Reklama
Dnes je středa 25.11.2020     svátek má Kateřina

Není nic cennějšího než mít jeden druhého a fajn rodinu

Foto: Facebook Žena regionu
Foto: Facebook Žena regionu

Rok 2020 věnujeme v magazínu Pro ženy známým dámám z našeho regionu. Rozhovor pro tento měsíc věnujeme Marii Křoustkové, která pomáhá seniorům.

Když se řekne únor, co se vám nejdříve vybaví?

Tak nejdříve asi to, že jsme o krok blíže jaru, které mám moc ráda a jarní sluníčko mi dělá dobře na duši. A protože se říkává, že s jarem přichází něco nového, tak nejinak je tomu i u mě.

Po roční přestávce se letos od února znovu rozjíždí projekt zaměřený na vyhledávání a následnou pomoc ohroženým seniorům, kteří žijí z nejrůznějších důvodů izolovaně, mnohdy nikoho nemají a s nikým se nestýkají.

Tato skupina je tou nejohroženější a je na ní nejčastěji páchána trestná činnost. Půjde tedy o to opět vyhledat co nejvíce takto ohrožených seniorů, a nejen šířit osvětu, ale při terénní práci takovým osamoceným lidem pomáhat.

Je spousta věcí, které jsou pro nás ostatní zcela běžné, ale pro člověka osamoceného se stávají až noční můrou, že?

Uvedu pár příkladů – ztráta peněz, dokladů, převod elektřiny ze zemřelého partnera na sebe, potřeba něco reklamovat, zarezervovat místo u lékaře, když nedostanou včas důchod, potřebují požádat o soc. dávky a neví jak.

Samostatnou kapitolou je potom kontakt se šmejdy a následné problémy, které to s sebou přináší, když jim naletí.  Často jsou plni obav, nejí, nespí a začnou mnohdy obviňovat sami sebe, že je to tím, že jsou k ničemu, jsou už staří a nikdo jim nepomůže.

Zkuste jeden případ za všechny…
Osamoceně žijící stará paní v obchodě ztratí peněženku s doklady (možná ji někdo zcizil). Začíná to u pokladny, protože nemá čím zaplatit a prodavačka ji vypeskuje, že zdržuje a měla by už ve svém věku vědět, že do obchodu se chodí s penězi.

Paní přijde domů roztřesená z toho, co zažila, ovšem ona to nemá doma komu říct a podělit se o to trápení. Stále dokola vše probírá v hlavě, uvědomí si, že to byla její poslední tisícovka do dalšího důchodu a železnou rezervu dala za rozbitou ledničku.

V noci se přidá strach, že když vlastně nemá ani doklady, tak nedostane důchod a nebude moci poplatit pravidelné měsíční platby. To už je naprosto v koncích a tady, pokud se takový člověk s někým přece jenom nespojí a nenechá si poradit, tak to nemusí vždy dobře dopadnout.

Jsem vždy ráda, když mám to štěstí a mohu takovému bezradnému člověku nějak pomoci.

Je pravda, že starý člověk je asi nesmírně vděčný, když najde posluchače a může to trápení ze sebe dostat, viďte?

Mnohdy dělám v prvotní fázi jen takovou vrbu, ale věřte, že se pak dějí opravdu věci! Vlídné slovo, uchopení za ruku nebo pohlazení a naslouchání stačí. Jakmile se senior trochu zklidní, je schopen zpravidla začít spolupracovat a já nabídnu svoji pomoc.

Snažím se klidně a jasně vysvětlit, jaké by mohlo být další řešení a že pokud chce, krok po kroku to spolu zvládneme. Když jde o nějaký problém, který jsem ještě nedělala, tak se domluvíme, že zůstaneme nadále v kontaktu, já zjistím vše potřebné a sejdeme se nebo si zavoláme, a domluvíme se na dalších krocích.

Senioři jsou potom již daleko klidnější, cítí oporu a mnohdy jsou i bojovní. Nejsou v tom sami a věří mi. Ze zkušenosti vím, že není dobré nějak řešení protahovat, ale jednat co nejrychleji, takže se snažím hned zkontaktovat s těmi, kteří mohou pomoci při řešení problému, a do jejichž kompetence problematika spadá, a seniora doprovodím kam je třeba.

A když je pak vše hotové a případ končí, tak bych přála každému vidět ty nádherné usmívající se staré oči. Jsou plné vděčnosti a odevzdanosti. Mohou se zase vrátit do svého klidu a jsou šťastní. Věřte, že to je naprosto nejvíc – těm očím nic na světě nemůže konkurovat.

Jak jste se vlastně ke své práci dostala?

K práci se seniory jsem se dostala v únoru 2013, bylo to krátce po smrti mé maminky, o kterou jsem pečovala. Začala jsem pomáhat manželovi v rozjíždějícím se projektu Policejní akademie pro seniory, kde stále pracujeme bok po boku, a vnímala jsem to jako určitý druh psychoterapie.

Postupně jsem si získávala důvěru našich seniorů-studentů, ti přicházeli a svěřovali se, a tak jsem začala pomáhat s řešením nejrůznějších situací, do kterých se dostali a které je tížily. Mezi sebou si předávali reference, a tak stále častěji zvonil telefon a obraceli se i lidé mimojihlavští, že slyšeli o této formě pomoci, zda bychom mohli pomoci i jim.

