Reklama
Dnes je sobota 08.05.2021     svátek má Statní svátek

I v této době je důležité neztrácet smysl pro humor a brát vše s nadhledem

Ivana Málková,  ředitelka ZŠ Jihlava, Jungmannova 6
Ivana Málková, ředitelka ZŠ Jihlava, Jungmannova 6


13.2.2021 Pro ženy/Komentáře (0), autor:
Ladislava Brabencová

Každý měsíc se věnujeme v magazínu Pro ženy známým dámám z našeho regionu. Únor patří ředitelce jihlavské základní školy Jungmannova  Ivaně Málkové.

Co vy a únor? Za poslední rok je české školství kvůli koronavirové pandemii doslova vzhůru nohama…

Nikoho z nás nenapadlo, co budeme prožívat, že běžné věci se stanou nedostupnými. Když ta situace ve školství nastala, bylo potřeba rychle reagovat a začít jinak. Byla to svým způsobem výzva. Bez časového odstupu navázat kontakt s žáky, jejich rodiči, zmapovat situaci v rodinách, jaké jsou jejich možnosti, nastavit komunikaci, jakým způsobem budeme smysluplně vzdělávat, hodnotit, dávat zpětnou vazbu.

Zajistit, aby žáci nebyli přetěžováni, abychom nezatížili ještě více rodiče. Při tom všem mít na paměti, že žáka neučí učivo, ale činnost, jeho vlastní práce, že učení probíhá nejefektivněji, pokud ho doprovází pozitivní emoce, že kvalita se nepočítá objemem, ale obsahem. A hlavně, aby nám nikdo ze vzdělávání a kontaktu se školou nevypadl.

Jak vše zvládáte vy i váš učitelský tým?

Myslím, že jsme si s tím vším dokázali společně se svými kolegy v rámci možností poradit. Určitě máme ještě rezervy, ale během krátkého období došlo k velkému posunu u všech pedagogů ve využívání techniky a efektivních metodách práce.

V prezenční výuce klademe důraz na individuální práci se žáky a v distanční výuce na to nezapomínáme. Za důležité považuji kontakt s dětmi nejen ve vzdělávání.
Zajímáme se tedy o děti jako takové, jak se cítí, co prožívají… Ztratily jistoty a my bychom tu měli být pro ně a pomoci jim se s tím vypořádat.

Velmi pozitivně také hodnotím spolupráci s rodinami žáků. Snažíme se, abychom my učitelé poskytovali servis pro žáky, nikoli žáci a rodiče učitelům.

Období je to pro všechny náročné a dlouhé, ale s úsměvem a nadhledem se to dá zvládnout. Ono nám totiž nic jiného nezbývá. A stále bychom měli mít na paměti, že zdraví, fyzické i psychické, je opravdu to nejdůležitější, co bychom si měli chránit.

Děti jsou už skoro rok ochuzené o setkávání se spolužáky, přichází o zábavu o přestávce, živé hovory, strkanice ve frontě na oběd… Nemají žádný sociální kontakt… Co nejvíce chybí vám, jako kantorce?

V současné době mám v tomto trochu výhodu. U nás zatím vzděláváme podle rozdělení tříd (běžné a speciální) prezenčně i distančně. Mám možnost vzdělávat ve speciálních třídách na 2. stupni prezenčně.

O přímý kontakt s žáky v těchto třídách nepřicházím, ale výuka tělesné výchovy, kterou učím, probíhá jinak. Energii a „baterky“ si dobíjíme alespoň při turistice a zdravotních vycházkách.

Chybí mi ale kontakt tváří v tvář s žáky běžných tříd, jejich reagování v hodinách, jejich vyjádření emocí, jejich otázky, život o přestávkách… Také mi chybí celkově sociální kontakty se všemi, co školu dělají školou.

Mám raději setkávání s učiteli, asistenty, vychovateli a ostatními pracovníky školy tváří v tvář na poradách než v on-line prostředí. Ten opravdový školní život se velmi přibrzdil. Různé aktivity a akce, výuka mimo školu, výuka v jiných prostředích, plánované změny, to vše se nyní dostalo na druhou kolej.

Měla byste radu pro rodiče, jak mají doma s dětmi zvládnout distanční výuku a „nezbláznit se“?

Strach o zdraví, zdraví svých blízkých, obavy ze ztráty příjmu nebo zhoršení finanční situace, případná práce z domova, distanční výuka dětí, každodenní nepříznivé zprávy, celková nejistota z budoucího vývoje situace přináší obrovský stres, úzkosti a pocit nejistoty. Toto období již trvá dlouho.

Podle mého názoru je důležité, jak už jsem se zmínila, brát vše s nadhledem, neztrácet smysl pro humor, komunikovat. Každý den se na něco těšit, vzpomenout si na něco pěkného, že máme děti, které máme rádi, oni mají rády nás, jsou zdravé… Vědět, že v tom nejsme sami. Rozdělit si povinnosti a dobře vše časově naplánovat.

Hodně záleží, jak to vypadá u každého doma, a zkusit to vymyslet tak, aby každý člen domácnosti měl nějaké své místečko, třeba jen malý koutek, a tam měl možnost pracovat i rozjímat. Snažit se dělat něco i pro sebe, cokoli, co nás udrží v dobré psychické kondici, zmírní stres a alespoň na chvíli odpoutá pozornost od všech starostí. Ať už je to pohyb, dobrá knížka, relaxace, ruční práce… Důležitá je i životospráva.

