjížďku do volné přírody. Tam si Tíseň připomněla svoje mládí a přála si, aby jim to všem dlouho vydrželo tak pěkné.

Diskuze k článku