Dodnes jsem s některými v kontaktu, přejí mi svátky anebo volají jen tak, že nezapomněli, a jak dnes žijí. Je to nádherný pocit a naplnění.

Co podle vás starší generace té mladší může, má nebo by měla předávat?

Každý starší člověk může o své moudro a zkušenost obohatit ty druhé, zvláště ty mladší. Ne vždy jsou udělované rady vítány a každý si stejně musí prvně natlouct nos sám, než pochopí, že to s ním zkušený člověk myslel již v počátku dobře.

Chce to určitě respekt a úctu za každých okolností. I my všichni zestárneme a budeme ve stejných kolejích, takže si to stále uvědomovat.

Dobrá, co tedy předávat má?

Kdyby to bylo možné, tak hlavně tu pozitivní energii, kterou mnozí z nich mají, svůj nadhled nad celou řádkou věcí, moudrost a lásku. Ne všichni však toto mohou předávat, protože žijí smutné životy a spíše přežívají.

A co by měla předávat?

Myslím si, že starší generace by měla nechat nahlédnout ty mladší do světa stárnutí, a to třeba tím, že si dokáží říct o pomoc, když toho je třeba. Staří lidé by si měli uvědomit, že je to jen jejich mylný pocit, že mladé musí šetřit a zbytečně je neobtěžovat a zdržovat, že toho mají i tak naloženo dost.

Ano, mají, ale pokud to v rodině funguje jak má, tak žádné dítě nenechá svého rodiče se trápit a probere s ním jeho stesky, pokud si o to umí říci a chce se svěřit. Konečně rodiče se o děti starali v jejich dětství se vším všudy, tak je žádoucí, aby jim to děti vrátily. Ovšem bohužel, nemá každý to štěstí.

Pomáháte seniorům, sama jste již ale v důchodovém věku. Kde berete sílu a elán?

Máte pravdu, už to nebude dlouho trvat, a i já budu oficiálně seniorkou. Kde beru sílu a elán? Jednoznačně doma, protože mám opravdu silné rodinné zázemí. S manželem oba pomáháme lidem, takže víme, že nejdůležitější je mít doma klid a pohodu.

Jeden druhého si vážíme a podporujeme se a já děkuji každý den tam „nahoru“, že mi osud poslal před 42 roky do cesty toho pravého. Když člověk kolem sebe vidí ta lidská trápení, v čem lidé musí žít a co snášet, tak si zákonitě uvědomí, že není v životě opravdu nic důležitějšího a cennějšího, než-li mít jeden druhého a k tomu fajn rodinu. Neskromně musím říct, že jestli mi v životě něco vyšlo, tak je to právě tohle.

Máme dvě dospělé děti, které mají již své rodiny, daří se jim v osobním i profesním životě a držíme pohromadě. Elán dolévají do žil tři vnoučátka, jejich bezelstná dětská očka, to je balzám na každé trápení.

Máte svůj osobní recept, jak se udržovat fit? Sázíte třeba na zdravou stravu, pravidelně cvičíte…?

Tak osobní recept opravdu nemám. Stravuji se úplně normálně, ujíždím na oříškové čokoládě, kterou sním zásadně celou na posezení. Slovo cvičení mi nahání husí kůži, na to mě neužije. Nejsem líná a pohyb mi nevadí, však si někdy za celý den ani nesednu, ale když bych musela cvičit, tak budu nešťastná.

Mám to prostě tak odjakživa, takže částečně jsem se s tím už nějak srovnala. Co si ale dopřáván a to velmi ráda, to jsou masáže, lymfodrenáže a chodím pravidelně na kosmetiku.

S manželem chodíme plavat a v létě každoročně jedeme na lázeňský pobyt a také na pár dnů do „termálů“. Dělá mi dobře klid a takové to opečovávání. Když jsem psychicky v pohodě, tak šlapu jak švýcarské hodinky.

V aktuálním zimním období se často skloňuje téma chřipky. Co děláte proto, abyste „nic nechytla“? Sázíte na chemii, či přírodní produkty?

U mě je to do určité míry trochu problém, protože nemám v pořádku imunitní systém a již třicet let jsem pacientkou imunologického oddělení v Nemocnici u sv. Anny v Brně, ale navzdory trvale negativním výsledkům se moje těla naučilo i s tím fungovat a bacily likviduje nějakým nevyzpytatelným způsobem.
Dříve jsem se nechávala pravidelně očkovat na chřipku, ale teď to řeším prevencí pomocí rakytníku a echinacei. Od svých dvaceti pěti let chodím sbírat bylinky, a většinu výrobků z nich si vyrábím, a pak celou zimu i rozdávám jiným. To je můj relax.

Pro ženy : 17.02.2020  Nový komentář   Komentáře (0)

Reklama
© 2007 Parola s.r.o. - užití obsahu včetně převzetí článku bez písemného souhlasu Paroly spol s r. o. je zakázáno. Výroba www stránek a eshopů
S-Rank (www.seznam.cz) www.i-asap.net