Reklama
Dnes je neděle 21.07.2024     svátek má Vítězslav

Na pohled něžné květy kouzlí z drátu

DRÁTENICE Věra Studená umí krásu přírody zaplést do drátěných oček. Foto: Lenka Kopčáková
DRÁTENICE Věra Studená umí krásu přírody zaplést do drátěných oček. Foto: Lenka Kopčáková

6.7.2024 Pro ženy/Komentáře (0), autor:
Lenka Kopčáková

Věra Studená, rodačka z Kuklíku na Žďársku, je jednou z mála drátenic v našem regionu. Před třemi lety získala krajský titul Mistr tradiční rukodělné výroby Kraje Vysočina 2021.

Svému řemeslu se věnuje rovných 20 let. Může za to jedna malá udrátovaná rybička, kterou zahlédla u své sestry. Moc se jí tehdy líbila a chtěla po autorce výrobku, aby ji to naučila. Ale na lekci nikdy nedošlo. Paní Věra si rybičku půjčila domů a obracela ji v dlani se zkušenostmi pletařky. V duchu si říkala, že to nemůže být těžké. Nakonec na to kápla a rybu podle vzoru vyrobila. A když pak jako dárek dostala knihu o drátování, řemeslu dočista propadla. Říká o sobě, že je dráteník samouk.

Profesí zdravotní sestra pracovala v novoměstské nemocnici a pak ještě 25 let jako asistentka na žďárské zdravotnické škole. Na penzi se vrátila do rodného Kuklíku, kde ráda zahradničí, ale hlavně drátuje. Dokonce to naučila svá vnoučata a děti z okolí. Drátěné výtvory lze efektně kombinovat s kamínky, sklem či korálky.

Drátenictví je čisté řemeslo a Věra Studená pracuje přímo doma v pokoji. „Máme prkennou podlahu, takže když mi upadne korálek, už ho nehledám. Je ztracený někde ve škvíře,“ konstatuje.

Jak Věra Studená vysvětluje, drátenických technik je více, základem je smykovací steh a plastičnosti vzoru dosáhneme různou velikostí oček a sílou drátů. Takto můžeme oplétat vajíčka, kamínky, nádoby, nebo dokonce vyrábět postavičky.

„Pracuji ráda s železným žíhaným drátem, ale i s drátem nerezovým, měděným a nebo s úplně obyčejným černým drátem,“ přibližuje.

S úsměvem dodává, že se nekamarádí s tlustým drátem a obdivuje grif mužů dráteníků při výrobě pevného drátěného nářadí do kuchyní.

Jediné muzeum na světě

Od roku 2019 je drátenictví zapsáno v seznamu UNESCO. Vzniklo na Slovensku jako řemeslo odpovídající své době, kdy bylo nutné opravit si svépomocí kuchyňské nádobí nebo si zhotovit výrobky do domácnosti. Drátenictví bylo od počátku 18. století typickým vandrovním řemeslem. Zaniklo však po 2. sv. válce. S drátenickým řemeslem se ještě někde seznamují budoucí kováři v rámci své výuky.

„Ten, kdo začal s novodobým drátováním u nás v Česku, byl Petr Musil, učitel z Dobřichovic u Prahy. Řemeslu se naučil snad ještě od starých slovenských dráteníků a předával jej dál. Na Třebáni provozoval víkendovou drátenickou školu,“ informuje Věra Studená.

Jenže tento „pionýr“ novodobého drátenictví v roce 2007 zemřel. Z jeho pokračovatelů se zrodil Cech česko-moravských uměleckých dráteníků a Český spolek Dráteník. A tak, i když jde o zaniklé řemeslo, mezi lidmi vstupuje do povědomí v novém světle - jako výroba uměleckých předmětů a doplňků.

„Dráteníci z okolí Prahy se jednou měsíčně schází v kytínské kovárně. Je tu bezvadná atmosféra a je na co koukat. Hostitelský pár – drátenice a kovář velmi úzce spolupracují. Kovář třeba vyrobil klec a ona do ní udrátovala páva,“ vzpomíná Věra Studená na setkání.

Řemeslo „do kabelky“

Paní Studená své ruce nenechá zahálet. „Drátování je bezvadné, protože mohu pracovat u televize, ale i ve vlaku nebo v čekárně u doktora. Sedět někde jen tak, to by byla hrůza,“ říká.

Vždy, když má někam jet a myslí, že bude čekat, doma si ze silnějšího drátu nachystá základní tvary, které chce vyplétat slabým drátem. „Vše potřebné vložím do takové malé krabičky, akorát do kabelky. Pak si v čekárně sednu někde v koutku a drátuji,“ říká.

