„Jé, mami, podívej, tady leží Vojtíšek!“ Maminka se rychle podívala, který chlapeček si to ustlal na podlaze, ale s úlevou zjistila, že to není chlapeček živý, ale dřevěný. 

Proč dřevěný? Není se čemu divit, navštívili totiž první výstavu loutek v tomto století ve Štokách! „My máme takové pěkné loutky a kulisy, škoda, že se nemůže potěšit oko a srdce více lidí…,“ povzdechla si jednou na zkoušce loutkohereckého souboru Štokánek Andrea. 
A hned pokračovala: „Víte, co mě teď napadlo? Co kdybychom uspořádali výstavu loutek, kulis a různých udělátek, které k hraní divadélka potřebujeme? Třeba v dubnu!“ 

Jelikož to bylo v lednu, říkali jsme si, že máme spoustu času, a tak jsme nadšeně souhlasili. A vrhli jsme se do zkoušení nové pohádky…a šel čas… V jednom z příštích setkání se nenápadně ozval Jirka: „Jak to bude s tou výstavou? Abychom si zamluvili místo!“ 
Najednou nám zdřevěněly ruce, a nebylo to proto, že jsme zrovna vodili dřevěné loutky. V očích se nám zračil děs, a nebylo to proto, že jsme se dívali na čertici, kterou jsme potřebovali k pohádce o Honzovi. A srdce se nám sevřelo, a nebylo to proto, že bychom se báli o Květušku, kterou slíbil její tatínek čarodějovi za ženu…

Bylo to proto, že jsme si uvědomili, že čas utíká a my jsme si k výstavě ještě nic pořádně nenachystali! Naštěstí jsme hlavy otevřené a každá výzva je pro nás jako pohádkové kouzlo, které chceme zvládnout. 

Hned se začaly rodit v našich hlavách podnětné myšlenky a skvělé nápady. „Já bych mohl vyrobit nějakou konstrukci, abychom na ni loutky zavěsili do prostoru,“ navrhl pan Štefánek, náš hlavní tvůrce loutek a kulis, a hned se pustil do nákresu. 

„Mohli bychom vytvořit různé pohádkové říše,“ podotkla Naďa a začala zapisovat, jaké kulisy máme vyrobené. „Já bych mohla přinést nějaké látky na stoly,“ přidala se Ivona a jala se přemýšlet, jaké látky doma má. „Podívám se, jaké pohádky jsme to vlastně odehráli!“ zapojila se Liduška, naše hlavní autorka pohádek. A Andrea se samozřejmě také okamžitě přidala: „Připravím plakát a pověsím vše na net.“ A hned si začala zapisovat termín a čas. „Jéé, vychází zrovna na apríla, to se hodí!“ 

To nás pobavilo, alespoň si tento den hezky užijeme. A Kuba? Ten nemluvil, rovnou vše začal chystat… 
Nebudu popisovat, jak jsme si přáli, aby se čas zastavil a my měli více možností vše nachystat. Nebudu popisovat, jak jsme se každý den před výstavou scházeli a chystali a přerovnávali a doplňovali. 

Nakonec jsme mohli ve čtvrtek 30. března s úlevou prohlásit: „Jé, to je hezké! Máme hotovo!“ A bylo se na co dívat! 
Ve vodní říši se vznášely barevné rybky a vodník si schovával dušičku v kouzelném hrníčku, ve vesnické chaloupce na peci ležel správný Honza, maminka se oháněla vařečkou a kukačky odbíjely čas, v zimní krajině se proháněla zvířátka a koulovali se sněhuláci, ve vesničce, která vypadala jako Štoky, se pásla koza a pobíhali zde Jeníček s Mařenkou, v dalším koutku strašidelně čarovala čarodějnice, čaroděj a čerti přikládali pod kotlem, v zámecké komnatě se zase usmívala princezna s princem, kraloval král s královnou a sloužící si ohýbal záda při své službě. Poslední říše byla lesní, plná skřítků, loupežníků a zvířátek… 

V pátek ráno se otevřely dveře a první malí návštěvníci s rozzářenýma očima vešli do místnosti a jen jsme slyšeli: „Jéééééééééééééééé! Tady je krásná rybička! A já vidím Kašpárka! A může mě ten čaroděj začarovat? Tamhle je sněhulák! Páni, ten drak je ale veliký!“ A takových výkřiků a nadšení jsme poslouchali s radostí v srdci celé dva dny, kdy probíhala výstava. A co se líbilo nejvíc? Děti po tomto dotazu svorně odpovídaly: „Všechno!“ 
Tak to stálo za to!

Diskuze k článku