V prosinci 2020 jsem prodělal nemoc zvanou covid 19, tzv. koronáč. Již v průběhu nemoci se mne  během telefonátů ptali někteří kamarádi, jak se to projevuje a jiní se ptají dodnes. Proto jsem se rozhodl to sepsat. 

Musím však upozornit, že je to popis naprosto individuálního průběhu nemoci, každý další to může mít jinak. U mne to bylo tak: V pátek 11. prosince jsem byl přes den naprosto v pohodě. Večer kolem 19. hodiny jsem si uvědomil, že mám zvýšenou teplotu někde pod 38 a zejména hlava (čelo) mi úplně hoří. 
Také mi připadlo, jako bych celý den strávil někde na fyzicky náročné brigádě, byl jsem prostě unavený. V noci jsem nemohl dlouho usnout, myšlenky se mi neustále vracely k naprosto pitomému motivu a nebyl jsem schopen jej zaplašit či změnit. 
V sobotu ráno, tedy spíše kolem poledne, neboť jsem dospával probdělou noc, jsem byl vcelku v pohodě, ale odpoledne byla zpět teplota i únava a u počítače jsem zjistil, že se jen špatně mohu na něco soustředit. 

K večeru se teplota výrazně zvýšila a s ní se objevila první slabá bolest hlavy. Dalším novým projevem bylo nechutenství, či spíše nepotřeba něco jíst. Neměl jsem hlad a necítil jsem žádnou potřebu jíst cokoli hmotného. Jen žízeň jsem měl. 
I další noc jsem z větší části probděl a bylo to nechutné. V neděli, tedy třetí den, to bylo jako přes kopírák a s tím rozdílem, že večerní teplota se opět zvýšila, zejména mi hořelo čelo a tu teplotu občas vystřídal krátký atak zimnice. 

I ve vytopené místnosti jsem si musel dát na triko a mikinu ještě tlustý svetr. Za dvacet minut jsem se začal potit, tedy se svlékl a za hodinu se to celé opakovalo. Čtvrtý den přišlo uvolnění a krom nechutenství a nepotřeby jíst všechny znaky zeslábly, až absentovaly. Byla to však marná naděje, že by nemoc končila. To hlavní mělo teprve přijít. 
Následnou noc jsem opět nemohl spát a pátý den přišla razantní změna k horšímu. Hned od rána nastoupily vyšší teploty a zejména silná, třeštivá bolest hlavy. Centrum bolesti bylo za čelem, vlny bolesti vybíhaly do spánků a z nich občas přes líce až do svalstva krku. 

Celková únava a neschopnost se na cokoli soustředit zesílily, vůle k čemukoli zmizela. Nechutenství a nepotřeba jídla dosáhly také vrcholu a navíc jsem naprosto ztratil čich i chuť. S tím čichem to byla zajímavá zkušenost. Manželka Klárka pekla vánoční cukroví a přesto, že celý náš malý byt tím byl naprosto provoněn, já to necítil. 
Pak jsme dělali zkoušku čichu, ale ať mi Klárka k nosu přikládala chomáčky vaty se Savem, lihovou desinfekcí, tekutým mýdlem či parfémem Channel – nic jsem nepoznal, nic jsem prostě necítil. 
Navečer přišly první velmi silné ataky zimnice. Nejen paže a nohy, ale celé tělo vibrovalo tak, že jsem nevěřil, že je to možné a bylo to k nezastavení. Teprve mocné vrstvy oblečení a peřina to za chvíli utlumily, jenže pak jsem se velice rychle zpotil, tedy vše vysvléct a sebe osušit či rovnou osprchovat, pak obléct do suchého. 
Několik minut krásného pocitu bylo vystřídáno vysokou horkostí a hned potom dalším silným atakem zimnice. Atd. atd. Zajímavé bylo, že jsem celou tu dobu měl rozpálenou hlavu, ale zcela ledové ruce, což u mne je prvek zcela neznámý. A nejen to! Všechny předměty se mi na omak jevily studené až ledové. Nejen stěny pokoje, ale i dřevěný nábytek, knihy, klávesnice i závěsy a peřiny. 
Když jsme větrali, cítil jsem, jak oknem vniká do pokoje ledová smrt. Bylo to velmi intenzivní!

