Lenka Kopčáková
redaktor
mobil:+420 736 193 687
nzr.redakce@centrum.cz

Setkáváme se v jeho království jasu a lomeného světla, kterým zušlechtěná tavenina přitahuje své obdivovatele.

Sklářský výtvarník Jaroslav Svoboda je rodák ze Sokolče od Poděbrad, kde měl otec po válce brusírnu. „Velmi mě to do dílny táhlo. Už v pěti letech jsem si zkoušel brousit nějaká sklíčka. Když to tak vezmu, kolem broušení se motám 77 let,“ uvědomuje si. Sklářská škola byla jasná volba. „Jednoho dne mě otec naložil do vlaku a vyrazili jsme směr Železný Brod,“ vzpomíná.

Celý dosavadní život Jaroslava Svobody je spojen se sklem. A tak se přímo nabízí otázka, co mu sklo dalo a vzalo.

Usmívá se. „Dalo mi radost. Bez skla si to ani nedovedu představit. Na druhé straně musím upřímně říci, že na to doplácela rodina, protože jsem většinu času byl pryč,“ přiznává. Kumštýř však lituje, že nikoho z jeho dětí ani vnuků sklo neoslovilo. „Každý má úplně jinou cestu. Podobné stesky slyším i od jiných podnikatelů, jejichž profesi potomci nechtějí dělat,“ konstatuje.

Profesoři zvučných jmen

Ale zpět v čase. Na umělecké průmyslovce v Železném Brodě měl Svoboda štěstí na profesory zvučných jmen jako Stanislav Libeňský, Božetěch Medek či Břetislav Novák. „Ještě jsem zažil i starého pana Brychtu, který už tam tehdy začínal tvořit tavenou plastiku. V jeho hodinách jsem si vyrobil taveného raka,“ ohlíží se bývalý žák. Dodnes má schovaných pár svých studentských prací. Třeba talíř s rustikálně vybroušeným portrétem ženy či oválnou mísu se třemi vybroušenými rybami. „Když vybírali z uměleckých škol věci na Světovou výstavu v Bruselu roku 1958, taky jsem tam měl jednu vázu,“ vzpomíná.

Jeho první místo bylo v Ústředí uměleckých řemesel v Praze. „Ve Vodičkově ulici byl takový malý ateliér broušeného skla. Vedle mě brousil Karel Kopecký, jinak skladatel známých písní jako Schody do nebe…a Mrholí… Karel byl dobrý člověk, ale špatně skončil,“ lituje kamaráda.

Na konec šedesátých let v Praze vzpomíná jako na fantastické období – zlatý věk. Tehdy se pustil do studia historie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. To při zaměstnání znamenalo šest náročných let.

Brusiči ÚUŘ dojížděli pomáhat do sklárny ve Škrdlovicích. Na podzim 1969 se stal 31letý Jaroslav Svoboda jejím ředitelem. Proměnil ji v centrum uměleckého sklářského řemesla.

Škrdlovická sklárna

„Sklárnu založil starý pan Beránek někdy v devětatřicátém. On a jeho tři bratři Jindřich, Josef a Bohouš předtím působili na severu, kde Emanuel vedl sklárnu jménem Rudihuť,“ informuje výtvarník.

Po zabrání Sudet se Beránkovi rozhodli pro návrat domů na Vysočinu. „Ve Škrdlovicích postavili primitivní sklářskou pícku, v níž topili rašelinou, co se tehdy dloubala v okolí Dářka. Roztavovali všechno, i pivní láhve,“ vypráví. Vzpomíná, jak jednou odpoledne za ním vrátný přivedl do brusírny muže. „A prý, jestli vím, kdo je. Samozřejmě jsem nevěděl. Představil se jako sklenář z Hlinska, který Emanovi Beránkovi vozil zbytky tabulového skla. Že on z toho dělal ty svoje vázičky,“ popisuje výtvarník. Sklárna zanikla před 12 lety, posledním vlastníkem byl vnuk zakladatele.

V roce 1986 Jaroslav Svoboda zamířil do Prahy, aby převzal po profesoru Libeňském ateliér sklářského výtvarnictví na VŠ uměleckoprůmyslové v Praze. Zpět se vrátil až po revoluci a splnil si svůj sen. Na Karlově koupil opuštěný objekt a proměnil jej ve sklárnu.

Jak si nepodříznout vlastní větev

Na otázku, jak se vede českému sklu, odborník vysvětluje, že dnes prosperují jen technické obory jako výroba tabulového, obalového či automobilového skla. Ruční umělecká výroba tvoří jen 5 % z celého objemu a moc slavně na tom není.

Dle Svobody se české ruční sklo v celé své historii vždy ocitalo jako na houpačce, ale dnes už jen málo skláren z těch původních přežívá. „Vypadá to, že ruční výroba je krok od zániku,“ obává se kumštýř.

