Lenka Kopčáková
redaktor
mobil:+420 736 193 687
nzr.redakce@centrum.cz

Kdo by řekl, že Jan Aksamit jezdíval western. Je úplně obyčejný muž, tedy dokud nepromluví. Pak je patrné, že koně jsou jeho všechno. Vždy, když mu bylo nejhůř, ho z toho dostali.

Kdysi svoji absolventskou práci nazval: Kůň ti pomůže vrátit ztracenou lidskou důstojnost. I s odstupem času na tom stále trvá.

„Dokud má člověk koně, dokáže překonat řadu tak těžkých věcí, které si jeho souputníci ani neumí představit,“ říká muž, s nímž se osud nemazlí. Jezdec a kůň mají být podle Jana partneři. Jakmile poznal nenásilný westernový způsob ježdění, věděl, že to je to pravé.

Coby desetiletého chlapce jej ke koním přivedla matka. Tehdy oba prožívali nedobré období při jejím politickém pronásledování. Ale to by bylo na jiný příběh. Stále se stěhovali, chlapec trpěl po svém a stonal. Po návratu do Žďáru mu chtěla maminka dát pozitivní impuls.

„Nezapomenu na můj první den u ohrady. Ze stání ke mně vykročila obrovská bílá klisna a já se hrozně bál. Zároveň mě ale přitahovala,“ vzpomíná.

Cestou ze školy tu chlapec postával a záviděl jezdcům. A tak jej už nějaký čas pozoroval trenér Tomáš Černý. Jednou chlapci řekl, ať odpoledne přijde. 

„Vyvedl osedlaného koníka smířeného s osudem a na mě šly mrákoty.  Ale on prý: ,Tak dost, kluku, ať už jsi nahoře!´ Chvíli jsem seděl jako zmoklá slepice, ale pak se osmělil a kupodivu jsem nespadl,“ vzpomíná s úsměvem dnes 43letý Honza. 

Později ke koním běhal denně šest kilometrů za každého počasí a dokonce s maminkou trávil ve stáji Štědrý den.

Opět nedobrovolně kočovali. Vždy na novém místě hledali koně. I dnes, když je jim nejhůř, pustí si seriál Dobrá voda. Pro oba je pohlazením po duši.

Šumava ze hřbetu koně

Na Šumavu je zavál osud koncem 90. let. Právě zde Jana oslovil westernový způsob ježdění. Jak vysvětluje, doposud znal jen  anglický způsob, kdy kůň je připravován cíleně, aby dosahoval špičkových výkonů.

„Kvůli zátěži šlach a vnitřních orgánů se ale délka života dostihových koní krátí i na devět let. Kdežto kůň zaměřený na western se dožívá třikrát tolik a přitom je stále výkonný,“ vysvětluje koňák. Zasněně vzpomíná na nádhernou krajinu Šumavy a svých osmnáct.

„Zde jsem jedním dechem četl knihu od amerického cvičitele koní Montyho Robertse. Jmenovala se Muž, který naslouchá koním. Naše parta se snažila jednat podle jeho zásad,“ říká.

K lepšímu dodává, že o Robertsovu metodu obsedání koně se dokonce zajímala i britská královna Alžběta II. a vyslovila cvičiteli uznání.

Krátké koňské štěstí

V roce 2001 se dvojice ocitla v Kroměříži, kde matka dostala učitelskou práci. Bydleli v internátu zemědělské školy. Jenže obor agropodnikání byl zrušen a Jan musel na jinou školu.

„Ředitel mi udělil nevídanou výjimku. Mohl jsem se účastnit praktického výcviku v oboru chovatel a jezdec z povolání. To byly pro mne ty nejkrásnější časy,“ říká.

Zde Jan zapomněl na veškeré osobní trápení a našel si koňské i lidské kamarády. Platilo tu jedno pravidlo - za každé vulgární slovo trest- dolů ze sedla. Kdo není gentleman, nepatří na koně...

Pak se ale škola sloučila s jinou a on již jako cizí neměl do Hubertcentra přístup.

„Přátelství mezi koňáky se však neztrácí a jedna mistrová mne pozvala na svoji farmu. A najednou vidím, že jezdí western. Paráda,“ vzpomíná.

Jan Aksamit nakonec své vzdělání završil v oboru agropodnikání na SOŠ v Kloboukách u Brna. Ve své seminární práci se rozepsal o Appaloose. Dodnes je jeho srdeční záležitostí.

Jde o potomky španělských koní. Strakaté a všestranné plemeno vzniklo díky indiánům z kmene Nez-Percé, kteří je šlechtili již od 16. století. Po porážce americkou kavalérií v roce 1877 převzala indiánské koně armáda, chov Appaloosy skoro zanikl. Až v roce 1938 se sedm mladých žen „cowgirls“ z různých států USA spojilo a v Appaloosa Horse Clubu nastartovaly záchranu strakatého koně. Zájmem USA je dodnes toto vzácné plemeno šířit po světě.

Založil Klub přátel plemene Appaloosa

Jan Aksamit vzpomíná na rok 2003, kdy ve žďárském jezdeckém společenství, které zbylo z původního velkého jezdeckého oddílu, dva koně plemene Appaloosa měli.

„Jednoho z nich kamarádka koupila v 80. letech z Rakouska. Byl čistokrevný po obou rodičích. Měli jsme sen, posbírat peníze a vstoupit do amerického Appaloosa Horse Clubu. Mohli bychom tak s podporou rozšířit chov,“ vzpomíná.

Jenže poměry se změnily a objekt se stájemi připadl novému majiteli. Společenství dostalo výpověď z nájmu a koně museli pryč. Dnes již žďárský čistokrevný koník nežije. 

„Stále doufám, že se nám podaří Appalossu do Žďáru navrátit,“ přeje si Jan. Pořád je tu totiž naděje na finanční podporu a poradenství z USA. „Máme průkazní doklady toho, že jsme zde Appaloosu chovali,“ dodává.

„Bez této pomoci by myslím v ČR domácí chovy Appallosy vůbec nevznikly. Od 90. let ministerstvo zemědělství nečinilo pro jezdce skoro vůbec nic. Většinou museli lidé spoléhat na své peníze nebo na podporu ze zahraničí,“ poukazuje.

Jan Aksamit je v kontaktu se členy Appaloosa Horse Clubu ze státu Idaho a na Facebooku založil skupinu Klub přátel plemene Appaloosa ve Žďáru nad Sázavou.

„Je už nás 29 lidí rozličného věku ze Žďárska, Vysočiny i ze zahraničí. Převažují ženy. Druhou nejstarší členkou je paní Maureen Aksamit Kipper ze státu Nebraska (USA),“ informuje.

Pojí je úsilí o popularitu westernových plemen mezi jezdeckou veřejností. Tito všestranní koně dokáží být užiteční i ke služebním účelům, např. při policejní pochůzkové činnosti v terénu.

„Pomohlo by, kdyby se nám přihlásili jak fandové Appaloosy, tak i majitelé koní jakéhokoliv plemene, aby nás bylo co nejvíce. Po oficiálním založení organizace by byla větší šance dosáhnout na dotaci. Máme se k čemu vracet a co napravovat, aby koně nakonec vůbec ze Žďáru nevymizeli,“ vzkazuje na závěr koňák.

Diskuze k článku