Jiří Varhaník
kulturní redaktor
tel.:+420 567 578 033
mobil:+420 732 506 071
varhanik@jihlavske-listy.cz

V době, kdy mu koronavirus zkomplikoval přístup k vypalovací peci v arteterapeutické dílně Psychiatrické nemocnice, rozhodl se jihlavský výtvarník a sportovec Petr Kubíček pozměnit svoji stálou expozici v Galerii Příšerky. V pasáži domu Benešova č. 8 vystavil vlastnoručně vyrobené brankářské masky, ve kterých hrával během své kariéry.  

Do hokejové brány se Kubíček stavěl čtyři desítky let. Z dorostu jihlavského Dynama, později Modety, narukoval do béčka liberecké Dukly. Jako třetí brankář krátce alternoval i v jejím áčku.
Po roce zamířil chytat do Mělníka a do Příbrami. „Tam se zdálo, že to bude konec kariéry. Jenomže se stalo, že jsme z krajského přeboru za čtyři roky postoupili do 1. národní hokejové ligy,“ vzpomíná. V této soutěži se přesunul do Žďáru nad Sázavou, kde pak chytal přes deset dalších let.  

„Pak jsem se vrátil do SK Jihlava, že už budu končit. Jenomže jsme s tím ´eskáčkem´ taky postoupili a hráli pak druhou ligu. Jenom tak na žízeň jsem pak ještě chytal v Cerekvi a končil jsem v klubu HAS Jihlava,“ popisuje Kubíček.   
Jak sám říká, přičichl i k vrcholovému hokeji, když se ocitl ve výběru reprezentace do dvaceti let: „Jenže to po emigraci mého bratra do Švýcarska nešlo, a tak jsem se ponořil do toho výkonnostního. Brácha byl orientační běžec, já jsem říkal, že se zorientoval a utekl. To byl rok 69.“   

Zatímco v příbramských dolech si to Kubíček poctivě odfáral a sportoval při zaměstnání, ve Žďáru už působil jako sportovec - pseudoprofesionál. 
„To byl takový socialistický výmysl,“ vzpomíná, „byl jsi profík, ale přitom jsi to nemohl dělat jako svoji práci. Takže jsme byli vedeni někde ve fabrice, ale v podstatě jsme hráli jenom hokej. Chodil jsem trénovat a hrál.“ 

Masky, pot a krev
Vzpomínkou na své brankářské masky a kariéru teď Kubíček oživuje expozici v Galerii Příšerky. Mikroexpozice Historie hokejové masky ukazuje vedle reálných fotografií postupný vývoj ochrany hlavy hokejového brankáře během desítek let. 
„Vystavené masky jsou vlastnoručně vyráběné a malované, otřískané mnoha zápasy, podlité hektolitry potu a občas i trochou krve. Takže jde vlastně o reálné dobové artefakty,“ konstatuje Kubíček. 
První masky byly opravdu jen skelety s drátky, později skořápky dělané přímo na obličej.

„Tenkrát si to každý vyráběl sám. Udělal sis kopyto přesně podle svého obličeje, aby seděly lícní kosti, oblouky, všechno. Je to laminát, od vodáků jsem vyškemral sadu materiálu, ze kterého si stavěli lodě,“ popisuje Kubíček. Masky si sám i maloval, třeba symbolem Rolling Stones, do kterých byl fanda. 
Jak vysvětluje, masky původně vymysleli sami bran

káři, postupně je pak hokejová federace přikázala jako povinnou výstroj. Ještě později bylo zakázáno používání celoobličejových masek a začalo se chytat v drátěných koších.
„Já jsem byl vlastně poslední, kdo tady s tou obličejovou maskou chytal,“ uvažuje Kubíček, „stalo se mi, když jsme hráli v Kolíně, že za mnou přišel rozhodčí a říká – hele, Kubo, já tě mám rád, ale bohužel v tomhle chytat nesmíš. Tak jsem si musel od dorostence půjčit koš a chytat v něm.“   

Ono se to otříská
Na vystavených maskách je vidět, že prošly tvrdým životem. 
„Ono se to otříská. Maska dostane šrámy od puků a od hokejek, tak ji musíš přemalovat. Když se ti pak už do díry vejde skoro půlka puku, musíš si udělat další, a když zjistíš, že máš ztržené ucho, tak se porozhlédneš zase po něčem lepším,“ bere Petr Kubíček do ruky jednu z celoobličejových masek. Kdysi na sobě mívala namalovaný motiv lidské lebky a strašila jím útočníky. 
Fotografie zjizveného brankáře Savčuka ostatně v miniexpozici dokládá, že brankářův obličej dostával v éře prvních masek pořádně zabrat. 
„Někde jsem četl, že to už je po několikáté plastické operaci. Já sám mám na hlavě a na obličeji na 200 stehů, čtyřikrát přeražený nos, vyražený zub... Každej brankář je trochu guma. Můj klasický poznatek je ten, že když jsem na zimáku při rozcvičce za sítí, tak bych uhýbal. Ale v tý brance mě to prostě vůbec nenapadne,“ směje se P. Kubíček. 

