Jiří Varhaník
kulturní redaktor
tel.:+420 567 578 033
mobil:+420 732 506 071
varhanik@jihlavske-listy.cz

„Slovo manažerka nemám ani trochu ráda, ale jsem tady manažerka programu,“ směje se Jarmila Hlávková, která už léta patří do kmenového týmu kulturního domu DKO Jihlava. Před lety ji jako vlakvedoucí potkávali cestující na železničních tratích Vysočiny. Už řadu let ale nevozí do Jihlavy cestující, nýbrž kulturu.

Jihlavská rodačka žila do deseti let v Hruškových Dvorech, než se s rodiči přestěhovali přímo do města. Z přírodovědné větve gymnázia odešla. „Nebavilo mě to,“ vzpomíná. Dálkově si pak udělala „ekonomku“.

Od dětství měla ráda pohyb: „Na základní škole jsem plavala, chodila do Sokola. Když jsem potom v pětasedmdesátém začala chodit do tanečních, začala jsem se ´motat´ kolem tancování,“ ohlíží se k začátkům své taneční kariéry.

Nejprve sama krátce tančila společenské tance, ale už po dvou letech založila při Domě kultury odborů, dnešním DKO, přípravku tehdy prestižního klubu společenského tance Svišť.

Jako trenérka tance ale směřovala dál, a tak v roce 1984 založila opět při “Odboráku“ nový taneční fenomén Jihlavy, Klub 80. V něm začala s výukou moderního tance od nejmenších dětí.

Právě od nich, narozených v roce 1980, odvodil klub také svůj název.  „Mé neteři Simoně tenkrát byly čtyři roky. Chodila se mnou do těch přípravek a moc se jí to líbilo, a tak právě vznikl nápad založit klub pro děti,“ vzpomíná J. Hlávková.

S dětmi z Klubu 80 jezdila i na výlety a na víkendy, vydávala pro ně časopis, fotilo se, společně organizovali burzu fotek. Jak Jarmilu Hlávkovou těší, jádro klubu je dodnes v kontaktu a drží pohromadě.

Od svých devatenácti let byla také členkou jihlavských „Vávrovců“. Populární Vávrova skupina pod vedením někdejšího ředitele knihovny Oldřicha Vávry vystupovala s latinsko-americkým repertoárem po celé republice.

Jarmila, spolu s kamarádkou Sylvou Tutterovou, se v ní až do roku 1987, kdy skupina končila, starala o taneční doprovod. „To bylo období oslav MDŽ, předávání rudých praporů, ale i běžných vystoupení v kulturácích, kam si nás objednali,“ ohlíží se za touhle taneční etapou.

Přísná vlakvedoucí

Její profesní život ale směřoval k jiným oborům. Po odchodu z gymnázia postupně pracovala na různých pozicích v prádelně, aby pak na čtyři roky zamířila „k dráze“ coby vlakvedoucí. Šlo o práci s lidmi, a někdy docela dobrodružnou.

„Jela jsem třeba tzv. ´vložák´, tedy jako průvodčí s jiným vlakvedoucím, a ve Studenci jsme se snažili vyhodit z vlaku cestujícího, který dělal ´binec´, neměl jízdenku a obtěžoval lidi. Tehdy jsem to odnesla poničenými brýlemi, na policii jsme čekali asi tři čtvrtě hodiny, lidi nám nadávali, že jim ujedou vlaky, a potom jsme ještě jezdili do Třebíče k soudu. On tam ani jednu nepřišel,“ vzpomíná J. Hlávková na občasnou realitu téhle práce.

Jako vlakvedoucí prý byla docela přísná, dbala na pravidla a dávala i pokuty, když cestující zkoušeli podvádět s jízdenkami: „Holky průvodčí říkaly - ježiš, zase s Hlávkovou! Byly zvyklé, že třeba v nočním vlaku sedly s vlakvedoucím do ´hitláku´ a dojely až do Brna. Za mě musely chodit po vlaku...“

U služby pro lidi a práce s lidmi zůstala i ve své další profesi, jen místo jízdenek se přesunula ke vstupenkám. Jako tanečnici ji to táhlo ke kultuře, a tak když se uvolnilo místo v DKO, dala bez váhání dráze vale a 1. dubna 1993 nastoupila na svůj současný post.

