Jiří Varhaník
kulturní redaktor
tel.:+420 567 578 033
mobil:+420 732 506 071
varhanik@jihlavske-listy.cz

Ve své dramaturgické lince mapující kulturní kořeny regionu se i letos HDJ ohlíží za jedním z momentů, které formují současnou tvář Jihlavy, Vysočiny a obyvatel horáckého regionu. 
V dosavadních velmi úspěšných počinech této inscenační řady nahlédli divadelníci poměrně klasickou „životopisnou“ formou na osudy a dílo takových osobností, jakými byli básník Jan Zahradníček, skladatel Bohuslav Martinů, staroříšský vydavatel Josef Florian nebo básnířka z Petrkova Suzanne Renaudová. 

Letošní inscenace (psaná Jihlavě opět autorsky „na tělo“) se od dosud užívané formy značně odklání. Ale protože divadlo je zábavné, překvapující a inspirující zejména tehdy, pokud stále hledá a zkoumá témata z různých stran, lze jenom kvitovat, že HDJ v této své řadě neustrnulo na místě. 

Z hlediska témat je ve zmíněné inscenační řadě takové odvážné hledání patrné např. ve volbě námětu pro nadcházející sezónu. V ní se totiž divadelníci hodlají až dokumentárně zabývat otázkami okolo vzniku a působení fenoménu jihlavské hokejové Dukly. 

Ostatně i aktuální situace „maloměsta“ (kterým krajská Jihlava bohužel v mnoha ohledech zůstala a zůstává) budujícího ve svém centru megalomanskou hokejovou arénu očividně ovlivňuje jeho kulturní atmosféru. Svými už dnes viditelnými i očekávanými důsledky čím dál razantněji rozděluje společenství, které by naopak právě dnes tolik potřebovalo smír, klid, stmelení a pozitivní vztah ke svému životnímu prostoru. 

Někde za dveřmi 
Nový přístup ke své tradiční inscenační řadě ale dramaturgie HDJ osvědčuje už letos. 
Inscenací Miláčci divadlo opustilo relativní bezpečí životopisného plátna a vyplulo do bouřlivějších vod mnohem volnějšího přístupu. Divadelníci téměř rezignovali na sledování konkrétního osudu reálné hrdinky původního inspirativního příběhu (vlastně ho tu ve stručnosti prezentuje jen sama jediným shrnujícím monologem) a mnohem spíše hledají paralely k naší současnosti.  

Hra a inscenace Miláčci vycházejí z životních peripetií Zdeňky Havlíčkové (* 1848 v Praze, + 1872 v Německém Brodu). Dcera žurnalisty, spisovatele, básníka a politika Karla Havlíčka Borovského se stala jako sirotek po smrti rodičů „Dcerou českého národa“, který se různými sbírkami složil na její ekonomické zabezpečení a věno. Poté, kdy si za partnera zvolila polského důstojníka ve službách rakousko-uherské armády, ji však tentýž český národ odsoudil a zatratil. Velmi mladá pak umírá na tuberkulózu. 

V inscenaci Miláčci se tedy hraje o společenských konvencích a tlaku okolí. Divák se v ní ale může ztotožňovat se zcela současnými motivy, kdy i my žijeme životy nikoli podle našich tužeb a představ, ale mnohdy vynuceně plníme role, které jsou od nás společností očekávány, anebo do nichž jsme různými formami tlaků (rodiny, zaměstnavatele, města, státu…) nuceni. 

Divadelní text velmi zkušené dramatičky Dagmar Fričové, umělecké šéfky pražského autorského A studia Rubín, tyto tlaky zobrazuje prostřednictvím zcela současné rodiny, v níž se každý různou měrou v podobném presu konvencí ocitá. Někdo tu má problém se svou sexualitou, jiný s vážnou nemocí. Někdo si bokem pořídil druhou rodinu, další si zvolil z pohledu společnosti málo přijatelného partnera.