České ruční sklo navíc čelí velké konkurenci z Číny. Jak vzpomíná, Číňané se zpočátku na naše skláře dívali s obdivem. „Přijížděly čínské delegace, nadšeně ve sklárně fotily a vyptávaly se na všechno možné. Každá delegace nás ujišťovala, že po návratu nám pošle velké objednávky. Nikdy nic neposlali. - Ale naučili se,“ konstatuje. Nakonec čínští skláři v dokonalosti kvality mnohé zahraniční kolegy předčili.

„A bohužel musím tepat i do vlastních řad. Byli naši výtvarníci, co odjeli na měsíc do čínské sklárny, tam navzorovali věci a Číňané jim pak posílali výrobky dle objednávek. Jak se říká, řezali si větev pod vlastním pozadím,“ přirovnává patriot. Připomíná i případ z doby transformace. „Jistý brněnský podnikatel nakoupil ve Světlé nad Sázavou asi stovku starých brusičských strojů a vyvezl je do Egypta. Zde postavil brusírnu. A my se pak divíme, že není export,“ zlobí se sklář.

Dnes se líbí čisté tvary

Vkus Čechů se mění a ve svých obývácích již nevystavují broušené a hutního sklo v takovém množství jako dřív. Nyní upřednostňují hladké a praktické tvary. „Jednoznačně se mění požadavky lidu a s tím je třeba počítat,“ připomíná odborník.

Současně se paradoxně daří lépe firmám, jejichž výrobky někdo potřebuje pro další zpracování ve své výrobě. A tak karlovská huť přežila nedávnou krizi díky dobré zakázce z Londýna. Tamní architektonická firma se živí vybavováním novostaveb a skláři ze Žďárska pro ni vyrábějí skleněné podstavce k lampám. „Angličané si již hotový výrobek kompletují sami. Nejde sice o typicky zušlechťované sklo broušením, ale živí nás to,“ konstatuje sklář.

Ve své zralé tvorbě se Jaroslav Svoboda věnuje sochařině ve skle a vrátil se i ke studentskému počinu, tedy tavené plastice.

Pro tu ale ve své sklárně nemá podmínky. S vytvořeným modelem proto jezdí za kamarádem až do Turnova. „Do speciální formy vloží dle mého návrhu kousky barevného skla a v elektrické peci zahřeje. Roztavené sklo se rozlije po formě,“ popisuje. A pak se již 14 dní čeká na kouzlo výsledku. Chlazení skloviny totiž probíhá velmi pomalu, aby objekt nepopraskal.

České sklo bylo pojmem

Na otázku, kdy se mu profesně nejlépe dařilo, Jaroslav Svoboda říká, že kdyby to bral dle poptávek ze zahraničních galerií, tak nejlepší bylo období od konce šedesátých po polovinu let osmdesátých. V té době se české sklo celosvětově propagovalo a nakupovalo.

Sklářská profese zavála Jaroslava Svobodu nejdále na asijský kontinent a do USA. České sklo prý milují Japonci, stejně jako českou muziku. Ještě před revolucí se v Japonsku konala přes ART centrum, čili podnik na vývoz českého umění, velká výstava českého skla. Mezi šesti autory byli i dva krajané ze Žďárska, Jaroslav Svoboda a František Vízner. „Po revoluci jsem v Japonsku vystavoval i samostatně,“ ohlíží se umělec.

V roce 1986 Muzeum skla v americkém Corningu  po své rekonstrukci zahájilo provoz výstavou od předních českých sklářů zvučných jmen. „S akcí mám spojený zážitek ve vyhlídkové restauraci jednoho z newyorských dvojčat. A to nádherný pohled na noční New York. Jsem rád, že jsem tam byl. Po útoku na dvojčata se mnohé změnilo,“ lituje kumštýř.

Rok skla

Rok 2020 je na Vysočině vyhlášen Rokem skla. Jaroslav Svoboda říká, že Vysočina byla vždycky sklářská. „Jeden badatel mi předal zajímavý výsledek svého výzkumu. Na Vysočině, bráno od Pelhřimova po Poličku, bylo v minulém a předminulém století na 65 skláren.“

Vítá, že v souvislosti se sklem se začíná mluvit i o centru kolem Nového Města na Moravě, Žďáru nad Sázavou a Jihlavy.

„Každá akce, která připomíná zdejší sklářskou tradici, je dobrá,“ míní můj průvodce. Horácká galerie v Novém Městě n. M. letos přináší výstavu Skláři Vysočiny, kde má Jaroslav Svoboda Průřez tvorbou.

Koncem srpna se ve Žďáře koná česko-rakouské sochařské sympozium.

Sklářskou část zastupuje trojice Monika Vosyková ze Žďáru, Jaroslav Svoboda z Karlova a šperkař Miroslav Štěpánek z Velkého Meiříčí. Vzniknou tři skulptury s motivem Průhledy. Budou kombinací kamene a skla.

Diskuze k článku