Jiří Varhaník
kulturní redaktor
tel.:+420 567 578 033
mobil:+420 732 506 071
varhanik@jihlavske-listy.cz

V pondělí 4. prosince se na Malou scénu Horáckého divadla (HD_J) vrací večerním veřejným představením inscenace Pomlčka. Koprodukční projekt na téma rozdělení Československa v roce 1992 byl realizován spoluprací jihlavských divadelníků se slovenským divadlem A. Bagara v Nitře. 
Průvodci společnou minulostí českého a slovenského národa jsou v inscenaci dva kabaretiéři - moderátoři ve žlutém. 

Diváka hned od začátku chytne a navnadí skvělý divadelní nápad se suchými zipy, které slovenského a českého iluzionistu drží reálně i symbolicky vzájemně pohromadě. Zipy drží, nechtějí je od sebe pustit. Ale vlastně nakonec zase ne tak moc, aby nepustily. Dokonalá, zábavné momenty plodící divadelní metafora! 
Vizuálně atraktivní podívanou se silnými vjemy je vlastně celá scéna, která má podle tvůrců připomínat televizní show nebo neuronovou síť lidského mozku. Jenže bez téhle informace z anotace představení by už asi nebyla tak funkční a srozumitelná, jako zmíněný silný nápad se „sucháči“. 

Celé představení navozuje a budí otázky (a následně rozporuplné názory) na to, jak vlastně nastavit doku-inscenaci o reálných (navíc nedávných a stále živých) dějinných událostech tak, aby byla zároveň sdílná a vedle toho i umělecky hodnotná a zábavná. Tohle opravdu není snadný obor. A ne každý je Jiří Havelka.  
Abstrakce či kosmické obrazy jsou super. Jenže nastoupit mohou až s tím, že je sdělení zřejmé. Pokud zůstává z valné části nepochopeno, jde každá scénická krása mimo. A pro mladé publikum v Jihlavě představení Pomlčka, zdá se, až tak příliš nezafungovalo. 

Ale pravda bude, jak to bývá, někde uprostřed. Při návštěvě divadelního kousku o rozdělení republiky je holt potřeba alespoň trošku vědět, o čem se vlastně bude hrát. 
Obecně lze říci, že čekat s rukama v klíně, že za mě někdo naštuduje nejzákladnější dějiny mé vlastní země ve 20. století, když mi to učitelé ve škole nestihli, neuměli nebo nechtěli říct, nebude ta pravá cesta. A nad neznalostmi současné mladší veřejnosti z oblasti základní historie svého vlastního životního prostoru (a nad nezájmem o tyto znalosti) někdy fakt zůstává docela rozum stát. Že jsem v té době nebyl na světě, to je výmluva z kategorie těch trapných. 

Nikam to moc nevede
Samotné soužití Čechů a Slováků ve společném státě a atmosféru jejich rozlučky pojímá inscenace Pomlčka spíše nostalgicky. Výhled do budoucna pak téměř až romanticky. Cítit je z ní charakteristická slovenská emotivnost a citovost. 

Jenomže to celé vlastně tak nějak nikam nevede. Potíž je v tom, že v reálném světě (tedy mimo divadelní divácko-tvůrčí, anebo obecně intelektuální bublinu) nevyznívá momentální politická i společenská situace na Slovensku zrovna moc romanticky. A v Čechách (hodně vinou velmi svérázného povolebního vztahu vládnoucí ODS k pravdomluvnosti) je to aktuálně totéž v bledě modrém. 

Jenže v Pomlčce tenhle realistický odraz toho, kam to všechno momentálně dospělo, dost schází. Až k zásadnějšímu komentáři současného stavu věcí v obou zemích se inscenace nedostává. Ani naznačen není opětný trend přitulení se Slováků – voličů k velkému „ruskému medvedisku“. Ten aspoň plyne z prezentovaných názorů řady Slováků v anketách nebo z neradostného výsledku nedávných voleb. 

Stejně tak v Pomlčce nedojde ani na náznak zmínky třeba o tom, kterak modří v Česku (v Jihlavě třeba ve spolupráci s novými agrofertími kamarády) v praxi rozmáchle a bez začervenání realizují absolutně opačná opatření, než jaká před volbami svatosvatě a květnatě slibovali voličům svými mnohdy velkoústými proklamacemi. 

A co z toho taky může být. Že nepravdomluvnost, a někdy až směšná neschopnost vedení země komunikovat s lidmi může taky klidně vést až k další česko-slovenské kapitolce. V ní by se po příštích volbách celá země (nedejbože) mohla znovu vydat ve stopách svých bratří se slovenským populistou (a to ještě v lepším případě) usazeným na přídi už hodně děravé demobárky.    

Absence aktuální reflexe a v dané situaci nepatřičně působící romantický výhled do budoucna se dají považovat za slabinu doku-inscenace Pomlčka. V tom směru ostatně kterýsi z diváků vstal po představení z hlediště s příhodnou lakonickou poznámkou směrem k tvůrcům: Copak nečtou noviny? 

Diskuze k článku