Petr Klukan
šéfredaktor
tel.:+420 567 578 004
mobil:+420 732 554 850
klukan@jihlavske-listy.cz

Kniha dialogu redaktora Jana Paulase s knězem Vojtěchem Kodetem Bůh své bitvy neprohrává je mimořádná. Dá se číst jako životopis, jako výlet do historie, jako poučení nejen o Bohu. A jednu z kapitol lze připodobnit až k thrilleru.

Počin Katolického týdeníku, který knihu vydal, zaslouží pochvalu. Kněz Vojtěch Kodet (* 1956 v Malém Beranově u Jihlavy), který sloužil v Brně, Velkém Meziříčí, Biskupicích a Radkovicích u Hrotovic a posléze se stal převorem kláštera karmelitánů v Kostelním Vydří, nepatří k sloužícím kněžím, které by veřejnost neznala. Jeho práce s mladými i přednášková činnost zasáhla mnohem větší komunitu lidí než jen věřící.

Kniha je rozdělena do čtrnácti kapitol, chronologicky mapujících jeho život. Každá je uvedena krátkou úvahou - monologem o církvi, o smrti, o víře, o sexualitě, o Božím slově, o obrácení, o poezii a básnících, o hříchu, o Božím království, o exorcismu, o fascinaci zlem, o teologii a o malém stádci. Jednotlivé kapitoly jsou doplněny bohatou fotopřílohou.

Rodina Kodetů je v Jihlavě dostatečně známá. Proto se mnozí čtenáři při čtení o dětství a mládí Vojtěcha Kodeta setkávají s lidmi, které znají, o kterých slyšeli…

Pro mladší čtenáře však může povídání o rodu Kodetů působit jako otevření dějepisné knihy. A jak kněz říká, že „je dobré znát svůj rod“, nalezneme zde první světovou válku, druhou, padesátá léta, narození Vojtěchovo a jeho sourozenců, dobu komunismu a estébáckého hlídání.

Kupříkladu na Velký pátek v roce 1969 viděl upálení Evžena Plocka na jihlavském náměstí. Jak popsal, byl to pro něj velmi traumatizující zážitek a jasný názor na takový čin si udělal až za mnoho let.

„Dnes si nemyslím, že by od nás Bůh takovou oběť chtěl. Život jsme dostali jako dar a nemáme právo si ho vzít ani jako projev nesouhlasu s politickým režimem. Něco jiného je, když někdo položí svůj život za někoho, aby on mohl žít,“ říká s vědomím, že velká část společnosti včetně církevních kruhů to vidí jinak.  

Svět odkloněný od Boha

Otevřenost Vojtěcha Kodeta v rozhovoru je na prvním místě. Na každou otázku, a nejen těch o víře, nalézá, či hledá odpověď. Jak se třeba chovat ke kněžím sdruženým v organizaci Pacem in terris, což byla organizace iniciovaná a podporovaná kněžími a biskupy kolaborujícími s komunistickým režimem?

Otevřenost sálá i z témat, která by mohla zůstat veřejnosti skryta, neboť by mohla snižovat důstojnost církve. Kněz však vypráví, co zažil, viděl i jak to vnímal. Třeba v semináři, když studoval teologii.

Vzpomíná také na řadu učitelů včetně Stanislava Nováka, který se jednou rozčílil a prohlásil, že by se měl strhnout název jejich fakulty a místo něho tam napsat „Anatomický ústav pitvající mrtvého Boha“. 

Jak Kodet říká dále, „důraz se kladl především na formální vzdělání a vnější chování kandidátů kněžství“. To byl problém právě u některých bohoslovců, neboť se předpokládalo, že do semináře přicházejí všichni s čistou motivací, ušlechtilým charakterem a odpovídající lidskou zralostí. A tak to samozřejmě nemohlo být.

Mnohé z jeho „historek“ jsou dnes až úsměvné. Třeba když se v semináři muselo slavit výročí VŘSR.

Velmi zajímavé je čtení o tom, jak prožíval vojenskou službu, i to, jak se stal na vojně skladníkem. To když mu lampasák řekl: „Pro mě seš farář. A farář nesmí lhát a nesmí krást. Budeš skladník.“ 

Co mu vojna dala? „Pomohla mi především v tom, že jsem se setkal tváří v tvář se světem odkloněným od Boha. A s pomocí Boží jsem se dokázal postavit zlu, jaké jsem do té doby nezažil,“ odpovídá na otázku Jana Paulase.

