Jiří Varhaník
kulturní redaktor
tel.:+420 567 578 033
mobil:+420 732 506 071
varhanik@jihlavske-listy.cz

Nová inscenace na velké scéně HDJ naplňuje vysoká očekávání, která ji předcházela. Plynula z kvality dosud realizovaných titulů inscenační řady, kterou divadlo zaměřilo na osobnosti tvořící novodobé kulturní kořeny Horácka, potažmo Vysočiny.    
I po nové premiéře nadále platí, že tahle dramaturgická linie patří k tomu nejsilnějšímu, co se jihlavskému divadlu v jeho současné etapě daří. Dosud všechny čtyři inscenace této řady mají nejen ambici, ale především reálnou schopnost oslovovat diváka napříč generacemi emočně silným i divadelně kvalitním zážitkem, ale zároveň novou informací o silných osobnostech (Jan Zahradníček, Bohuslav Martinů, Josef Florian, nyní Suzanne Renaud a Bohuslav Reynek).

Po diváckém i odborném úspěchu jeho hry a inscenace o skladateli Martinů oslovilo Horácké divadlo opět současného českého dramatika a režiséra Dodo Gombára. Tentokrát se zadáním zpracovat motiv petrkovského statku a osudů jeho obyvatel v odrazu pohnutých dějin 20. století, jak se hnaly Vysočinou.  

Jde vlastně o jakousi formu divadelní poklony, v kombinaci s přirozenou edukací. Co si budeme nalhávat - přestože život začíná statkem (zámečkem) na okraji vesničky Petrkov (dnes místní části obce Lípa) v poslední době znovu proudit a životy jeho někdejších obyvatel se znovu vynořují z polozapomnění, většině diváků nejspíš zatím zůstávají neznámé. Anebo jsou s nimi obeznámeni jen v mlhavých konturách.  

A tady se v podobě nové inscenace vlastně spojuje úsilí jihlavských divadelníků a Památníku národního písemnictví, který v Petrkově už třetím rokem opravuje mokré sklepy, mění strávené střechy, sanuje přestárlý park, organizuje kulturní víkendy s hudbou a divadlem a buduje francouzsko-české kulturní centrum. 

Kdo má zájem, může si tak nyní i vizuálním divadelním zážitkem dotvořit obraz, který před bezmála deseti lety nastínila ve své knize o Suzanne Renaud odbornice na toto téma, autorka Lucie Tučková. Dílky mozaiky do sebe zapadnou a před očima se z nedávné minulosti vynořuje příběh tak silný, že by se za něj nemusel stydět žádný ze slavných francouzských romanopisců.   

Dáma ze salonů 
Není účelem těchto řádků připomínat detaily příběhu básnířky Suzanne Renaud z podalpského Grenoblu, která řízením osudu zakotvila na české Vysočině. Dohledat si je v literatuře, anebo na internetu je dnes triviální úkol pro toho, kdo má zájem přijít do divadelního hlediště připraven, anebo se posléze dovědět víc o faktech a kontextech. 

Nicméně - dcera důstojníka z vyšší francouzské společnosti se vykořeněna ocitá ve vnitřním exilu na československém venkově. Prožívá život v pochybnostech, hledá, a nakonec snad na Vysočině i nachází smíření a životní smysl. 
V Gombárově inscenaci neschází ona známá a tolikrát citovaná scéna, kdy cestou ukodrcaná dáma z francouzských salonů vystupuje z vozu před ubláceným petrkovským statkem, aby se udiveně zeptala svého novomanžela, kdy pojedou dál, k tomu jeho slibovanému château? 

Inscenace má ale mnohem hlubší cíle, než jen popis jednoho konkrétního, trochu překvapivého manželství. Daří se jí vyvolávat mnohem obecnější zamyšlení třeba nad tím, jakou roli hraje v našich životech náhoda, anebo snad Boží plán. 
Ten příběh by se totiž nestal, kdyby Suzanne dříve nepřišla o svého vyvoleného na frontě velké války. A neodehrál by se, kdyby posléze jakýsi překladatel Reynek z Petrkova při cestě do Prahy za přítelem Josefem Čapkem nenarazil na její básnickou prvotinu Zde tvůj život (vyšla 1923) a nerozhodl se – tu ženu musím poznat. 

Tvůrcům inscenace se podařilo zúžit do maximálně zjednodušeného, přesto funkčního tvaru velmi osobní příběh v kontextu předválečných událostí, nacistické okupace i poválečné komunistické reality v Československu. 
Potřeba zachovat orientaci se ale přece jen odráží v dialozích, které tu a tam zlehýnka zašustí potřebou pojmenovat, srozumitelně vysvětlit.  K tomu možná vede i zvolená forma obrazů, jež diváka nevedou životem hrdinů chronologicky. Díky tomu ale důsledky a vyústění myšlenek a jednání postav často předcházejí jejich motivacím, což z pohledu diváka umožňuje vnímat je v kontextu mnohem větší plochy.   

