Petr Klukan
šéfredaktor
tel.:+420 567 578 004
mobil:+420 732 554 850
klukan@jihlavske-listy.cz

Karolína Fuksová z Jihlavy, studentka Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, získala na havlíčkobrodském knižním veletrhu zvláštní cenu poroty v literární soutěži Cena Františka Drašnera za svou práci o Zdeňce Havlíčkové.

Téma Zdeňky Havlíčkové, dcery Karla Havlíčka Borovského, jste si vybrala sama, nebo vás na ni někdo navedl?

Se Zdeňkou Havlíčkovou jsem se poprvé setkala teprve před dvěma lety, kdy jsem hledala téma své bakalářské práce. Po přečtení několika málo článků, jež byly volně přístupné, jsem si uvědomila, že jí svou práci musím věnovat. Zdeňka nebyla pouze dcerou Karla Havlíčka Borovského, nýbrž i ženou, jež chtěla uchopit svůj život do vlastních rukou. Zabránil jí v tom však národ, který se jí jakožto odkazu, jejž tu po své smrti Havlíček zanechal, ujal a vybral díky národní loterii dostatek financí na její věno. Právě touto loterií se Zdeňka stala dcerou národa, která měla svůj osud předurčen.

Hledala jsem tedy způsob, jak tuto historickou personu představit co možná nejširší veřejnosti skrze literaturu. Chtěla jsem však upozornit nejen na ni, ale i na v dnešní době opomíjené autory. Nakonec se mi podařilo za pomoci mého vedoucího doc. PhDr. Jiřího Poláčka, CSc. zpracovat Zdeňku Havlíčkovou jako literární postavu v dramatech Viléma Skocha a Jindřicha Fairaizla.

Bylo obtížné sesbírat ke Zdeňce Havlíčkové informace?

Zcela upřímně musím říct, že informací o Zdeňce Havlíčkové je více, než se na první pohled může zdát. Nejvíce jsem při tvorbě vycházela z první ucelené monografie Zdeňka Havlíčková: „Dcery národa“ trnitá cesta životem, jež vyšla zásluhou kulturního historika Cyrila Merhouta již v roce 1910. Když se vrátím zpět k bakalářské práci, tak tam jsem vyhledávala dobové ohlasy na uvedená dramata, a to bylo značně obtížnější.

Co vás na ní nejvíce zaujalo?

Naprosto vše. Zdeňka Havlíčková byla neobyčejně nadanou ženou. Učila se hře na klavír, velmi dobře se učila, uměla plynně francouzsky, a dokonce si v jejích milovaných Poděbradech zahrála roli Zuliky ve Strakonickém dudákovi.

Po Havlíčkovi zdědila tvrdošíjnou povahu, která se projevovala například v hodinách náboženství či v hodinách Antala Staška, s nímž zprvu velmi bojovala. Nakonec si však vytvořili přátelský vztah a později na ni ve svých Vzpomínkách vzpomínal jako na bystré a neobyčejně snaživé děvče.

V době národní loterie dokázala nést všechny povinnosti dcery národa, jež se ji později staly osudnými. Nutno podotknout, že v této době ji bylo pouhých třináct let. Po národní bouři, jež byla způsobená Quidem Battagliem, se opět zachovala tak, jak si po ní přední čeští vlastenci žádali. Nestačila však ani tato rána, ke všemu se přidala i tuberkulóza, již zdědila po svých rodičích. Nemůžeme se pak divit, že se její jímavý osud stal předlohou pro nejednoho umělce.

Její otec, jehož kulaté výročí si letos připomínáme, má dodnes „co říci“. A jeho dcera?

Při čtení jejích dopisů by se nejednomu člověku mohlo zdát, že Zdeňka Havlíčková byla po vzoru svého otce rovněž spisovatelkou. Nakonec však literatuře nestačila propadnout - zemřela v nedožitých dvaceti čtyřech letech. Zdeňčin osud nám v dnešní době připomíná, jak velkou moc má rozbouřený dav na osudu jednoho jedince, jenž hledal pouze lásku.

Co vás přimělo poslat svou práci do soutěže o Cenu Františka Drašnera?

Prvotním impulsem byla návštěva Havlíčkova Brodu, kde jsem doufala v nalezení nějakého jejího odkazu. Nakonec jsem po hodinovém hledání objevila alespoň její hrob, jejž však sdílí i s rodiči Karla Havlíčka. Proto jsem se rozhodla, že bych ráda své vědomosti, které jsem při tvorbě bakalářské práce nabyla, zúročila pro zvýšení obecného povědomí o této významné osobnosti, na níž byla ze strany národa provedena ona křivda, ve městě neodmyslitelně spojeném s jejím otcem.

Když jsem tuto svoji ideu prozradila doma, rodiče mi doporučili, ať se obrátím na havlíčkobrodský okrašlovací spolek. Shodou okolností to bylo v době, kdy byla vyhlášena ona soutěž, jejímž prostřednictvím jsem chtěla téma Zdeňky Havlíčkové ve městě oživit. Snad nemířím vysoko, ale přála bych si, aby ve městě byl vytvořen odkaz, jenž by patřil pouze jí.

Potěšilo vás ocenění?

Nesmírně. Velmi si vážím veškeré činnosti Okrašlovacího spolku Budoucnost, proto je pro mě veliká čest, že projevili pro mnou zpracované téma takový zájem. Věřím, že s jejich pomocí by se mé vysněné plány mohly v budoucnu zrealizovat.

Podnítilo vás bádání o Z. Havlíčkové k pátrání po dalších osobnostech, které byste ráda zpracovala?

V tuto chvíli začínám přemýšlet nad tématem své diplomové práce, v níž bych se ráda ubírala podobným směrem jako se Zdeňkou. Zaujala mě tvorba Karly Absolonové-Bufkové, ale vše bude ještě záležet na množství materiálu, které se mi podaří vypátrat, a samozřejmě názor mého vedoucího.

Diskuze k článku