S chudobou, svérázným pojetím víry u Romů i mnohými drogově závislými se seznámil, když sloužil na farnosti v Brně. S estébáky tam i na dalších místech. Až přišel Listopad 1989, kdy nastalo nejen pro církev nové období.

Začít znovu lze až po pokání

Řadu věcí vnímá kněz kriticky. A jde i do vlastních řad. Například, když se po revoluci v televizi objevil program církve a vysílací čas byl vyplněn přenosy biskupských mší. „Říkal jsem si: To snad ne, vždyť tohle není hlavní tvář církve! Proč se společnosti od začátku představujeme jako ´rituálníci´, stejně tomu většina lidí už nerozumí. Bohužel to částečně zůstalo dodnes.“

Hovoří i o tématu vyrovnání se s minulostí, kdy společnost včetně církve udělala za minulostí jakousi tlustou čáru. „To je jeden z hříchů 90. let,“ tvrdí, „znovu totiž můžeme začít jen tehdy, když budeme dělat pokání. Když se tento princip obejde, je to podobné, jako když se zkažené jídlo zamíchá do čerstvého a je z toho všem zle.“ 

V dalších kapitolách se dočteme o výstavbě kláštera v Kostelním Vydří nebo o jeho cestě do Říma, kdy po deseti letech vedení kláštera využil nabídky studovat na Papežském institutu spirituality.

Vstupní brány k démonům zla

Pro mnohé věřící může být v knize nejkontroverznější kapitolou Ďábel si tolik pozornosti nezaslouží, která pojednává o exorcismu, tedy uzdravování lidí posedlých ďáblem. Vlastně může být šokem i pro nevěřící, kteří si mysleli, že exorcismus lze datovat jen hluboko do minulých staletí.

Podepsala se na tom i církev, která o exorcismu příliš nehovoří. Proto je pak v myslích lidí exorcismus „vysvětlován“ a spojen především s filmy, jako je Exorcista či Vymítač ďábla, které jsou dle Vojtěcha Kodeta napůl fikce a napůl horor. Jak ale dodává, exorcismus je přímluvná modlitba za spoutaného člověka.

Kněz Vojtěch Kodet, který byl v církvi pověřen řadu let službou exorcisty, pak i uvádí konkrétní příklady a poukazuje i na důležitost spolupráce s psychiatrem.

V knize se dočteme i o vstupních branách k démonům zla. „V dnešní době je to nejčastěji okultismus, modlářství a nejrůznější ezoterika – ať už člověk zajde ke kartářce nebo zkouší ezoterické metody léčení,“ říká s tím, že se tak člověk dobrovolně namočí do komunikace se zlem.

„Změnila zkušenost exorcisty nějak tvůj pohled na víru?“ ptá se Jan Paulas. „Hodně,“ odpovídá kněz, „došlo mi, že vše, co prožíváme v tomto viditelném světě, má ještě svou duchovní neviditelnou dimenzi, že duchovní boj je každodenní realita, kterou nelze přehlížet, že není možné žít víru jen intelektuálně nebo zvykově.“

Závěrem

Přečtení „zpovědi“ kněze Vojtěcha Kodeta může člověku jen pomoci. Kniha je protkána vírou v Boha, jenž pomáhá všem, kteří se k němu obrátí. Je životem se zdary i škobrtnutími, je ukázkou, jak se vypořádat s událostmi, které nás potkají.

„Jediné řešení je vždy vrátit se k Bohu, který je se mnou v každé situaci. On jediný ví, jak z ní vyjít, anebo jak dál žít rozhodnutí, které jsem učinil,“ říká kněz.

Kniha dialogu redaktora Katolického týdeníku Jana Paulase s knězem Vojtěchem Kodetem je tlustá (co do počtu stran), všeobjímající (zahrnuje celý život kněze již od jeho předků), pochopitelná (neboť prožíval dobu, kterou jeho stářníci znají), duchovní (protože nám ozřejmuje duchovní témata) a přitom veskrze lidská. V celé kombinaci se stává povzbuzením k lepšímu životu.

Diskuze k článku