Parketou Věry Studené jsou drobnější věci. V době našeho povídání si chystá exponáty na výstavu v Jihlavě, která by měla začít koncem léta. V tvorbě se ráda inspiruje přírodou, takže v Muzeu Vysočiny uvidíme motýly, originální květy, oplétané sklo i vajíčka a drátované klobouky. Zajímavostí bude drátovaná krejčovská panna. „Tu jsem kdysi vyráběla pro kamarádku, aby si na ni mohla v ložnici odložit župan. Teď mi ji na výstavu půjčuje,“ říká. Věci, které uvidíme na výstavě, jsou neprodejné. Třeba vyrobit takový velký květ trvá až 37 hodin a udrátování klobouku si vezme nejméně 17 hodin.

Věra Studená ráda pracuje se sklem a do drátů také zaplétá korálky. „Nedávno dcera přišla s návrhem kruhů, a tak pracně vyplétám ještě i mandaly,“ usmívá se.

Jednou za rok paní Věra spolupořádá na Krátké sraz dráteníků. Krátká je obec nad Novým Městem na Moravě. V tamním Domě přírody bývá vždy v říjnu řemeslný jarmark.

„My dráteníci tvoříme na rychtě, kam se nás vejde asi pět. Přijíždí za námi i několik dráteníků ze vzdálenějších míst. Každý z nás dělá něco jiného,“ popisuje kumštýřka.

A tak jsou tu k vidění udrátované postavy, košíky po vzoru starých dráteníků, různé ozdobné předměty, ale většina dráteníků už vyrábí jen šperky, které jsou lehké, drobné a dřív hotové.

Před časem Věru Studenou oslovili pořadatelé projektu Chytrá ruka ze Zámku Žďáru, zda by nevedla kurz drátování. Souhlasila.

„Se začátečníky jsme drátovali kamínky, vajíčka či zvonky. Stačí umět základní smykovací steh a svoji fantazii pak uplatníme na vymýšlení vzorů,“ ohlíží se.

K drátování podle jejích slov mnoho nepotřebujeme. Jedny kleštičky a drát. Co je ale nezbytné, to je cvik a trpělivost. Kdo se chce rozvíjet, musí pracovat na svých dovednostech a zdokonalovat se.

Na otázku, jak těch dvacet let drátenictví ovlivnilo její život, Věra Studená odpovídá, že se posunula v řemesle a našla si partu stejně založených lidí.

S drátováním do Francie

Drátenické řemeslo ji dokonce přivedlo až do Francie. Reagovala na výzvu rodačky z Jimramova žijící ve Francii. Ta pro svoji komunitu krajanů sháněla někoho, kdo ovládá stará řemesla.

„Jednou v létě, když přiletěla do Česka, se u nás na Kuklíku zastavila. Slovo dalo slovo a před Vánocemi jsem mířila do Francie,“ vzpomíná Věra Studená.

Týden učila Francouze drátenickému řemeslu. „Ale pro jednoho to bylo náročné, protože děti nestíhaly, a tím, že jsem se jim více věnovala, nestíhala jsem program s dospělými,“ vzpomíná.

Napodruhé již paní Věra letěla do Francie s kamarádkou, která uměla zdobit vajíčka voskem. Byly totiž zrovna Velikonoce, a tak s dětmi zdobila vajíčka a dospělí v klidu drátovali.

Do třetice se paní Věra vydala za krajany s výtvarnicí, která repasuje staré oděvy a vytváří z nich nový módní styl.

„Vezla s sebou našité polštářky jako sluníčka a také nákupní tašky, které si francouzské děti vyzdobily barvami na textil. Dospělí drátovali. Bylo to bezva,“ ohlíží se řemeslnice.

Když už jsme u řemesla a cestování, paní Věra má čerstvý zážitek z dovolené v Číně. Na poslední večeři v Pekingu jí jako jediné přinesli kachnu v odrátované míse. „Byla to úplná náhoda. Původně jsme měli být v úplně jiné restauraci,“ směje se.

Na tamním trhu sledovala řemeslníka, který vyráběl zvířátka tak, že si kostru vyrobil z drátu a pak ji oplétal přírodním materiálem.

„Bylo to krásné, ale měli jsme neochotnou překladatelku, takže my dva řemeslníci jsme se nedomluvili,“ lituje. Alespoň má fotku na památku. Při cestování po Mexiku si zase Věra Studená všimla odrátovaných polodrahokamů.

Diskuze k článku

Nový komentář


Reklama
© 2007 Parola s.r.o. - užití obsahu včetně převzetí článku bez písemného souhlasu Paroly spol s r. o. je zakázáno. Výroba www stránek a eshopů
S-Rank (www.seznam.cz) www.i-asap.net