Petr Klukan
šéfredaktor
tel.:+420 567 578 004
mobil:+420 732 554 850
klukan@jihlavske-listy.cz

Zámecká stáj je velký areál v Plandrech. A taky zapsaný spolek. Jsou zde koně, prostor pro ježdění a velký plac, kde majitelé, manželé Krejčířovi, dvakrát ročně pořádají velké akce – velikonoční jarmark a podzimní dýňobraní. V tu dobu se sem sjíždějí tisíce lidí z širokého okolí včetně Jihlavy a auta zaplní všechna možná místa v malé vsi.

Duší obou akcí i spolku je Veronika Krejčířová Vacková. Vitální žena s nápady, která si za dobu, co se s manželem na Plandry přistěhovali, získala spoustu kamarádek a přátel.

Zámecký areál o Velikonocích vždy plný života a reje je letos bez návštěvníků. Dalo by se říci, že tu je oproti minulým rokům smutno. Cvičiště, kde se denně jezdilo na koních, je prázdné.

„Doba je opravdu zlá,“ přiznává paní Veronika s tím, že Zámecká stáj byla vytvořená k tomu, aby sdružovala lidi. „Aby se společně hýbali a dělali sport a zároveň, aby děti měly možnost jezdit na koních, něco se naučit a získat k tomuto sportu vztah,“ vysvětluje. Jen když je Zámecká stáj plná života a dětí, je zisková. To dnes neplatí.

Živí dvanáct koní

„Od loňského března bylo zakázáno shromažďování. Ze začátku jsme si mysleli, že to zvládneme. Máme celkem 35 koní, z toho 12 je pouze pro jezdecké kroužky. Ti by měli být živeni jen z toho, že děti přijdou a jejich rodiče nám zaplatí za to, že děti chodí na jezdecký kroužek, na soukromou hodinu nebo na výcvik. Z toho se platí šest poníků a šest velkých koní,“ popisuje.

Jezdeckou školu a výcvik mohli rozjet vloni až v červnu – byl to první měsíc, který vláda „pustila“. Pak byly prázdniny, kdy děti nechodily, v září se sice začalo, ale od října vládní opatření vše opět zavřela. Žádné sdružování, žádný sport.

„Takže máme skoro 12 měsíců, kdy koně živíme z vlastních zdrojů, protože děti přijít nemohou,“ povzdychne si paní Veronika. A přiznává, že v zimě měli s manželem krušné období. „Manžel říkal: ‚Těch koní je dvanáct – a něco jiného je uživit jednoho, dva, ale dvanáct, kteří jen žerou, a nic nepřinášejí?‘“

O koně se musí starat celý rok. A není to jen krmivo nebo podestýlka. „Na jaře potřebují odčervit, je tu paní veterinářka, dělá všem očkování – jak je koronavirus u lidí, tak u koní je herpesvirus,“ dodá paní Veronika a přizná: „Je to měsíc zpátky, co jsme intenzivně řešili, jestli koně prodáme, nebo neprodáme, jestli to vydržíme, nebo ne.“

Rozhodli se vydržet, ale mají se co otáčet.

Co je podle ní nejhorší? Že už to je strašně dlouhá doba a nikdo neví, kdy to skončí. Za měsíc, za dva? „Kdybychom viděli konec, tak zatneme zuby, ale když je pořád v nedohlednu, tak je to náročný.“

To ale není jediný problém. Zcela zavřené obchody, služby nebo restaurace od státu dostávají alespoň nějakou podporu.

„Jenže se zapomnělo na zapsané spolky, neziskovky, na zvířata. Chápu, že když má někdo cyklokroužek a děti nechodí, tak to zavřou, ale koně žerou a potřebují péči pořád, i když kroužky nejsou.“

Z akcí vždy něco opraví

Spolek Zámecká stáj ale není jen jezdecký kroužek, jsou to i zmíněné akce. Na jaře a na podzim. Velikonoční jarmark byl spojen s výstavou historických zemědělských strojů a parních strojů, podzimní dýňobraní s výstavou zemědělské techniky a starých vozidel a motorek.

„Vesnice, která má 205 obyvatel a není až tak známá, a najednou v jeden den přij­dou čtyři tisíce lidí, tak to je to něco, co vás těší, vrací vám zpátky energii, protože děláte něco, co není tak obvyklé, po čem lidé touží a co chtějí,“ rozzáří se Veronika, jen když o tom vypráví.

„Je to akce, kam chodí chlapi, ženské i děti. Každý si tam najde to svoje, co se mu líbí. Chlapi auta, motorky, stroje, ženské ten jarmark, rukodělné práce, děti se svezou na koni, v traktoru, zastřílí si ze vzduchovky, podívají se na spoustu zvířat…“

Potom paní Veronika zmíní něco překvapujícího. Prý není běžné, že dítě pozná králíka nebo zajíce. „Jsou třeba překvapené, že vajíčka jsou od slepice, protože jsou zvyklé, že je maminka koupí v obchodě,“ dodává.

Stejné to prý je, když se přijde na zvířátka podívat školka. „Jdete jim ukázat králíky a paní učitelka se zeptá: Co to je za zvířátko? Děti mlčí a pak jeden odvážlivec řekne: Liška? Tak nevíte, jestli se máte smát, nebo plakat.“

Paní Veronika si to vysvětluje tak, že se městské děti běžně s domácími zvířaty nesetkávají. „Když na letním táboře řeknu dětem, ať posbírají vajíčka, tak ony to teplé vajíčko drží v ruce a zeptají se mě, kde se ta vajíčka vlastně berou? Od slepiček?“

Jak přiznává, plánování a realizace obou akcí ji doslova nabíjí. „Lidé mají vyžití a mně dělá moc dobře, když jsou ostatní lidé okolo spokojení,“ potvrzuje s úsměvem.

A hlavně – za výdělek z akcí v areálu vždy něco opraví, vybudují. „Protože to je obrovský žrout peněz,“ zasměje se, „nejvíc financí jde od nás s manželem, ale vždy se něco udělalo,“ rozhlédne se a ukazuje, co vše je nové či opravené.

Na akce ale není sama. „Vždy je potřeba hrozně moc lidí, nejvíc jsou to mí přátelé a kamarádi a pak lidé ze spolku Zámecká stáj. Vidí, že když pomůžou, tak zase něco zlepšíme – tady byla dřív tráva, nebyly chodníky, nebyla jízdárna, nebylo oplocení, překážky…“

Nabíjí ji procházky

Není vám smutno, že ty akce už rok nejsou? položím hloupou otázku. „To je asi smutno nám všem. Nevídáte kamarády, sousedy, dřív se lidé víc sdružovali, potkávali, v neděli jsme obvykle navštěvovali své rodiče… Nyní mají strach, takže jsme se pořádně neviděli celý rok. Voláme si, něco jim doneseme, ale oni mají roušku, my máme roušky, vidíme se před domem, na schodech… jsou riziková skupina,“ vysvětlí. Shodneme se, že na lidi covidová doba neblaze psychicky působí. „A to si pořád myslím, že lidé na vesnicích se mají o něco líp. Mají svou zahrádku nebo do lesa blíž.“

Máte nějakou radu, jak to přečkat? „Já tuto dobu zvládám hlavně díky manželovi, který mě neustále zvedá a podporuje,“ oceňuje ho s úsměvem.

A pomáhá jí pohyb, kterým si vyčistí hlavu. „Vezmu psa a jdu sama na hodinu, klidně i na dvě do lesa, tam se odreaguju a načerpám sílu. Duši i mysl si léčím smíchem a jakoukoli drobnou radostí,“ dodává závěrem.

Diskuze k článku