Michal Boček
sport
tel.:+420 567 578 032
mobil:+420 604 200 576
sport@jihlavske-listy.cz

Byť jej přibrzdily operace a covid, ani ve 43 letech neubral jihlavský triatlonista Tomáš Bednář závodní plyn. Největšího úspěchu se v letošní sezoně dočkal na samotném konci, kdy  absolutně triumfoval na olympijské distanci Ironmana v Egyptě. „Jsem na to hrdý. Zvítězit v závodě téhle světové série, dokázalo jen málo Čechů,“ řekl Bednář.    

Na domácí scéně nejste na očích, prakticky se o vás neví. Je to tím, že dáváte přednost startům v zahraničí?
Ano. V Čechách jsem závodil přibližně 18 let, ale postupně mě to přestávalo bavit. Závody byly pořád stejné, atmosféra kolem nich upadala… Potřeboval jsem změnu. Našel jsem si místo v jednom rakouském týmu (RC Raiba Kosmopiloten Zwettl – pozn. red.). Drtivou většinu závodů absolvuji právě v Rakousku. Našel jsem tam novou motivaci, nový impuls, daleko větší konkurenci a hezčí prostředí. Jezera, v kterých plaveme, jsou většinou čistá a  cyklistika je bezháková, což je obrovské plus.

Při kratších triatlonech v Česku se cyklistická část jezdí v „balíku“, který vám nevyhovuje?
V téhle disciplíně se cítím silnější, když nejedu ve skupině, ale sólo, proto mi Rakousko více vyhovuje. Jezdí se tam starým způsobem – časovkou, každý sám za sebe. A cyklistická trať je kvůli bezpečnosti závodníků uzavřená.  

Kolik startů jste letos stihl?
Celkem 24, což je takový podprůměr (úsměv). 

Kdysi jste hovořil o metě 40 závodů za rok…
Byly sezony, kdy jsem se dostal na 32 nebo 35 závodů, což je maximum, co lze stihnout objet. „Čtyřicítka“ byla nereálná. Dalo by se to stihnout, ale to už není o závodění, jenom o pouhé účasti. A to nikdy nebylo mým cílem. 

Do triatlonového kolotoče jste naskočil až koncem dubna. Důvod?
Loni v listopadu jsem podstoupil další operaci achilovky a celkem dlouho jsem se z toho dostával.  Jarní závody jsem vynechal, ale následně jsem frčel až do listopadu.

Obrazně řečeno: achillovou patou horších výsledků byla achilovka?
Dá se to tak říci (úsměv). Mám za sebou tři operace levé a jednu pravé paty. V mém věku se tentokrát noha nehojila tak rychle jako po předešlých zákrocích. Byl jsem z toho rozmrzelý. Hlavně jsem nemohl trénovat běh, protože jsem do toho nemohl pořádně opřít. První závody byly nemastné neslané… Když se to pomalu obracelo k lepšímu, na konci prázdnin jsem špatně šlápl a poranil si vazy v koleni. Následně jsem dostal covid… Zdravotní problémy se nabalily, nicméně všechno zlé bylo k něčemu dobré. Pořád jsem věřil, že se do formy dostanu. Na posledních dvou závodech jsem obsadil první místo v celkovém pořadí, takže konec dobrý, všechno dobré. Dvě výhry v jedné sezoně jsou na mě až dost (úsměv).

Takže sezonu hodnotíte kladně?
V podstatě ano. Vyhrál jsem v Dubrovníku a Egyptě, byla tam další umístění v top desítce. Převažuje spokojenost.

Jak se člověk dostane na Ironmana v zemi faraónů?
Do Egypta jsem jezdil ještě v dobách, kdy to nebyl značkový závod série Ironman. Umístil jsem se relativně dobře, udělal jsem si nějaké jméno. Naposledy jsem tam byl v roce 2019. Závodilo se na středních tratích. Letos nově přibyla olympijská distance, na které se cítím nejsilnější. Já jsem původně nad Egyptem nepřemýšlel… 

Ale nakonec jste tam jel…
Mojí stěžejní akcí byl italský Ironman, jeden z největších závodů v Evropě, s tisíci účastníky olympijské distance. Loni se kvůli špatnému počasí nekonal, o to větší jsem letos měl motivaci udělat dobrý výsledek. Bohužel jsem si přivodil zmíněné zranění kolene a následoval covid. Tři dny poté, co jsem se z něj dostal, jsem nabral směr Itálie.   

Nebyl to risk?
Trochu ano. Covid není žádná legrace, když poté jdete do plné zátěže… Druhou polovinu závodu mi bylo špatně, moc si ji nepamatuji. Poslední čtyři kilometry vůbec ne… Z průběžné top desítky jsem spadl na celkové 25. místo. Bylo mi to líto. Řekl jsem si, že tam budu muset opět jet, abych toho Ironmana vyhrál. No a vzpomněl jsem si na Egypt… 

Právě tam jste se dočkal ironmanského prvenství…
Doufal jsem, že by to mohlo dobře dopadnout. Do závodu zbývaly tři týdny, ale já jsem se cítil být už v dobré formě a silný. Za posledních deset let to byla možná nejlepší forma.

Očividně byla, protože jste vyhrál stylem start – cíl…
Že vyhraju, jsem začal věřit od poloviny závodu, kdy jsem tušil, že mám nějaký náskok. Na těchto velkých závodech není hromadný start. Pouštějí vás po 15 sekundách, takže nevíte, jak přesně na tom soupeři jsou, a musíte naplno makat až do konce. V tom horku nikdy nevíte, co se může stát… Naplno jsem si vychutnal až poslední dva kilometry běhu.

Více v tištěném vydání JL s datem 28. 11.

Diskuze k článku