Veronika Dawidowicz
marketing
tel.:+420 567 578 024
mobil:+420 732 506 053
dawidowicz@jihlavske-listy.cz

Jak vznikla myšlenka, že se stanete pěstounkou?
Pracovala jsem jako účetní a nějak mě ta práce přestávala naplňovat. Chtěla jsem zkusit něco jiného.
Viděla jsem nějaké pořady o pěstounech a ta myšlenka se mi zalíbila.

Jak to probíhalo?
Zažádali jsme si o svěření dítěte do pěstounské péče, prošli jsme různými psychotesty a vzhledem k tomu, že jsme neměli problém vzít si klidně sourozence, tak jsme do půl roku měli děti.

Máte vlastní děti?
Mám tři, nyní už dospělé. Před deseti lety, kdy jsme si vzali první děti do pěstounské péče, tak už také byly starší. Nejstarší syn tou dobou studoval vysokou školu a dcera se do toho obula se mnou a hodně pomáhala.

V pěstounské péči jste postupně měla celkově pět dětí. Kdo se k vám jako první dostal do péče?
Měli jsme tři kluky. Dvojčata a jejich brášku. Před čtyřmi lety k nim přibyla tehdy dvouletá holčička, a aby se necítila sama, tak jsme si vzali do péče před rokem ještě chlapečka.

Chodily k vám děti před tím na nějaké návštěvy?
Byly tu vždy párkrát na den, na dva a bylo to celkem v pohodě. S dvojčaty jsme si hlavně „sedli“, což bylo nejdůležitější. My jsme se do nich hned zamilovali, takže to bylo úplně perfektní.
Klukům - dvojčatům, byly tehdy 4 roky a jejich staršímu bratrovi devět.

Jaké byly začátky vašeho soužití?
Jak už jsem říkala, s kluky to bylo v pohodě. U toho staršího už trošku problém byl. Jakmile je dítě starší, tak už tak k vám nepřilne a je v podstatě tak poškozené, že ho jen těžko jako pěstouni dáváte dohromady. Ani jsme nepočítali, že by to naše snažení mohlo mít nějaké dobré výsledky.

Byl problémový?
Chodil za školu, párkrát jsme ho někde naháněli, bylo tam i podezření na drogy, ale to jsme naštěstí podchytili celkem rychle a on se pak dal dohromady. To, že jsme to celé takhle zvládli, je práce celé rodiny.

Vzpomenete si na nějaké náročnější momenty?
Do páté třídy jsem chodila na třídní schůzky s hrůzou.
Teď jsem byla nedávno na rodičovském sdružení a cítila jsem se jak na obláčku. Bylo to poprvé, kdy nebyl žádný problém a učitelka mi řekla, že je všechno v pořádku, že jsou kluci v pohodě.
To jsem byla opravdu šťastná. Kolikrát už jsem byla tak zoufalá a říkala si, jestli se nesnažím zbytečně. Pak stačí maličkost nebo jedno rodičovské sdružení a konečně máte pocit, že alespoň něco jste pro ty děti udělali.

Jací jsou kluci teď?
Je jim už patnáct a čeká je rozhodování, kam na školu. Už tam padla povolání jako hasič nebo voják, jelikož se vzhlédli v manželovi, který je voják.
Jsou teď samozřejmě v plné pubertě, ale přijde mi, že tak, jak se chovali od těch čtyř let, tak se chovají pořád. Jak se mnou mluví, jak reagují. Ale umí poslouchat. To taky dřív tak nebylo.

Co vy jako pěstounka máte za práva?
Skoro žádná. Pokud se biologičtí rodiče nezajímají a nestarají se, tak v podstatě žádný problém není. To se nám stalo u dvojčat a Vaška.  Tam rodiče nefigurovali a v životě se nám ani dětem neozvali. V tomto případě si můžu zvolit, jakou školu pro děti chci, jaký sport chci i jaký kroužek budou navštěvovat.
V opačném případě bych se měla rodičů ptát a oni by mi to měli schválit.

Stalo se někdy, že se objevil biologický rodič některého z dětí?
Před několika lety se objevil Vaškův tatínek. Ozval se asi po čtyřech letech, kdy my už jsme opravdu Vaška zvládli. Otec začal být aktivní, chtěl se s ním vidět, přijel s přítelkyní a oznámil nám, že si ho vezmou. A jako pěstoun na to nemůžete říct vůbec nic.
Snažíte se, vytvoříte si s dětmi vztah, a pak přijde rodič, který se několik let nestará, a pokud prokáže, že má kde bydlet a má dítě jak zajistit, tak my nemáme žádné právo tomu bránit. Tohle se ale nelíbí nikomu z pěstounů.

Jak to nakonec dopadlo?
Vaškův otec se zhruba půl roku snažil, ukazoval mu pokojíček, kde bude bydlet, kam bude chodit do školy… V tu chvíli, kdy se objevil otec, tak nás Vašek přestal poslouchat, dělal si, co chtěl, nechodil do školy a měl nás na háku. Pak se tatínek rozmyslel a řekl, že si syna nevezme.

Jaká byla reakce vaše a Vaškova?
Měli jsme pak opravdu strach, aby z něj nebyl, řekněme, skoro až psychopat, jelikož opravdu začal být úplně bezcitný.
Tady té jeho psychice dal táta poslední ránu. Nicméně, jak říkám, naštěstí se z toho dostal. Nebýt otce, možná by to jeho dospívání proběhlo daleko líp.
To je například to samé jako návštěvy biologických rodičů, které se konají. Ty většina pěstounů, ač vám to třeba přímo neřeknou, nesnáší. Děláte nějakou práci, snažíte se o něco, a ti biologičtí rodiče vám to například během víkendu úplně rozhodí.

