Ladislava Brabencová
editor, šéfredaktor webu
tel.:+420 567 578 038
mobil:+420 737 587 692
brabencova@jihlavske-listy.cz

Vidět dnes děti bez chytrých telefonů, jen tak, aby si samy hrály a povídaly si, rovná se už pomalu zázraku. Výdobytky moderní doby jsou už součástí životů malých prťat.

Dost možná právě proto, že aktuálně začínají prázdniny, můžeme zkusit všichni – malí i velcí, jakousi malou odvykací elektronicko-mobilní kúru.

Inspiraci lze najít například u desetiletého Matyáše. Klučiny s nepředstavitelnou fantazií, který si zrovna včera došel pro vysvědčení ze čtvrté třídy jihlavské ZŠ Demlova.

Mobily a počítače považuje za zloděje času. „Je lepší jít si hrát ven, povídat si mezi sebou, vymýšlet různé projekty…,“ doporučuje. Sám sice mobilní přístroj také vlastní, ale jak říká, nepoužívá ho.

„Musel“ pouze v době covidového školního vyučování. „Když vidím, jak mají všichni kolem mě zabořené hlavy do svítících obrazovek, tak mi přijdou jak v transu,“ stěžuje si malý chytrolín.

„Když byl ten covid, musel jsem na mobil kvůli škole. Ale jinak jsme si se ségrou různě hráli, kreslili si a tak… Telefon jen pro zábavu jsem odmítl,“ oznamuje s dodatkem, že ho nebaví ani televize. „Nejradši jsem prostě venku. V zimě, v létě… vždycky je co dělat.“

Podle něj jsou letní měsíce právě tou pravou dobou, kdy by každý měl zkusit pořádně žít. Byl by rád, kdyby děti vyrazily na hřiště, do přírody… A babičky a dědové si vzpomněli, jaké to bylo, když byli malí a začali se svými vnoučaty více „blbnout“. „Mohli by jim ukázat třeba svoje oblíbená místa, kam si chodili hrát jako děti,“ přemýšlí Matyáš nahlas.

Ruku na srdce, určitě jste oproti dnešní dětské generaci více trávili dětství venku spolu s dalšími dětmi či dokonce s partou. Znali jste více her, dokázali se při zábavě „převtělovat“ do různých rolí.

Asi se ptáte, proč jsme si Matyáše vybrali pro náš novinový příběh. Poznali jsme se při třídní exkurzi v Jihlavských listech. Klučina zaujal nejen svou upovídaností, ale i obrovskou fantazií.

To potvrzují i jeho rodiče. S Matyášem a jeho mladší sestrou žijí v malé vísce na Jihlavsku, kde ještě „letí“ běhání po loukách, budování bunkrů v houští za vsí a dělání houpaček ve větvích.

„Vymýšlím pořád něco. Nápadů mám strašně moc. Chtěl jsem mít vlastní loď, pak autobus, taky jsem chtěl postavit vlastní karavan, založit obří ekologickou farmu… Na tom jsem dost makal. Udělal jsem si dokonce i její nákres. Taky bych chtěl postavit hrad u rybníka,“ sype z rukávu chlapec.

Aktuálně ho nejvíc zaměstnává řezbařina. K narozeninám dostal nářadí a to ho nastartovalo. Nejdříve pokukoval v dědečkově dílně a pak se pustil do práce sám.

Hrdě hlásí, že vlastní strunovou pilku, pilku na řezání špalíků, metr, úhelník, kladivo, dláto… Zvládá i vyřezávání. Vyrábí srdíčka, lžičky i misky. „O nich taťka říká, že jsou dobře udělané, že by se z nich dalo i jíst,“ hodnotí. Zvládá i ptačí budky.

Jeho prázdninovým cílem je postavit domeček pro sestřiny plyšáky. „Zatím ho pořádně rozměřuju,“ referuje s tím, že materiálem na jeho vyrábění ho zásobuje dědeček. „Má na půdě hodně dobrého dřeva.“

Desetiletému šikulovi při povídání o jeho oblíbené práci svítí oči nadšením. „Když se mi něco třeba hned nepodaří, nebo se náhodou nějak zraním, tak mi to nevadí. Jdu si to zalepit a pracuju dál,“ zmiňuje.

V řezbařině by se rád dopracoval i k sochám. Pomoc mu opět přislíbil dědeček.  „Slíbil, že zkusí sehnat někde dřevo. Je na to třeba dřevo lipové, a to je jedno z nejdražších. Musí být suché. Čerstvé se nehodí, to se pak láme,“ upřesňuje.

U dřeva by rád zůstal. I za dvacet, třicet let. „Já si myslím, že bych u toho vydržet mohl,“ usmívá se a je na něm vidět nadšení nejen pro nadcházející dva měsíce volna.

Tak ať mu vydrží. A nejen jemu, ale i vám všem.

Diskuze k článku