Jihlavští bezmotoroví letečtí akrobati získali na letošním Mistrovství ČR dvě medaile, Josef Kučera zlatou a Vít Svoboda bronzovou. Oba se létání s kluzáky věnují od dětského věku a mladé naděje by rádi leteckou akrobacii učili i v Jihlavě.

S jakými stroji létáte?
Josef Kučera: Oba létáme na kluzácích – bezmotorových letadlech určených pro jednoho až dva pasažéry.
Vít Svoboda: Já mám k tomu navíc kvalifikaci pro ultralehká motorová letadla.

Jak jste se k létání s kluzáky dostali?
VS: Já jsem na letišti vlastně vyrůstal. Tatínek je pilot a letecký instruktor, takže jsem lásku k létání zdědil po něm. Od malička jsem stavěl modely letadel a dělal s nimi různé aerodynamické pokusy, fascinován tím, jak vzduch a technika spolupracují. 
Po krátké odbočce k vrcholovému basketbalu jsem se v 17 letech definitivně vrátil k plachtění a s kluzáky létám dodnes, posledních 12 let působím i jako instruktor. Baví mě předávat zkušenosti dál. Létání je pro mě opravdovou vášní, když čtrnáct dní neletím, není se mnou k vydržení.

JK: Mě k létání také přivedl táta. V šesti letech mě vzal na Horácký letecký den. Stáli jsme u hrazení pro diváky, když k nám najednou přišel Petr Jirmus, dvojnásobný mistr světa a Evropy v letecké akrobacii. Zeptal se mě, jestli se chci podívat na jeho letadlo. Asi jsem jenom kývnul hlavou, protože mě vzal za ramena, převedl za zábrany a posadil do kabiny svého akrobatického speciálu ZLIN Z-50. Na ten moment nikdy nezapomenu! 
Ve třinácti jsem rozbil prasátko, zaplatil stovku a tajně se nechal svézt kluzákem na navijáku – paradoxně to byl právě Víťův taťka, kdo mě tehdy vzal do vzduchu. A tam se to zlomilo. 
V deváté třídě mi pak táta dal k Vánocům tisíc korun – právě tolik bylo totiž potřeba na přihlášku do plachtařského výcviku v jihlavském aeroklubu. Od té chvíle chodím s hlavou v oblacích.

O letadla se staráte sami, nebo pouze létáte? Co obnáší péče o kluzák?
VS: Pokud člověk není zrovna milionář, musí se o své letadlo starat sám. Běžná údržba probíhá podle údržbového manuálu – letadlo je třeba například pravidelně voskovat, aby byl lak chráněný, a jakmile se objeví nějaký šrám, je nutné ho zapravit. Dále je důležité také pravidelně kontrolovat kritické díly, pokud se na daném typu letadla nějaké vyskytují.

JK: Údržba zahrnuje také mazací plán, péči o letadlovou baterii a záchranný padák. Roční technickou prohlídku a prodloužení Osvědčení o letové způsobilosti pak musí provádět certifikovaná firma. Bez pravidelné péče by letadlo nebylo bezpečné ani spolehlivé.

Jak často a kde trénujete?
VS: Dříve jsme za akrobatickým létáním dojížděli do GAC Benešov, kde sídlí centrum akrobatického výcviku. Změna nastala, když jsme díky přispění našich partnerů mohli pořídit vlastní letadlo. Od té doby trénujeme doma – v Aeroklubu Jihlava. 
Tréninky probíhají ve volném čase, nejčastěji o víkendech, pokud to dovolí časové a finanční možnosti. Občas nás lze zahlédnout nad jihlavským letištěm i ve všední dny, v odpoledních nebo večerních hodinách. 
Letos jsme toho však nenatrénovali tolik, kolik bychom si přáli, tak doufáme, že příští sezóna bude v tomto ohledu lepší.

