Lenka Kopčáková
redaktor
mobil:+420 736 193 687
nzr.redakce@centrum.cz

Josef Chromý je nositelem Medaile Řádu Austrálie, od roku 2014 čestným občanem Žďáru nad Sázavou a držitelem ceny Gratias agit, udělené za šíření dobrého jména ČR ve světě.

Prožil neobyčejný život, vypracoval se z chudého emigranta v jednu z nejvlivnějších osobností tasmánského potravinářského a vinařského průmyslu, turismu a trhu s nemovitostmi. Je australským hrdinou v oblasti vývozu na trhy po celém světě.

Proslul zejména díky vinicím a vinařským podnikům, které nesou jeho jméno. I ve svém věku stále pracuje a řídí se tvrdě nabytými zkušenostmi.

Nikdy nezapomněl na to, že i on byl kdysi emigrantem s prázdnými kapsami. Když Josef Chromý letos v září přijel na dovolenou do Žďáru, městu věnoval sumu 196.800 Kč směřovanou na pomoc ukrajinským uprchlíkům. Částka v sobě symbolicky skrývá rok 1968, kdy naši vlast okupovala vojska Varšavské smlouvy. Krom toho věnoval 500 tisíc Kč přímo na pomoc Ukrajině.

Na večeři s královnou

Počátkem týdne se svět loučil se zesnulou panovnicí Alžbětou II. Josef Chromý má na ni osobní vzpomínku, dokonce s královnou povečeřel. Stalo se tak při její oficiální návštěvě Tasmánie v roce 2000.

Tehdy tasmánská vláda vybrala osm lidí, kteří s panovnicí usednou ke stolu v Albert Hall ve městě Launceston. Josef Chromý byl jedním z nich. Coby nejlepšího podnikatele jej usadili na čestné místo proti královně.

„Je to jedna z mých největších vzpomínek a bylo mi ctí se s Jejím Veličenstvem setkat. Královna byla velmi milá dáma, vtipná a inteligentní. Byla s ní velmi snadná konverzace,“ vzpomíná jen o čtyři roky mladší muž.

Královnu prý zahlédl již v mládí. V roce 1956 byla v Tasmánii poprvé. „Tehdy panovnice projela kolem mne autem, já jí zamával a to bylo vše,“ usmívá se.

Hladový a bos

Josef se narodil 18. 12. 1930 v Novém Veselí, otec měl v domě řeznictví. Za hospodářské krize však o podnik přišel a rodina zchudla.  Následovala otce do Žďáru, kde našel na jatkách práci. Pepík chodíval do školy hladový a bos.

Od deseti otci pomáhal na jatkách a snil, že jednou bude mít řeznictví jako kdysi on. Již v 16 letech se vyučil řezníkem a šel do Prahy na odbornou školu řeznictví a uzenářství. V devatenácti byl Josef nejmladším mistrem v oboru. Psal se však rok 1950 a soukromé podnikání mělo utrum. Josefovy sny o vlastním podniku se zhroutily.

Emigrant

Ještě se dvěma kamarády se rozhodli pro emigraci. V červnu 1950 přešli střežený a zaminovaný hraniční pás. V rakouském Pfaffendorfu se pro jistotu rozdělili. Oblast byla okupovaná Ruskem.

„Můj nejlepší kamarád byl postřelen do nohy. Skončil ve vězení a pak v uranových dolech. Nad druhým kamarádem se slehla zem,“ vzpomíná Josef na vypjaté chvíle.

Zůstal sám. Jeho vlak mířící k americkému území Vídně začali prohledávat vojáci. Rychle vystoupil a za jejich zády znovu skočil do vagónu. Vlak se pohnul...

Neuměl německy a hrozně se bál. Uviděl průvodčího a strčil si jízdenku do klopy a dělal, že spí. Neprošlo to. Muž v uniformě jej vzbudil. Mladík tedy začal gestikulovat jako hluchoněmý. Průvodčí ho nakonec nechal být. Úleva. „Od té doby jsem měl pro závažné životní okamžiky vždy připraven záložní plán,“ uvádí muž.

