Petr Klukan
šéfredaktor
tel.:+420 567 578 004
mobil:+420 732 554 850
klukan@jihlavske-listy.cz

„Cílem bylo napsat lehké odpočinkové a možná i úsměvné čtení především pro dámy. Vím ale, že knížku čtou se zaujetím i pánové,“ říká ke své knize Sólo pro motýly Petra Jahelková z Luk nad Jihlavou. 
Paní Petra pracuje v Lukách jako knihovnice a vedoucí kulturního střediska. Obklopena knihami musí být ve svém živlu, neboť už od dětství milovala češtinu a knížky. 

Sama pak zkusila knihu napsat. Začala před několika lety, ale roky ležela nedopsaná v šuplíku. Pak přišly různé jiné aktivity a na psaní jí nezbyl čas. 
Kdy se rozhodla ji dokončit? „Nápad knihu poupravit a dopsat přišel minulý rok v létě a během asi dvou měsíců byla kniha hotová.“

Každý autor potřebuje zpětnou vazbu, a to nejen od svých blízkých. Proto rukopis poslala na posouzení do literární agentury. „Přišel na něj docela pozitivní posudek,“ dodává. 
Najít nakladatele není snadné, proto si řada začínajících autorů své dílo vydává sama. Paní Petra ale měla štěstí. 

„Čistě náhodou jsem se o dopsané knížce zmínila panu Obůrkovi, když mi do loucké knihovny donesl novou knihu Miroslava Skačániho. A pak už to šlo všechno docela rychle. Od 14. března je knížka v prodeji v knihkupectvích a jeden výtisk je k posouzení na Kavčích horách v Praze,“ říká. 

O čem kniha vlastně je? V anotaci se píše: Laura, utahaná matka malých dvojčat, stojí na pomyslné křižovatce. Bolestně vnímá propast mezi sebou a svým partnerem Lubošem. Není schopna se rozhodnout mezi ním a novým mužem, s nímž se náhodně setkala a do něhož se bláznivě zamilovala… Oporu hledá u své kamarádky Katky, živočišné konzumentky všech životních radostí, a také u psycholožky, o čemž však její okolí nemá nejmenší potuchy. 

„Je to zcela smyšlený příběh, ke kterému jsem dodala svoji iluzi pravdy,“ dodává s tím, že má bujnou fantazii. „Psaní beru jako svůj koníček i jako výplň svého volného času. Příběh se mi v hlavě nejvíce rozvíjí při procházkách s mým buldokem.“
Knížka je již měsíc na světě a paní Petra již pracuje na další. Ráda by, aby vyšla ke konci tohoto roku. 

Ukázka z knížky

Po jídle zavolám rozdováděné kluky a přes jejich protesty je převleču do suchých triček. Máma dá každému na cestu lízátko ve tvaru srdce, prý aby vydrželi v autosedačkách v klidu. 
Pro mě to sice znamená, že bude všechno v jejich dosahu opatlané a ulepené, ale není nad tichou a klidnou jízdu. Nastartuju a vydáme se zpátky domů, do jámy lvové. 
Luboš mě podle očekávání ignoruje a mluví jenom na kluky. Kdy se to až takhle pokazilo? Jako bychom byli každý z jiné planety. On z Marsu a já z Venuše?
Jak z tohohle ven?
Přijde mi, že spadla klec a já byla v ní. 

Diskuze k článku