V nedávné době jste vybojovali první a třetí místo na Mistrovství ČR, jak velký je to pro vás úspěch? Jaká tam byla konkurence?
JK: Pro nás oba je to skutečně velký úspěch. Ne snad proto, že bychom předvedli bezchybné výkony, ale hlavně kvůli okolnostem – na našem „novém“ kluzáku, který má už 51 let, jsme před mistrovstvím stihli jen několik málo tréninkových letů. Přesednout z kluzáku ASK-21, moderního, těžkého a rychlého stroje vyznačujícího se velkou setrvačností na lehký a agilní Pilatus B4-PC11AF je jako vyměnit SUV za Aston Martina Jamese Bonda.
Figury létáme stejné, ale každý kluzák má své specifické vlastnosti, které je třeba poznat a zvyknout si na ně. Poslední dvě tajné sestavy mistrovství byly velmi náročné – a to nejen pro nás, ale i pro naše soupeře. Právě díky výkonům v těchto sestavách jsme se posunuli na medailové pozice, což nás velmi těší.

VS: Akrobatických mítinků je u nás během sezony hned několik. Na MČR se soutěží ve dvou kategoriích, a každá z nich bývá obsazena přibližně 5 až 15 závodníky. Trénink je pro nás oba otázkou zejména financí, nicméně naše motivace je silná a chuť se dále zlepšovat snad ještě větší, takže si troufáme říct, že v příští sezoně se mají naši soupeři rozhodně na co těšit!

Účastníte se i mezinárodních soutěží? Jak jsou na tom čeští letci ve srovnání se zahraniční konkurencí?
JK: Z mezinárodních závodů jsme se zatím zúčastnili Otevřeného mistrovství Slovenska, kde se mi letos podařilo vybojovat stříbrnou medaili. V příštím roce plánujeme účast na Vintage Aerobatics World Championship, což je mistrovství světa v letecké akrobacii historických letadel. Na tuhle akci se opravdu těšíme!

VS: Čeští a dříve českoslovenští akrobati patří dlouhodobě mezi světovou špičku. Můžeme se pyšnit jmény jako František Novák – legendární československý Král vzduchu, Josef Koukal, Ivan Tuček, Petr Jirmus, Martin Stáhalík nebo Martin Šonka. A i současní bezmotoroví akrobati dosahují na mezinárodním poli skvělých výsledků. 
Díky dlouholeté práci trenéra Miloše Ramerta s mládeží přivezli čeští reprezentanti z posledních tří světových šampionátů v kategorii Advanced řadu medailí – jak v týmových, tak individuálních kategoriích. Mimochodem, za loňský rok dovezli čeští letečtí sportovci (včetně modelářů, parašutistů a dalších  disciplín) více medailí z mezinárodních soutěží než všechny ostatní sporty dohromady. To o něčem svědčí.

Jak probíhají závody letecké akrobacie kluzáků?
VS: Soutěžní letecká akrobacie je právem považována za královskou disciplínu leteckého sportu – obzvlášť ta bezmotorová. Pilot má k dispozici pouze kinetickou energii letadla a v přesně vymezeném prostoru, tzv. acro-boxu, předvádí sestavu předem stanovených figur. Cílem je získat co nejvíce bodů za přesnost provedení. Vítězí ten, kdo udělá nejméně chyb. 
Soutěže obvykle začínají povinnými a povinně volnými sestavami, které jsou veřejně dostupné a závodníci je mohou během sezóny trénovat. Následují 1 až 3 tajné sestavy, každá se skládá z deseti figur, jejichž prvky si závodníci vybírají z Arestiho katalogu během briefingu. Jury z nich „přes noc“ sestaví finální sekvenci, kterou závodníci obdrží nejdříve 12 hodin před letem, bez možnosti ji ve vzduchu natrénovat, pouze si ji „nachodí“ na zemi.