Fronty na vstupenky

Ze všeho nejdřív měla na starost „ZUČku“, čili Zájmovou uměleckou činnost. Postupně pak přibírala další agendu. Dnes se v kooperaci s vedením DKO podílí na samotné dramaturgii akcí a poté zajišťuje vše potřebné kolem jejich nasmlouvání a realizace. K tomu má na starosti jazykové i taneční kurzy a propagaci.

Zatímco „u dráhy“ poskytoval nepravidelný režim dostatek časového prostoru a čistou hlavu i pro trénování, management kulturních akcí je prý zejména v sezóně od září do dubna „docela masakr“. Tak trochu nepřetržitá práce. 

V gesci J. Hlávkové je v DKO také předprodej vstupenek. Tahle práce se během těch bezmála třiceti let velmi změnila, stejně jako se proměnila realita našich životů.

Dnes má za sebou manažerka programu ve své malé kanceláři monitor počítače s internetem a excelovými tabulkami, ale pamatuje časy, kdy byl online systém prodeje vstupenek dalekou budoucností. Tehdy lidé stávali v dlouhé frontě, aby si vstupenky jen zamluvili. Za týden, za měsíc se pak do fronty postavili znovu, aby si je i koupili.

Později se agenda zamlouvání a prodeje spojila, jenže zase vznikal „blázinec“, kdy nepřetržitě zvonil telefon, jednou rukou se vyřizovaly objednávky a druhou se za hotové prodávaly vstupenky.   

Jak se město mění

Právě sféru pořádání kultury od loňského jara velmi silně zasáhlo covidové období - telefonáty s dotazy od diváků ohledně vracení vstupenek, smlouvání nových termínů a rušení programů se stalo i v DKO denním chlebem. Některé akce tady už museli překládat i pětkrát.

Ani nedávné otevření sálů na poloviční kapacitu zatím organizátorům prakticky nedalo ekonomickou možnost pozvat lidi na kulturu.

„Ale všichni v agenturách a divadlech byli po celou dobu v pohodě, nikdo nebyl třeba agresivní. Ty domluvy byly vlastně pokaždé trochu risk a nakonec i marná práce, ale pořád bylo cítit tu snahu a naději, že se to přece jen jednou zase rozjede,“ popisuje J. Hlávková.

Necelé dva roky před důchodem navíc bere covid trochu i jako šanci „potrénovat“ na nadcházející změnu: „Zkusíš si jiný režim, zjistíš, že nechodíš pravidelně do práce. Všeho bylo méně a je to jiná práce.“

Jako celá společnost, vyhlíží i Jarmila Hlávková zklidnění covidové situace a návrat k normálu. Pečuje o svoji maminku, svůj volný čas ráda tráví s rodinou. Především se svými praneteřemi Áďou, Klárkou a Julinkou (tanečnicemi v klubu Hotch-Potch) a s nejmladším prasynovcem Kryštůfkem.

Pokud jde o kulturu, je prý onou pověstnou „kovářovou kobylou“. „Chodívala jsem do kina, do divadla, na koncerty. Ale dnes si ani nepamatuji, kdy jsem něco naposledy viděla. Chodím jen na divadlo eMILLIon, které mám ráda,“ usmívá se. Když večer zajistí vše potřebné kolem té které akce v DKO, je ráda, že „zavře okénko“ a zamíří domů.

Ráda jezdí na kole, čte, plave. Její velkou zálibou je fotografování. Fotí rodinu, přírodu a především Jihlavu: „Ráda zaznamenávám, jak se město pořád mění. Fotím už dlouho a strašně mě mrzí, že mi někdo třeba v deseti neřekl – hele, běž do města a foť, za padesát let budeš mít zajímavé fotky!“

Diskuze k článku