Titul Mistr tradiční rukodělné výroby získal košíkář z Rudíkova na Třebíčsku Josef Pěnča od Kraje Vysočina. 
S pletením košíků se seznamoval postupně, od zkušených košíkářů napříč Českou republikou. Jeho cílem je snaha o zachování původního řemesla a úcta k tradici. 

Košíkářství se Josef Pěnča věnuje už čtyři desetiletí. Dějiny, život našich předků a tradiční lidová řemesla ho zajímala odjakživa. Dovednosti získal i jako samouk. 
Nejen že Josef ovládá samotnou technologii pletení z vrbového proutí, vyzná se také v pěstování, vaření, loupání a štípání této suroviny. Obdělává čtyři plantáže, kde pěstuje vhodné vrby na pletení. 

Sortiment jeho proutěných výrobků je různorodý, od košíků, košů, ošatek, misek, nůší, truhel, kukaní pro slepice, krmítek, velikonočních pomlázek až po opletené demižony nebo lahve.
Profesionální hasič, který za prací dojíždí do Blanska do sousedního Jihomoravského kraje, se svému koníčku věnuje každou volnou chvíli.

Pochází z jižních Čech, konkrétně z Hoštic u Volyně. Filmovým znalcům okamžitě naskočí jméno režiséra Zdeňka Trošky a jeho trilogie Slunce, seno…
Oženil se tam, ale později se s manželkou rozvedl a přestěhoval se do Rudíkova. Tam už žije zhruba dvacet let a má dva syny, kteří v košíkářství pokračují.

 
„On už to není koníček, ale pořádný kůň. Jen doplním, že jako hasič jsem pracoval i v jižních Čechách. Výhodou je, že mám čtyřiadvacetihodinové služby a pak dva dny volna,“ vysvětluje Pěnča. 
Má radost, že o košíkářskou tvorbu je mezi lidmi zájem, a většinou pracuje na zakázku. „Občas vyrazím na jarmark nebo řemeslný trh,“ zmiňuje, aby svoje díla propagoval.
Rozhodně košíkářství nikomu nedoporučuje jako rychlý zdroj ke zbohatnutí. „Je to náročná práce, na to jsou lepší úplně jiné činnosti,“ říká Pěnča.

Předával umění  
Svoje umění předával mistr zájemcům v Centru tradiční lidové kultury v Třebíči. Rozhodně neměl strach, že mu tam vyroste konkurence, výroba není jednoduchá. 
Ještě před zahájením přibližně pětihodinového kurzu si našel čas na povídání. „Od malička mě zajímala historie, byl jsem v historickém kroužku, a hlavně mě zajímala stará řemesla našich předků,“ říká

. 
Zálibě se začala věnovat zhruba ve dvaceti letech, kdy začal obcházet košíkáře a nabíral jejich zkušenosti. Také si obstaral dostupnou literaturu, informace později nacházel i na internetu. 
Připouští, že se v mládí koníčku tolik času nevěnoval jak nyní. Jeho další zálibou byl sport, stavěl rodinný dům, měl rodinu. „Ale přes zimu jsem až čtyřicet košů pro známé vyrobil,“ vzpomíná. 

Proutí tehdy sháněl kolem rybníků, kolem potoků. Stromy si i udržoval, aby na nich rostlo proutí, které potřeboval. „Jenže často mi to ořezal někdo jiný, nebo stromy zmizely vlivem meliorací,“ naznačuje.  
Později dospěl k názoru, že ořezávání není ta pravá cesta a začal si proutí pěstovat sám. Jedná se o speciální košíkářské proutí, které se nedvojí a roste rovně. Dnes už má košíkář čtyři plantáže, kde pěstuje různé odrůdy košíkářského proutí. 

Několik způsobů
Dostává se k vlastnímu pletení, kdy existuje několik způsobů. „Takový amatérský způsob, kterým budeme plést tady, je pletení ze zeleného proutí. Je to opravdu takové amatérské. Opravdový košíkář plete ze sušeného namáčeného proutí,“ vysvětluje Pěnča. 

To se minimálně rok suší, pak se na asi čtrnáct dní namočí do vody, kdy proutí změkne. Po dokončení koš nenabude na objemu. „Ze zeleného proutí se časem seschne a není to pěkné,“ nastiňuje rudíkovský košíkář. 
Vysvětluje další způsob, kdy se dá proutí vařit na osm hodin do vody a pak se loupe. Používá se například na pletení obalů demižónů.

Představuje i mízované proutí, kdy proutí je přes zimu namočené ve vědru a na jaře, když jde do prutů míza, se snadno kůra sloupne.   
To nabízí otázku, zda by košíkář dokázal vyrobit kdysi populární píšťalku z vrby. Odpovídá, že na to je ještě brzy, ale rozhodně by to dokázal. 

Proutí se také štěpí na tři a čtyři díly, které se zhoblují. To stačí namočit před použitím do vody na deset patnáct minut. „Z toho se vyrábí například stínítka na lampy, používá se na jemnější práce,“ poznamenává Pěnča. 
Přiznává, že takové proutí moc nepoužívá, maximálně na oplétávání demižónů. Dostáváme se k tomu, jak dlouho trvá výroba třeba koše. Pro tak zkušeného košíkáře samotné pletení tak dvě hodiny. 
Připouští, že pletení nových věcí trvá déle, postupně se stává rutinou a doba se zkracuje. Vrací se k proutí, kdy nyní nastala ideální doba pro sklizeň. To si pak roztřídí podle toho, jak které bude potřebovat, a tím se práce zrychluje.

Má pokračovatele 
Samozřejmě má radost, že má pokračovatele, jeho starší syn už si troufá i na složitější výrobky a mladší se nenechává zahanbit. „Není to tak, že by je to bavilo pořád, ale snad to nezapomenou a budou v tradici pokračovat,“ usmívá se tatínek.

Brzy budou Velikonoce, rudíkovský košíkář samozřejmě dokáže upléct i pomlázky. „Musím říct, že to mě moc nebaví. To je taková jednotvárná práce, a když jich má člověk udělat sto dvě stě, je to otrava,“ přemítá Pěnča. 
Dostáváme se k filmu Nebe a dudy, kdy košíky plete Jindřich Plachta, a Josef Pěnča připomíná i film Noc na Karlštejně, kdy košíky dokonce vyrábí Otec vlasti. 

„Ovšem když to vidím, tak si říkám, že takhle by to opravdu možné nebylo. Plést u krbu, to by mu proutí vyschlo a popraskalo,“ usmívá se zkušený košíkář. A stejně jako Plachta i Josef Pěnča říká, že se při pletení může splést i odborník. 

Diskuze k článku