Z americké části Vídně jej vyvedl rakouský pašerák. V uprchlickém táboře byla špína a hlad. Josef prodával krev Červenému kříži, aby měl na jídlo. Začátkem srpna obdržel od amerických úřadů vízum politického uprchlíka. Rozhodl se pro Austrálii, velkou mladou zemi daleko od komunismu a studené války.

Když však dorazil do přístavu v německém Sengwardenu, zjistil, loď ujela. Skupina jemu podobných uprchlíků se vydala na jih. Konečně v Neapoli nastoupili na loď.

Víc než měsíční plavba však byla noční můrou. Pasažéři v přeplněném prostoru, nedostatek jídla a pitné vody. Josef tu prožil 20. narozeniny.

Konečně v lednu 1951 zakotvili v Melbourne a uprchlíky přijalo školicí centrum pro přistěhovalce. Josef se po čase rozhodl pro Tasmánii.

Aby si našetřil na podnikání, přijal místo v továrně na výrobu azbestových plechů. Po pár krušných letech se mu podařilo otevřít své vysněné řeznictví.

Tasmáncům velmi zachutnala Pražská šunka. Zamiloval se do holandské emigrantky Alidy. Vzali se a měli dceru Margaret. Oba usilovně pracovali a těch řeznictví již měli 18. Josef nakonec vedl největší masokombinát v Tasmánii pod názvem Blue Ribbon.

Setkání s rodiči

V Československu došlo za Dubčeka v roce 1967 k určitému uvolnění a senioři mohli vyjet za svými dětmi do ciziny. A tak Josef přivítal rodiče na letišti v Sydney. Přesně 21. srpna 1968 se měli vracet a v novinách viděli titulky, co se u nás děje. Josef rodiče přemlouval, ať zůstanou, ale těžko starého člověka přesadit. -Rozloučili se.

Do Čech zavítal již s australským pasem v roce 1978. Otec již nežil. Setkal se i s manžely Zátopkovými, které od olympiád v Helsinkách 1952 a v Římě 1960 velmi obdivoval.

O třicet let později Josef Chromý pojmenoval svoji značku luxusních vín „Zdar“. Výraz je poangličtěnou vzpomínkou na jeho rodný Žďár.

Josefovi se podařilo najít nejlepšího kamaráda, kterého při emigraci postřelili. Práci v dolech přežil. Bylo to emotivní setkání. Dnes se Josef vrací za svými čtyřmi sourozenci.

Pepík z Tasmánie překvapil

Josef Chromý v roce 1993 Blue Ribbon výhodně prodal a zisk nasměroval do vinic.

V roce 2011 se mu podařilo vypěstovat úžasné chardonnay, které důvěrně nazval po sobě – Pepík. Postupně s ním vyhrál tasmánskou a australskou národní soutěž. Nakonec Pepík z Tasmánie zvítězil v celosvětové soutěži Decanter World Wine Awards v Londýně, kde asi 200 porotců anonymně hodnotilo tisíce vzorků.

Josef Chromý se jako podnikatel, který začínal z ničeho, dostal do Tasmánské síně slávy. Vždy usiloval, aby značka Josef Chromý oplývala kvalitou.

A recept na úspěch? Většina lidí, pokud se něco nepovede, pláče, jak to bylo těžké. On naopak, své schopnosti z 95 % soustředí na budoucnost a z neúspěchů se snaží poučit. „Minulost je pryč, nic už s ní neuděláme,“ říká. Stále hledí dopředu.

Nakonec své vinařství výhodně prodal a zisk vložil do zasíťování pozemků. Dnes společnost Josefa Chromého provádí přípravu stavebních pozemků v Tasmánii i na kontinentě. Ve svém TOP managementu má tři Žďáráky.

Dvaadevadesátiletý Joe uvažuje o businessu v delších horizontech a dokonce plánuje, jak se budou města vyvíjet za třicet let.

Při nedávné žďárské návštěvě připravil pro přátele ochutnávku svých vín. Dodnes se směje otázce, kterou mu někdo položil: „Joe, jste ještě mladý, co plánujete?“

Diskuze k článku