K nejzrádnějším projevům těla pak patřily srdeční arytmie. Několikrát za den se srdeční síně rozhodly si zvesela zafibrilovat a pak to byl opravdu mazec! 
Naštěstí, jako starý kardiak se stenty na srdci, mám doma účinné prášky, které ty zdivočelé síně zklidnily. Ale i tak jsem se hlídal, zdali nenastanou i horší chvíle. Naštěstí nenastaly. 
Nu a aby toho nebylo málo, začal se projevovat silný tlak na plících a dostával jsem záchvaty suchého prázdného bolestivého kašle. Krom té bolesti na plících, která zesílila při každém zakašlání, navíc při zakašlání explodovala vysoká bolest za čelem a hlavně za spánky a bylo to k nevydržení. 
Díky těžkému tlaku na plících, silnému šelestu v průduškách a kašli jsem nemohl v noci spát vleže. Narovnal jsem si tedy v posteli komín polštářů a snažil se spát vsedě, což je pro mne však celoživotní problém. 

Neumím spát ve vlaku, v autobusu ani v letadle a to je při dlouhých cestách velmi náročné. Tak tedy jsem celé noci proseděl, v nejlepším poloseděl – pololežel a jen podřimoval. Jakákoli snaha si lehnout (zejména na bok) byla odměněna silnými záchvaty kašle. 

Bylo to vyčerpávající, takže následné dny, krom občasného sezení u počítače, jsem se několikrát denně vracel sednout si do postele na alespoň hodinový spánek. 
Dodávám, že mé nechutenství stále trvalo a jen s vědomím, že do těla musím něco dostat, jsem do sebe s odporem vpravil banán nebo pomeranč, malý čokoládový pudink, případně misku řídké polévky. Ovšem každou z těch poživatin v jiný den, nikoli najednou. Takže těch nejhorších osm dnů jsem prakticky nic nejedl a samozřejmě jsem zhubnul, což bylo jediné pozitivum.
V těchto dnech se k výše popsaným dominantním jevům přiřadila ještě ztráta vůle. Rozum mi třeba říkal, že bych měl vstát a jít se vyčůrat. A já seděl a nic. 
Jako příklad uvedu takovou imaginární samomluvu: „Běž!“ „Hm…“. „Musíš jít!“ „No jo, vím.“ „Tak se seber a mazej!“ „Za chvilku, jo?“ „Ne hned!“ „Dyť už jdu…“, ale to trvalo třeba půl hodiny, než jsem se k tomu odhodlal. Odměnou za ten výlet na záchod byl pak další atak zimnice a kašle. 

Ovšem ta ztráta vůle byla jediná věc, proti které bylo možné bojovat. Hned třetí den, co se začala projevovat, jsem se zaťal a snažil se na podněty reagovat okamžitě. Byl to vědomý boj sama se sebou. Ale šlo to a krom jiného jsem se přinutil každý den na počítači nejen pasivně brouzdat internetem a archivem fotek, ale také komunikovat s přáteli a tvořit – psát a malovat. 
Jediné, co se v druhé půlce toho nejhoršího období kupodivu samo od sebe zlepšilo, byly noci. Sice jsem díky polo-sezení nemohl dobře spát a dostával jsem silné záchvaty kašle, ale ty pitomé noční myšlenky zcela vymizely a buď jsem měl v hlavě prázdno, nebo vcelku normální vědomě ovlivnitelné polosny. 
Teprve dva týdny po začátku přišlo celkové zlepšení. Prvními znaky změny bylo vymizení teplot a zimnice a rychlý návrat čichu i chuti. Nezájem o jídlo však přetrvával, holt jsem si zvykl nejíst a opravdu mne překvapilo, jak je to snadné. Během dalších dvou dnů vymizely bolesti hlavy a postupně se vytrácela ta největší únava.  
Dnes je to přesně třicet dnů od prvních příznaků. Celkový stav se pomalu blíží normálu. Jsem sice stále lehce unavený, ale na tom se projevuje i nedávné odklízení sněhu na dvoře a včerejší dvouhodinová procházka v přírodě. 

Jediné co zůstává, je problém s plícemi a kašlem. Celé hodiny jsem v klidu a potom přijde několikaminutový záchvat prázdného bolestivého kašle. V noci zpočátku nic a pak, někdy kolem třetí a páté, přijdou další záchvaty kašle. 

Když mluvím déle než pár minut (telefonáty), také přijde záchvat kašle. Nu a snad poslední z důsledků prodělaného covidu je zhoršení zraku. Ale to je třeba tím, že jsem přes téměř měsíc nebyl venku, nevím tedy, co je to hledět do dálky, jen koukám na monitor počítače případně na televizi.
A abych to povídání ukončil trochu pozitivně – už vcelku slušně jím. Sice jen poloviční porce, ale při tom mém dlouhodobém nicnedělání je to pro tělo dostačující příděl.
Tož tak s mojí zkušeností s covidem.
 

Diskuze k článku