Životní osudy tohoto prvorepublikového důstojníka, který zahynul na samém konci války, jsou pro většinu současníků určitě neznámé, a jméno Posiles tak z paměti Vysočiny zcela zmizelo. Připomeňme si nejen jeho, ale i jeho rodinu, která na Vysočině podnikala téměř sto let.

Židovská rodina jeho dědečka Ignáce se usadila po roce 1865 ve Štokách, kde získali domovské právo. Ignác zde působil jako pachtýř na knížecím statku a zároveň provozoval lihovar ve Štokách čp. 78 s výčepem kořalky. V tomto podniku pracoval jako správce i syn Arnold Posiles, který se narodil 16. června 1865 během předchozího pobytu rodičů v roce 1865 v Rozseči u Telče. 

V roce 1891 se Arnold v Jihlavě oženil s Laurou Fuchsovou, dcerou jihlavského obchodníka Lazara Fuchse. Pokračoval v otcově tradici agrárních nájmů na panství knížat z Hohenzollern-Sigmaringen. V roce 1898 si propachtoval Karlův dvůr u Smrčné, který již po několika měsících nešťastně vyhořel a Arnold se s rodinou narychlo přesunul na pachtovní velkostatek v Květnově.
Na počátku 20. století se Arnold Posiles rozhodl opustit čisté zemědělství a vrhl se do rodícího se škrobárenského průmyslu. V roce 1903 koupil vyhořelý panský mlýn ve Skále u Humpolce a na pozemku čp. 11 vybudoval úspěšnou škrobárnu a mýdlárnu EXTRA. 

Už v roce 1908 protrhla ničivá povodeň hráz místního rybníka a spláchla polovinu mýdlárny, ale Arnold se nevzdal. Výrobu mýdla sice zastavil, ale škrobárnu udržel v chodu. 
V roce 1927, ve věku 62 let, investoval obrovský kapitál zpět do Skály a nechal tamní provoz přestavět na moderní parní lihovar s vlastním dynamem na výrobu elektřiny. I když v regionu po povodni již nebydlel a podnik na Vysočině řídil na dálku ze svého dalšího pachtu na obřím velkostatku Theresienhof u Vídeňského Nového Města, cítil se být stále Čechem, což uvedl i při sčítání ve Skále v roce 1910. Ačkoliv tedy Arnold žil tou dobou převážně ve Vídni a podnikal v silně německojazyčném prostředí v okolí Jihlavy, do sčítacího archu nechal úředně zapsat, že jeho obcovací řečí je čeština. Tuto kulturní identitu vštípil i svým dětem.

Není tedy divu, že se jeho syn Jan Posiles, narozený 12. července 1895 v Jihlavě, stal důstojníkem československé armády, který stoupal na kariérním žebříčku, až dosáhl v roce 1938 hodnosti majora. V roce 1938 Jan zastával u mobilizovaného V. armádního sboru (KOLÁR) pod velením samotného generála Eliáše nesmírně důležitou logistickou funkci – působil jako přednosta remontní služby. 

Jeho úkolem bylo zajišťování, doplňování, evidence a veterinární kontrola koní pro celé těleso sboru a podřízené divize. V tehdejší čs. armádě šlo o kritickou pozici, protože dělostřelectvo a trén (zásobování) byly stále masivně závislé na koňské síle.
Arnold Posiles zemřel v rakouských lázních Baden u Vídně 26. dubna 1936, což jej ušetřilo hrůz, které nacistický režim po anšlusu v roce 1938 připravil pro jeho milované děti. Po zavedení rasových zákonů nacisté zkonfiskovali veškerý majetek rodiny včetně lihovaru ve Skále. Arnoldovi synové – Jan, Walter a Ludvík se ocitli v přímém ohrožení života. 

Walter, pobývající před válkou v Rakousku, po anšlusu uprchl do Československa, kde ale v červnu 1942 obdrželi všichni tři bratři obsílku do transportu do Terezína. Rozhodli se pro riskantní plán: zanechali po sobě dopisy na rozloučenou, které fingovaly sebevraždu, a uprchli do Rakouska. Díky tomu po nich úřady přestaly pátrat. V Rakousku poté žili jako takzvaní „U-Boot“ (ponorky), což bylo tehdejší označení pro lidi žijící v ilegalitě.
Ve Vídni se jich ujala Edeltrud Becherová, se kterou se Walter dobře znal z doby před válkou. Ta jim nejprve sehnala úkryt v podkrovním bytě snoubence její sestry Charlotty, který sloužil ve Wehrmachtu. Když se však tento nečekaně vrátil domů na dovolenou, musely jim sestry narychlo najít nové útočiště. Bratři se tak museli rozdělit do různých úkrytů. 

Jan Posiles se vydal hledat pomoc do Badenu, kde žila jeho nevlastní matka Karolina a nevlastní bratr Kurt, který byl jako potomek ze smíšeného manželství prozatím v bezpečí. S jejich pomocí našel úkryt u jejich známé, křesťanské dívky Marie Fasching (nar. 1897). Ta souhlasila, že Jana ve svém bytě na adrese Weilburggasse 35 ubytuje. Původně jen na krátkou dobu, nakonec ho zde ale skrývala téměř tři roky.

Major Jan Posiles nezůstal pasivní. Jako vycvičený důstojník pravidelně v noci opouštěl byt, unikal do lesů v okolí Badenu (Wienerwald) a přerušoval strategické telefonní a komunikační kabely Wehrmachtu, čímž ochromoval německé vojenské velení. Jeho osud však skončil tragicky těsně před příchodem osvobození. 

Dne 2. dubna 1945, kdy už Rudá armáda stála před branami města a masivně jej ostřelovala, se Jan a Marie vydali nalézt bezpečnější úkryt. Venku je ale zastihl spojenecký nálet a bomby dopadly do jejich bezprostřední blízkosti. Jan byl na místě mrtev, Marie utrpěla těžká zranění, kterým následně podlehla v nemocnici.

Zbylí bratři válku v úkrytech přežili. Walter se po válce oženil se svou předválečnou láskou a zachránkyní Edeltrud Becherovou. Walter zemřel v roce 1976, Ludvík v roce 1986. 
Nevlastní bratr Kurt se po válce stal významným sportovním funkcionářem a držitelem čestného prstenu města Baden, kde zemřel v roce 2006. Nakonec se tak všichni čtyři bratři setkali posmrtně ve městě Baden, kde je pochována i jejich sestra Margareta, jíž se poštěstilo válku rovněž přežít.
Marie Faschingová byla 26. října 1978 in memoriam oceněna izraelským památníkem Jad Vašem titulem „Spravedlivá mezi národy“.