Proč myslíte, že mají ti rodiče tu potřebu zasahovat do výchovy dětí, o které neměli zájem nebo se o ně nestarali?
To nevím. V domově nám říkali, že biologičtí rodiče velmi často působí, jako by měli radar.
Například u Klárky se tam maminka nikdy neobjevila, ale jak kdyby vytušila, že její dcera má náhradní rodinu, tak se začala zajímat.
Prvního půl roku Klárku matka navštěvovala na neutrální půdě na OSPODu a za účasti sociální pracovnice.
Maminka se tam vždycky rozplakala, nosila jí dárky, holka z toho byla div živá, i přes to, že jí byly dva roky. Postupně ty návštěvy přestaly být tak časté. Pak začal být problém, že se Klárka začala počůrávat, když přišel někdo do školky pro dítě. My si myslíme, že se bála, aby to nebyla maminka. Aby ji neodvedla.
Olda se zase občas počůral v autě, protože se bál, že ho vezeme pryč od nás. Zpátky do domova. Přesto, že v domově o něj bylo výborně postaráno.

Jak se to vyvíjelo u Klárky dál?
Dětem nedělá dobře, když někde zakoření a pak jim někdo vezme jejich jistotu. Dohodli jsme se na OSPODu, že kdyby to bylo možné, bylo by dobré, aby se matka nějakou dobu s holčičkou nevídala.
Maminka napsala asi dvakrát dopis, my jsme také psali a pak to ustalo. Teď už to jsou skoro dva roky, co se maminka nezajímá.

Plánujete do budoucna brát si do péče nějaké další děti?
Už asi ne. I když to jsem říkala i po Klárce. (smích) Nejde si jen tak nabrat hromadu dětí. Dá se v tom pak velmi snadno utopit.
Když jdu do toho „děcáku“, tak bych si ty děti pobrala všechny, protože prostě vím, že se z nich dají vychovat slušní lidé.
Já se těm dětem nedivím, že tak vyvádí, a trvá, než si někde zvyknou, po tom, co všechno si zažily. Chtělo by to víc pěstounů.

Myslíte si, že stát nahrává pěstounům?
Nevím, jak stát, ale když jsme přes kraj žádali o Klárku, tak s tím byly strašné problémy a už jsem měla chuť se na to i vykašlat. Pořád nám bylo předhazováno, že máme tři děti a že to stačí. Stála za námi dokonce i sociálka, že máme dobré výsledky.
Možná se na kraji bojí, že si někteří naberou spoustu dětí jenom pro peníze a příspěvky.
„Děcáky“ jsou narvané dětmi. Znám spoustu lidí, kteří by chtěli být pěstouni, ale nevím, proč je třeba problém dát dítě mamince, která je sama, nebo rodičům, kteří mají víc dětí.

Když jste pěstounka, máte možnost si děti adoptovat?
U Oldy ano, jelikož tam se ho maminka vzdala, jako opatrovníci máme docela velká práva, ale zatím je tu rok.
U Klárky by to bylo horší, jelikož tam ta maminka pořád nějak figuruje.
Dvojčata teď přišla s tím, že by chtěla mít s námi stejné příjmení. Tak musíme zjistit, jestli by to vůbec šlo.

Na co by se měl člověk připravit, když by se chtěl stát pěstounem?
Nic vás nepřipraví na to, co přijde, protože, ač to může znít jako klišé, tak ty děti jsou opravdu jiné.
Naše se třeba bály i ve čtyřech letech, když jsme vyšli z obchodu a venku byla tma. Začaly plakat. Je to spousta věcí, na které nejste připraveni. Věci, které jsou pro jiné děti samozřejmostí, tak pro ně nejsou samozřejmé vůbec. Ač se v dětském domově mohou snažit sebevíc, tak sociálně ty děti jsou úplně jinde.
Nelze se naprogramovat, abyste byla úžasná matka, když máte doma devítiletého kluka, který na vás má věčně připomínky a nerespektuje vás. A také musí být člověk strašně trpělivý. Já nebyla a naučily mě to až děti.
Chodíme i na různá školení, kde se učíme, jak s dětmi pracovat. Je potřeba se neustále dovzdělávat.

Máte čas si odpočinout?
Nemáte chvilku volno. Není to o tom se dětí zbavit, ale na chvíli vydechnout. Dali jsme kluky na tábor, že si to užijí a my budeme mít chvíli volno. Za čtyři dny volali, ať za nimi přijedeme na návštěvu.
Tyto děti mají neustálou potřebu se ujišťovat, že se mají kam vrátit.
Například Klárku jsme si brali ve dvou letech a za tak krátkou dobu zažila takové trauma, že se mnou dodnes spí a chce držet za ruku.

Co je pro vás řekněme odměnou za všechny ty stresové a vypjaté situace?
Když vidím, že ty děti jsou šťastné a spokojené. Hodně mě teď nakopl Vašek, který se osamostatnil. Nevěřila jsem, že to dopadne takhle dobře. Pořád se k nám vrací, nyní už i s přítelkyní, má práci, žije v pronajatém bytě a je spokojený.

Diskuze k článku