Jaké akrobatické prvky jste se svými stroji schopni zvládnout?
JK: Při akrobatickém letu se s naším kluzákem pohybujeme v rychlostech od 0 do 240 km/h a jsme vystaveni přetížení od -4G do +6G. Je fascinující, že i když první let Pilatusu B4-PC11 proběhl už koncem šedesátých let, jeho konstrukce v nejrobustnější verzi PC11AF umožňuje provádět všechny známé akrobatické figury letěné jak v normální poloze, tak hlavou dolů – včetně „tlačených“ přemetů, zádových vývrtek nebo autorotačních výkrutů. Pilot však musí mít neustále na paměti, že letí s více než padesátiletým strojem, takže razanci je často třeba nahradit jemností a citem.

Pokud by někdo toužil stát se leteckým akrobatem, co pro to musí udělat? V jakém věku začít?
JK: Pro zahájení výcviku akrobacie na kluzácích musí mít pilot nalétáno alespoň 30 hodin a 120 startů jako velitel letadla – tedy bez instruktora na palubě. Pokud někoho láká zjistit, jaké to je dát si zeměkouli za sebe nebo mít pod nohama nebe, doporučuji navštívit Looping Days – každoroční náborovou akci Aeroklubu ČR zaměřenou na hledání nových talentů pro akrobacii.
 

VS: Naše zkušenost je taková, že pokud si někdo přijede vyzkoušet akrobatický let třeba 100 km daleko, už dopředu tuší, že do výcviku jít chce. Často se stává, že ještě ten den absolvuje svoje první výcvikové akrobatické lety se zkušeným instruktorem.
S kluzáky lze začít létat už ve 14 letech, pilotní zkoušky je možné složit od 16. 
Výcvik bezmotorové akrobacie probíhá například ve zmiňovaném GACu Benešov, nicméně v příštím roce si plánujeme rozšířit kvalifikace a stát se také akrobatickými instruktory – což by umožnilo absolvovat akrobatický výcvik i přímo v Jihlavě. Akrobacie je otevřená všem bez ohledu na věk – věk je nakonec jen číslo, ale pravdou je, že mladší hlava se novým věcem učí přece jen o něco snadněji. Důležitější, než datum narození je ale chuť, odhodlání a vášeň pro létání!

Máte v rámci vašeho sportu nějaké vzory? Neinspiruje vás třeba příběh legendárního jihlavského pilota bezmotorových letounů Miloše Dedery, několikanásobného mistra republiky a reprezentanta, který byl úspěšný zejména v 80. a 90. letech?
VS: Miloš Dedera je bezesporu obrovskou plachtařskou legendou. Jeho jméno znají plachtaři od Austrálie po Kalifornii a od Finska po Jihoafrickou republiku. Mimochodem je držitelem Lilienthalova poháru – prestižního ocenění udělované Mezinárodní leteckou federací FAI za mimořádné výkony v bezmotorovém létání. Dá se přirovnat ke Zlatému míči pro nejlepšího světového fotbalistu. 
Měl jsem tu čest letět s Milošem přelet o deklarované vzdálenosti 500 km na dvoumístném československém větroni L-13 Blaník. Bylo to sedm hodin ve vzduchu, během kterých jsme se dvakrát podívali až za Vltavu. Nejen že to byl obrovský zážitek, ale i cenná zkušenost. Vlastně jsem během toho letu nabyl dojmu, že Miloš ty stoupavé proudy doslova vidí. On se snad s křídly narodil.
 

JK: My se však soutěžně věnujeme trochu jiné disciplíně. Naším cílem nejsou vytrvalostní nebo rychlostní lety na vzdálenost, ale spíše něco jako vzdušný balet. Náš soutěžní let, po odpojení se od lana vlečného letadla, které nás vytáhne do potřebné výšky, trvá okolo čtyř až pěti minut, během kterých se snažíme sboru rozhodčích předvést co nejpřesnější a nejlíbivější provedení akrobatické sestavy. 
Co se týče vzorů, nedávno jsme se shodli, že nejvíce nás oba v mládí ovlivnil a vlastně i nasměroval v úvodu zmiňovaný Petr Jirmus, dvojnásobný mistr světa a Evropy v letecké akrobacii a bývalý pilot vládní letky, který mimo jiné přivezl z Nagana naše hokejisty.