Ve věku 80 let zemřel 12. 11. 2019 největší telčský propagátor vážné hudby pan Jaroslav Kouba. 
Potkat pana inženýra dopoledne v dobách, kdy se ještě těšil dobrému zdraví, znamenalo, že ten den už nic jiného nestihnete. Byli jste ale bohatší o informace o tom, kde se co dává a „jak ten Jiřík (Bárta) už hraje jenom v Americe“ a jak málo lidí bylo na posledních koncertech KPH v Telči, takže „takhle už to dál nejde“.

A potkával jsem ho vždycky, když jsem to nejméně potřeboval. Několikrát ke mně zamířil naprosto neomylně z druhé strany široké rušné pražské ulice, když jsem spěchal na neodkladnou schůzku. Jindy jsem se marně snažil splynout s rakouskými dědouchy na zahrádkách kaváren v Českých Budějovicích, abych se vyhnul informaci o tom, že: „…Průdek odchází přece jenom do Prahy. Už jsou mu holt ty Budějovice malé, to se nedá nic dělat“. A v Brně, v Brně jsem pana inženýra potkal pokaždé, když jsem tam zavítal. A tuhle zkušenost má dalších 794 lidí z Telče.
Když si ale odmyslím ten příval informací o kdejakém šustnutí nejen na poli hudby a divadla, tak ten chlap mě přitáhl na koncerty, na které bych bez pobídky nešel a upozornil mě i na muziku, kterou bych asi nikdy nevyhledával. A já mu jsem za to nyní nesmírně vděčný.

Na jednu věc se už toho starého mládence nestihnu zeptat – „…a, pane inženýre, jak na tom vlastně jste se ženskýma?“ Už jsem to jednou měl skoro na jazyku, když jsme byli oba dočista vedle z cellistky Michaely Fukačové. Jednak z její hry a neméně i z jejího rozparku na rudých šatech, který končil nebezpečně blízko levé kyčle – netřeba se stydět, z uvedeného byl nadšený i redaktor Vltavy, Dr. Vladimír Čech, a to byl nějaký světák, natožpak my, dva venkovánci. A vlastně už je to jedno, tam za nebeskou branou jistě hrají andělé krásní jak Helene Grimaud a Karel Plocek dohromady nádhernou muziku. Doufám.
A už nikdo jiný nedokáže během nezarazitelného monologu otočit v ústech i několikrát za minutu zubní protézou o 360° a přitom plynule sdělit, že: „ta nová Bystrouška v Janáčkárně je sice dobrá, ale s tou z osmapadesátého se Soňou Červenou, se zkrátka srovnat nedá“. To uměl jen on, Jaroslav Kouba.

A bude mi chybět, ten mnohomluvný muž, tak jako řada dalších, vlastně mi cizích lidí z Telče – jako „matka“ PhDr. Koutecká, která nás coby gymnazisty brávala na výstavy a také k panu Holubovi do Jindřichova Hradce a udivovala nás povídáním o mladém, plachém Ivanu Martinu Jirousovi, s nímž sdílela kolem roku 1968 v Mánesu jednu redakční místnost. Bude mi chybět stejně, jako mi chybí Mirek Magni, fotograf a skvělý heraldik, který moje děti naučil všechna důležitá sprostá slova, a jako polárník a poslední telčský originál Zdeněk Zamazal, který nadevše miloval svobodu a nezávislost a ty jediné mu v jeho posledních letech daly vale.
„Smrtí to nekončí“ zpívá rockový bard Nick Cave a i když ho Jaroslav Kouba nejspíš nikdy neposlouchal, tak v tomhle s ním teď už jistě souhlasí. Doufám. 

Diskuze k článku