David Kratochvíl
černá kronika/region
tel.:+420 567 578 039
mobil:+420 776 242 497
kratochvil@jihlavske-listy.cz

Skoro jako všichni malí kluci měl i Vojtěch Lampíř největší radost z toho, když si s tátou mohl na zahradě rodinného domu v Čáslavicích u Třebíče nebo na místním hřišti na konci obce kopnout do meruny. Aby ne, když otec i bratr hráli fotbal.

Jen jedna věc pro něj ale přece jen byla víc než mičuda. Když totiž v televizi běžel přímý přenos nebo aspoň záznam zápasu anglického velkoklubu Manchesteru United, to ho od obrazovky nic a nikdo nedostal. Až tak mu fandil.

Už od útlého věku navíc hltal dnes už legendárního kouče Alexe Fergusona, kterého královna Alžběta II. povýšila dokonce do šlechtického stavu. „Narodil jsem se na malé vesnici. Taťka hrál fotbal a žádný jiný sport nebo aktivita u nás v obci stejně nebyla, tak bylo víceméně jasné, že začnu hrát fotbal za čáslavickou přípravku,“ vzpomíná dnes už osmadvacetiletý absolvent vysoké školy. 

Rodiče ho v jeho fotbalové kariéře maximálně podporovali. Jezdili s ním po zápasech, vytvářeli mu prostředí, aby se mohl při škole věnovat také fotbalu. Jenže zrovna, když se rozhodoval, kam po absolvování základní školní docházky povedou jeho další studijní kroky, zasáhla jeho rodinu tragédie, když mu po těžké nemoci zemřela maminka.

„Pořád to bolí. Mamka mi chybí. Ona byla ta, která celé rodině dávala absolutní servis,“ říká otevřeně Vojta. 
Spoustu kluků v jeho věku by to semlelo. „Nikdy jsem to neměl tak, že bych skončil s fotbalem a na všechno se chtěl vykašlat. Naopak ještě víc jsem chtěl něco ve fotbale dokázat. S taťkou nás to hodně sblížilo. Věděli jsme, že jsme tu jeden pro druhého,“ uvědomuje si zpětně Vojta. 
Vystudoval gymnázium, pak se vrhl na studium na Fakultě tělesné výchovy a sportu na Masarykově univerzitě v Brně, kde si udělal i trenérskou „A“ licenci. 

„S trénováním jsem začal ve Zbrojovce Brno, později v ČAFC Židenice. Pak jsem se už ale vrátil domů do Fotbalové školy Třebíč.“ V uplynulém soutěžním ročníku vedl třebíčský dorost v kategorii U19 a zároveň byl i kapitánem prvního týmu FŠ Třebíč, s kterým vybojoval postup mezi krajskou elitu. 

Po sezoně ale pověsil kopačky, jak se říká, na hřebík a rozhodl se, že se bude věnovat a rozvíjet se po trenérské stránce. Když mu pak letos v létě přistála na stole nabídka na pozici asistenta u prvního týmu jihlavského FC Vysočina, dlouho neváhal, protože, jak sám říká, nebylo váhat moc o čem. 
„Je to splněný sen. Mít práci, která tě baví, naplňuje, každý den se do ní těšíš a ještě se jí můžeš věnovat na profesionální úrovni, vážím si toho moc,“ těší ho. Popisuje, jak mu jednou zazvonil telefon a na druhém konci byl současný hlavní trenér A-týmu David Oulehla.

„Chtěl po mně životopis. Pak proběhlo několik schůzek i s Lukášem Vaculíkem (ředitel klubu). Všechno si to sedlo. Poznali jsme, že spolu můžeme pracovat, a cesta, kterou jsme nastavili, se ukazuje jako správná,“ pochvaluje si součinnost v realizačním týmu. 
Vojta má na starosti ofenzivní stránku hry prvního týmu FC Vysočina. Tedy hru s míčem v útočné fázi, výstavbu hry, ofenzivní standardky a další aspekty. „Nic ale není striktně nastaveno, pracujeme a vyjadřujeme se k tématům společně,“ říká. 

Souhlasí, že je něco diametrálně jiného přijet na stadion jako divák a fanoušek než jako člen realizačního týmu. „Všichni cítíme obrovskou odpovědnost. Vážím si toho, jakou šanci mi klub dal. Když jsme v prvním kole porazili Opavu a ještě dali vítězný gól v nastaveném čase, to bylo něco neuvěřitelného. Neskutečné emoce,“ vrací se o pár týdnů zpět Vojta. 

Denně, sedm dní v týdnu, dojíždí do Jihlavy z Čáslavic, kde bydlí ve svém rodinném domku. „Je to náročné, ale jsem zvyklý pracovat od rána do večera, takže žádný problém. Dřív jsem hrál fotbal, do toho trénoval a ještě jsem působil na škole jako učitel, a taky jsem to zvládal,“ předesílá.
Zpětně si uvědomuje, jak ho ztráta jednoho z rodičů formovala. „Musel jsem se naučit postarat se sám o sebe. Získal jsem ostřejší lokty a mám svoji hlavu. Věřím, že cesta, po které jdu, tak že jdu po té správné a nenechám se z ní svést,“ říká rezolutně. 

„Chci, aby na mě taťka byl pyšný. Aby ze mě měl radost. Aby věděl, že všechno to, co pro mě udělal, k něčemu bylo a nepřišlo to vniveč,“ zmiňuje. 
FC Vysočina se povedl snový vstup do nového druholigového ročníku, když po šesti odehraných kolech mu patří se ziskem 13 bodů průběžné třetí místo zaručující baráž o postup do první ligy.

„Start sezony máme výborný, ale musíme pracovat dál. Nervózní nejsem. Na stres netrpím a proč taky. Jak řekl jednou trenér Jose Mourinho: ´Proč bych měl být nervózní, když mohu dělat práci, kterou miluji.´ A já to mám úplně stejně.“ Když potřebuje vypnout a vyčistit hlavu, chodí na procházky se svými dvěma psy anebo chodí běhat. 

Věří, že naplněním svého životního snu věnovat se trénování na profesionální úrovni inspiruje další, třeba teprve začínající kouče. „Je potřeba si hlavně věřit. Studovat, vzdělávat se a naslouchat, a když ta šance přijde, tak ji chytnout za pačesy,“ říká jeden z nejmladších profesionálních trenérů na úrovni první a druhé fotbalové ligy. 

Diskuze k článku