V inscenaci se totiž zdaleka nehraje jen o Suzanne Renaud. Emocionální účinek ještě zesiluje skutečnost, že tématem jsou tu mnohem spíše lidské kořeny obecně.
A tak se vám třeba v hledišti může snadno stát, že vás některý z obrazů náhle přenese v čase a prostoru úplně jinam, do vaší vlastní rodiny. Protože tady se hraje o mnoha dalších ženských hrdinkách, které všichni tak dobře známe. Říká se jim maminky, anebo babičky, a v hrdinských aspektech si bývají docela podobné. Když už nemohou dát víc, dávají sebe. A tím dávají úplně nejvíc.    
  
 

Genius loci 
Jestli na nějakém místě na Vysočině i přes léta „jezeďáckého hospodaření“ přetrvává osobitý genius loci, je to petrkovský statek. Místo s malým zděným altánem uprostřed zahrady, s mokrými sklepními chlévy pod zámečkem, kde dodnes z dřevěných latí kotců čpí snad reálný, snad jen tušený odér kdysi zde chovaných zvířat. 

S holubníky pod střechou, s hospodářskými staveními dodnes okupovanými potomky někdejších tlup domácích koček, s parkovou zahradou, která se pomalu vrací k podobě z časů paní Suzanne. S jejím dochovaným piánem v salonku s modrými tapetami v patře, s násadkami snad ještě Reynkových per ve skříni. S motivy Sluncí nad dveřními nadpražími, s Reynkovým starým lisem a kachlovými kamny.     

Inscenace Dodo Gombára se i při relativně rozsáhlém formátu hraje na jediné a jednotné, v zásadě realistické scéně, které se daří celkem věrně a „univerzálně“ přiblížit tuhle atmosféru. Atmosféru kuchyně s autenticky vyhlížejícími kamny, atmosféru dvorku, domova - toho domu na chladné Vysočině, který nelze vytopit. 

Zcela zásadní jsou tu herecké výkony dvou hlavních protagonistů v postavách ústřední manželské dvojice. Výkon mimořádně všestranné Lenky Schreiberové v roli Suzanne Renaud nadchne, a vlastně už tím ani nepřekvapí. 
Jen v aktuální situaci, kdy herečka na scéně HDJ zároveň exceluje v emocionálně silné postavě služebné Anny v Bergmannových Šepotech a výkřicích, je pro diváka zpočátku trochu složité se „přešaltrovat“. Několik chvil, než vás dění na jevišti vtáhne, zkrátka vyháníte z hlavy kacířskou myšlenku, jen aby nebylo trošku „přelenkováno“. 

Stejně zásadní je pro inscenaci výkon Mariána Chalányho v postavě Bohuslava Reynka. A tady se dá hovořit o skutečné herecké studii silné, a vlastně rozporuplně vnímané osobnosti. Chalány se jako charakterní herec za kulatými obroučkami Reynkových brýlí doslova našel a bezpochyby se jihlavskému publiku představuje ve své zatím nejsilnější poloze. 

Když vypráví kočky 
Představení ale funguje jako celek ve všech složkách. Zmiňme třeba efekt jednoduše vkusného živého houslového doprovodu, anebo vtipné povýšení slavných petrkovských koček do role pozorovatelů, vypravěčů a komentátorů rodinného, ale třeba i politického dění.

Významná je tu síla intimního detailu: Jak zásadní byla pro Suzanne Renaud osobnost její sestry. Že měla básnířka v oblibě pivo a švestkové knedlíky, že milovala kávu. A jak se u Reynků jedlo místo ubrusu na Národní politice, a jak se noviny povalovaly všude v zahradě. 

A jak se Renaud po Mnichovu styděla za Francii, za Daladiera. A jak se vyrovnávala se stárnutím a s dobou úzkostí, když u prasat či v komunistických kriminálech končili přátelé, intelektuálové, kteří ještě minulý víkend večeřeli v Petrkově.  
Sdělení hry jsou v tom ohledu velmi silná a zřetelná, každý divák přitom může pro sebe akcentovat trochu jiná. I proto působí celkem nadbytečně závěrečný monolog. Rozmělní předchozí gradaci představení, aby ústy titulní hrdinky divákovi ještě tak nějak shrnul, o čem se to tady vlastně dneska hrálo.  

Těch silných motivů je v inscenaci ukryta celá řada. Už třeba jen příběh synů Daniela a Jiřího. Lulu a Mimi, bratři tak navázaní na sebe až do samého konce, kdy na podzim roku 2014 odešli tři týdny po sobě. Nedlouho poté, co společně vystavovali v Jihlavě u sv. Kříže.
Tyhle nejintimnější roviny jsou jedním z nejpřínosnějších momentů nové inscenace HDJ. Vždyť kdy člověka do téhle premiéry napadlo vnímat Bohuslava Reynka a Suzanne Renaud jako Bohouška a Zuzanku?  
 

Diskuze k článku