Staré skořepinové masky přitom postrádaly v podstatě jakékoli zásadnější vnitřní polstrování. 
„Byla tam jen úplně jemňoulinká vrstva molitanu, aby ti nestékal pot všude. Zprvu jsme tam dávali molitan a mysleli jsme si, že to bude pružit. Ale ono se ukázalo, že maska tě chránila líp, když přilehla těsně k obličeji a rozváděla tu energii napřímo,“ vysvětluje Kubíček.  

Po úrazu prý bylo důležité jít hned do brány. To aby si hlava strach nezafixovala. Pohyb v bráně totiž musí být přirozený. „Jakmile začneš dělat to, že se narovnáš, tak ztrácíš čas a reakční dobu. Ale ony v tom taky hrají velkou roli ty endorfiny...,“ usmívá se Kubíček. 

Něco pro fanoušky 
Své masky jihlavský sportovec vystavil také proto, že vnímá Jihlavu jako hokejové město: „Myslím si, že to kluky, fanoušky, může zajímat - hlavně je na těch maskách vidět to popsání životem. Občas tu třeba vidím nějakého pána, jak se na to jen tak tiše kouká. Nevím, co si myslí, ale něco mu jde hlavou, a to už je prostě dobře.“  
I když brankářskou hůl už pověsil na hřebík a své masky do expozice, sport do života P. Kubíčka stále patří. I přes nedávnou operaci kyčle se vrátil ke svému karate, v němž je držitelem výkonnostního stupně 1. dan. Jen prý si dává větší pozor, aby se vyvaroval nekontrolovaného pohybu. 

„Takže nějaké divoké kopy už určitě dávat nebudu, ale pozice a postoje jdou, a dokonce je to dobré. Karate cvičím, jen se neperu, a prospívá mi to. Hodně cvičím jógu, plavu a po operaci jsem objevil kondiční jízdu na kole. A taky nordic hole - chodím, to je hodně dobrá věc,“ pochvaluje si Kubíček.  

Keramika s humorem 
Velkým zájmem Petra Kubíčka je teď tvorba keramických figurek.  Expozici v Benešově ulici otevíral loni v červnu, dává v ní tvorbou najevo i své společenské a politické postoje, zapojuje osobitý humor. Jak plyne z řady reakcí v návštěvní knize i na internetu, kolemjdoucím to není lhostejné.

  
„Já nemám žádné velké umělecké ambice, ale je pravda, že když mi sem někdo napíše, ať s tím táhnu do ha..zlu, tak mě to otráví. Ale většina lidí to bere tak, že je to vtipná nadsázka a zpestření. A když je někdo sprostý, oni si to s ním ostatní lidi většinou na tom Facebooku vyřídí sami. Já se snažím být nad věcí a nekomentovat,“ krčí rameny autor keramiky. 

Jiné momenty ale pro změnu jeho srdce tvůrce hodně těší: „Teď mi třeba přišlo z Třebíče od paní, která se tady mihla a dala si to na svůj Facebook, jak byla úžasně překvapená. Jiná paní zase přijela až z Kuřimi – důchodkyně, kterou jsem kdysi vezl s jejím tatínkem do Kuřimi, když jsem ještě jezdil se sanitkou. Ta se sem na to jela extra podívat.“ 

Existují prý i tlaky - lidé volají majiteli domu, ať dá galerii pryč, že je v ulici už moc dlouho. „Kdykoli sem přijdu, tak se tak trošku bavím tím, že poslouchám reakce lidí. A fakt mě to blaží, když se u toho chechtají,“ zamýšlí se Kubíček.  
K maskám a brankářským rukavicím, kterými teď expozici doplnil, má úzký osobní vztah. Masky sám vytvořil, sžil se s nimi, občas je musel omývat od krve, jsou prý pro něho něco jako svátost. 
„Jsem taky stará škola. S tou orvanou lapačkou jsem chytal, dokud mi z té ruky nespadla. Moc nechápu, jak může mít dnes brankář třeba dvě nové výstroje za sezónu. Mně vždycky trvalo rok, než jsem si na to zvykl a dnes se sportovní náčiní střídá jako spotřební kus,“ zamýšlí se dlouholetý brankář. 
Sportovní duch ale podle Kubíčka ze sportu přece jen nevyprchal: „Třeba můj vnouček hokej hraje, a vidím, že zapálený do toho je, takže ten sportovní duch je tu pořád.“ 

Diskuze k článku