Nutno říci, že tahle „psychologická sonda“ není v inscenaci nijak zvlášť hluboká. K nějakým konfliktům zde s ohledem na tyto výchozí situace vlastně ani nedochází. 
Postavy spíše pojmenovávají očekávanou problematičnost svých situací. Od rodinných příslušníků se jim ale nedostává nějak dramatických odsudků, dochází ke konsensu a humorným momentům. Hrozící tvrdý společenský tlak a konflikt spíše jen tušíme. Tak nějak tu visí ve vzduchu, mluví se o něm, číhá někde za dveřmi.  
Na roveň samotné naléhavosti závažného tématu se tak nakonec v představení Miláčci dostává i jeho neotřelá inscenační forma. Na jevišti se totiž odehrává osobitý rodinný sitcom, a taky tak trochu komediální horor. 

Zombie plné života
Dialogy o svých problémech a pochybách v něm totiž aktéři realizují pod neustálým dohledem 150 let mrtvé Zdeňky Havlíčkové. 
Ta je tu díky velkoplošné projekci detailu tváře neustále přítomná. Coby „duch“ shlíží na své rodinné následovníky a mimikou dává najevo, že tohle ona dobře zná. Latentně je navíc usazena i přímo v mysli rodiny, a sice v podobě varování: „…nebo dopadneš jako tady naše Zdeňka!“ 

Inscenace stojí do přestávky téměř výhradně na dialozích a na dlouhých (někdy maličko předlouhých) monolozích. Vlastně ji lze v této fázi celkem v pohodě usledovat i jako „rozhlasovku“. 
Pak se ale po pauze vše naplno rozjíždí a jeviště je náhle plné. Zdeňka v podobě jakéhosi zábavného dobového „zombie“ reálně vstupuje do kruhu svérázné rodinky 21. století, a tady si pak přijdou na své právě příznivci sitcomu, nadsázky až na hranu i vtipné divadelní scénografie. 

Se Zdeňkou totiž přicházejí na jeviště také akce a příjemně černý absurdní humor. Její představitelka Svetlana Hruškociová navíc exceluje ve své asi nejsilnější dosavadní roli na scéně HDJ. 
Její mrtvá postava je paradoxně nabitá životem a energií, vytváří prostor pro drobné fórky. Rodinka si s nebožkou připíjí na zdraví, Zdeňka zatahuje žebra, aby se vešla do šněrování. K tomu tahle mrtvolka s expresivním make-upem rozšafně filozofuje nad svým osudem, kdy se její české tělo nesmělo spojit s polskou hlavou. 

Zábavně a nenásilně tak v sobě postava Zdeňky nese nosnou myšlenku hry. A v silném, vtipném, sólovém stand-upu o národu hlavatých mužů, o černém svědomí a pokrytectví prezentuje její představitelka svoji vysokou hereckou kvalitu. 

Člověk jako nálepka
Inscenace Miláčci na scéně HDJ tak nakonec graduje jak divadelním uchopením, tak sdělením. Zamýšlí se nad fenoménem národa jako formy, v níž v druhém nevidíš člověka, ale jenom nějakou nálepku. Pracuje se zkušeností, že konvence, tradice a pořádky zabíjejí světlo v lidech. Provokativně pokládá nakonec i dosti naléhavé otázky, zda se v tom případě vůbec máme cítit jako národ, zda máme pociťovat sounáležitost se všemi. 

Představení však v sobě nese ještě jeden výrazný moment, a tím je velmi zdařilý návrat někdejší dlouholeté kmenové herečky HDJ, tentokrát už hostující Taťány Schottnerové ve velké zásadní roli na scénu svého domovského divadla. 

Ve stálém angažmá tu byla T. Schottnerová po 40 let, v letech 1974–2014. Postava Babi, kterou nyní v Miláčcích ztvárňuje, vkročí po 35 letech do rodinného kruhu. Její představitelka kolem sebe jakoby ledabyle trousí suché glosy a v nich přináší na scénu ostrý vtip a lehce sekernický sarkasmus, který publikum baví. 
Obsazení Taťány Schottnerové je přesné a osvěžující. S rolí Babi se doslova mazlí. Přináší herecké momenty, v nichž stvrzuje svoji zkušenost a vysokou divadelnickou třídu. 
 

Diskuze k článku