Ladislava Brabencová
editor, šéfredaktor webu
tel.:+420 567 578 038
mobil:+420 737 587 692
brabencova@jihlavske-listy.cz

Jiřího Mareše to k historii táhne. Svůj podíl na tom mají geny. Jeho rodiče i sourozenci jsou totiž na tom podobně. Čtení knížek o dějinách a sledování televizních dokumentů je prostě jejich.

Jenže zatímco Jiřího starší sourozenci se dali na historický šerm, on se našel v klubu vojenské historie.

Konkrétně jedenatřicetiletého zootechnika domovem v Horní Cerekvi zajímá období druhé světové války. A nezůstal jen u bádání a čtení. Už šestnáct let se v rámci akcí vojenských historiků obléká do uniformy německého vojáka.

„V období puberty jsem se začal víc zajímat o téma holocaustu – co  byl, proč se stalo… A dostal jsem se ke klubu vojenské historie v Úsobí. Pak už to šlo…,“ vzpomíná s tím, že členové klubu byli za nového mladého člena rádi. 

Když tehdy dostal na výběr, jaké role by se mohl ujmout, rozhodl jeho pohled patnáctiletého mladíka. „Ukázali mi fotky, a když jsem viděl uniformu německou a ruskou, tak jsem zvolil německou – vypadala totiž lépe než ruská,“ vysvětluje s dodatkem: „Byla prostě hezčí. Jiný důvod v mém výběru nebyl. Nehledejte za tím žádnou spojitost s nějakou ideologií.“

V Úsobí byl šest let. Pak přešel do třebíčského Klubu vojenské historie Diverzanti z Brandenburgu, kde působí už 10 let.

Podobných skupin je dle Jiřího Mareše velká spousta. Nejvíc je těch, kde se specializují na Rusy a Němce. Na západě Čech jsou ti, kteří cílí na Američany. Další dělají Francouze, Rumuny, Brity…

Třebíčský klub má aktuálně 14 aktivních členů – tři v roli rudoarmějců, zbytek v postavách Němců. Čtyři ze skupiny jsou ženy.  Jednou z nich je i manželka Jiřího, kterou ke svému koníčku před lety také zlákal.

„Nosí uniformu příslušnic u protiletadlových zbraní a v praxi se stará o naší fotodokumentaci. Aktuálně je ale hlavně na mateřské s našim dvouletým synkem,“ přibližuje.

Každý si podle Jiřího Mareše v takovém koníčku najde své. Zná otce od rodin, kteří se na vojenskou historii dali až poté, co jim odrostly děti. Mladé lidi například láká akce a technika…

Diverzanti z Brandenburgu zvládají široké spektrum akcí. Piety, výstavy, muzeální a airsoftové soukromé akce… Nejvíce práce je v květnu, tedy v čase konce druhé světové války, a v době různých výročí.

„Veřejnost samozřejmě nejvíc táhnou ukázky bitev, kdy rozložíme táborové ležení a předvádíme realitu starou osmdesát let,“ referuje s doplněním: „Když pominu poslední tři covidové roky, které byly uzavřené, byla jednou za dva týdny nějaká akce.“

Jiří Mareš nepopírá, že koníček i částečně zasahuje do rodinného rozpočtu. On sám vlastní tři kompletní sety uniforem. Má hodnost desátníka, v německé mluvě obergefreitera. Laik ji pozná podle dvou vyšitých véček na rukávu.

„Vybavení mám na celou válku – od období Mnichova od roku 1938 do konce války 1945. Ovšem, co rok války, to jiný komplet by měl být. Ze začátku byla německá uniforma zdobná s kvalitní výstrojí. Před koncem války byla znát výbava „šméčková“, což je pochopitelné,“ poukazuje.

Výbavu on sám shání hlavně na internetových e-shopech, kde se dá podle jeho slov najít vše.

„Internet nám pomáhá. Když jsem před 16 roky začínal, tak se chodilo na burzy, nakupovalo se na našich společných akcích… Teď když máte dostatek financí, koupíte kompletní výbavu téměř okamžitě,“ líčí.

Je právě teď před vánočními svátky, o co by si napsal Ježíškovi? „Chybí mi toho spousta a vlastně nic. To téma je tak strašně obsáhlé, že vždycky je něco, co by mi udělalo radost,“ konstatuje. Po malém zamyšlení říká, že by pod stromečkem chtěl najít vojenské boty.

„Ty moje křusky se mi už rozpadají, ale mám velikost 49. Běžně už takové ovšem nekoupím, tak si je musím nechávat šít,“ přibližuje a popisuje, že když chce zůstat věrný své postavě a době, musí vše být podle tehdejších vzorů.

Jemu konkrétně teď jde o boty, které mají koženou podrážku a jsou podkované železnými cvoky. „Na nošení jsou hrozně nepohodlné, ale pro tu opravdovost a pro diváky je to nutné mít vše dobově vyladěné,“ zdůrazňuje. Současní fandové jejich ukázek a práce podle jeho zkušeností dbají na detaily.

Víc, než tomu bylo v dobách začátku Jiřího působení v klubu. „To jsme nosili naše české kanady a nikdo si toho nevšimnul, dneska se na nás diváci dívají pohoršeně. Je to dané dobou - internetem a televizí…,“ naznačuje. 

V rámci svého koníčku navštívil i různá místa, která jsou s druhou světovou válkou spojená. Rád by viděl ještě Normandii, místa vylodění spojenců.

Jak ovšem přiznává, temnou turistiku, tedy prohlídky koncentračních a vyhlazovacích táborů nevyhledává.

„Taková místa na mě působí tísnivě a nedělají mi dobře… Přijde mi třeba nepatřičné, když jsem viděl, jak si v Dachau skupina mladých lidí dělala na mobil seflie fotky…,“ povzdechne si.

S historií je jeho život spojený. Nabízí se tedy otázka, zda v ní našel poučení. „Je takové heslo, úderné a všeříkající: Válka je vůl, a to podle mého platí,“ uzavírá naše povídání s tím, že téma druhé světové války je vděčným na dlouhé zimní večery, ne na příběh pro Jihlavské listy.

„Chcete slyšet poučení? Neválčete,“ doplňuje svou pomyslnou příběhovou tečku.

Diskuze k článku