Určitě také prospěje i nějaká společná činnost rodiny, třeba procházka nebo společenská hra. Zvládnout svoje zaměstnání, práci doma, distanční výuku dětí je velmi náročné.

Hodně by to mělo být také o komunikaci mezi školou a rodiči. V této době hlavně asi o komunikaci telefonické. Rodiče i škola by se měli snažit vyjít si navzájem vstříc. Určitě žádný rodič nechce bojovat proti učiteli, ale vzájemně si vyjasnit, co jsme schopni doma zařídit a zaručit a co už je za našimi možnostmi. Rodiče, žáci i učitelé by měli být spojenci, na jedné lodi, ne nepřátelé.

Jak dlouho učíte a kdo vás k této profesi přivedl?

Ohlédnu-li se zpátky, říkám si, že snad ani není možné, že učím již 28 let. Nejprve jako netřídní učitelka, později jako třídní učitelka a od roku 2012 jako ředitelka školy. Navíc jsem ještě rok po střední škole byla vychovatelkou na internátu tehdejší zvláštní školy.

Učitelkou jsem se asi narodila, i když z učitelské rodiny nepocházím. Už v mateřské škole jsem chtěla být učitelkou. Poté mě zásadně ovlivnila vesnická základní škola, tehdy s experimentální výukou, v ní pan učitel v první a druhé třídě a paní učitelka ve třetí třídě. Jejich individuální přístup a práce s dětmi.

Později, to již na velké sídlištní škole, jsem měla dva učitelské vzory, třídní učitelku v šesté třídě a třídního učitele v osmé třídě.

„Učitelskou profesi“, co jsem se „naučila“ a okoukala tehdy ve škole, jsem aplikovala na svojí sestře. Takže i ona mě na cestě k profesi ovlivnila. Dala mi možnost vyzkoušet si „v praxi“ různé metody i formy práce.

Takže jste si jako jedna z mála splnila svůj dětský sen?

Ovlivnění lidmi, prostředím kolem mě a podpora mých skvělých rodičů a širší rodiny. To vše mě k učitelskému povolání přivedlo, sen se stal skutečností.

Pamatujete si na svůj první den, kdy jste se postavila za katedru?

Velmi jsem se do praxe těšila. Poprvé po absolvování studia jsem se za katedrou ocitla 2. září 1992 jako netřídní učitelka 2. stupně tehdejší zvláštní školy internátní, která sídlila v několika budovách.

Já „ pendlovala“ mezi žáky a budovami. Do tříd jsem vstupovala s velkým očekáváním, jak mě žáci přijmou. A bylo to úžasné, ráda na to vzpomínám. Co jsem tenkrát poprvé za katedrou měla na sobě, mi v paměti ale nezůstalo.

Ve složení učitelských sborů stále ve velkém převládají ženy. Není to škoda, že se mužům „do učení“ moc nechce?

Určitě je to velká škoda, jak pro paní učitelky, žáky a muže - učitele samotné. Mít kolem sebe tolik žen. Vždyť, kde se to mužům naskytne. Učitelské sbory převážně na úrovni primárního a sekundárního školství, v mateřských a základních školách, mají po mužích - učitelích velkou poptávku.

Každý sice máme specifický přístup k dětem, ať je to muž nebo žena, ale určité vzorce chování jsou bližší tomu či onomu pohlaví. Děti by měly mít možnost ve škole zažít obojí. Většinou však získávají systematickou představu, že učitelská profese je vhodná především pro ženy, a jsou tak vystavovány především ženským vzorům. A vyrovnanější poměr mužů - učitelů a žen - učitelek přispívá k lepšímu klimatu v učitelském sboru.

Myslím si, že i naše celá společnost není stále nastavena na vnímání učitelského povolání v mateřských a základních školách (hlavně na 1. stupni) jako rovnocenného pro muže a ženy.

Často je toto povolání vnímáno jako „ženská práce“. Potřebovali bychom roztříštit stereotypní vnímání muže a ženy.

Další slabinou je asi obava z nízké prestiže profese a nedostatečné finanční ohodnocení. Platy ve školství musí reflektovat náročnost profese a zájemce motivovat. V této oblasti jsme již snad na dobré cestě. Prestiž profese, stereotypní vnímání, odbourání předsudků a změny v celém českém školství - to je běh na dlouhou trať.

Snad na každé povolání existuje spoustu vtipů. Kantořina není výjimkou. Znáte nějaký, či máte nějaký oblíbený?

Líbí se mi například tyto dva:

„Maminko, mně se do té školy nechce. Děvčata ze mě mají srandu, kluci mi podráží nohy, učitelé mě nemají rádi, já tam nepůjdu!“
„Musíš, musíš, vždyť jsi tam přece ředitelka…“

Přijde učitelka do třídy před písemkou se slovy:  „Doufám, že u vás nenajdu žádné taháky.“
A žáci na to: „My také doufáme.“

Snad i vám dokázaly vykouzlit úsměv na tváři.

Diskuze k článku

Nový komentář


Reklama
© 2007 Parola s.r.o. - užití obsahu včetně převzetí článku bez písemného souhlasu Paroly spol s r. o. je zakázáno. Výroba www stránek a eshopů
S-Rank (www.seznam.cz) www.i-asap.net