Jiří Varhaník
kulturní redaktor
tel.:+420 567 578 033
mobil:+420 732 506 071
varhanik@jihlavske-listy.cz

Ve věku nedožitých 85 let zemřel 20. února jihlavský pedagog a malíř Josef Macek, uznávaná výtvarná osobnost Jihlavy a Vysočiny.

Narodil se 12. března 1936 v Sázavě u Žďáru nad Sázavou. V letech 1959 – 1963 absolvoval Pedagogický institut v Jihlavě, obor výtvarná výchova (prof. A. Toufar, J. Bulant, K. Hyliš, J. Kos). Jako pedagog vyučoval též český jazyk a dějepis.

Výtvarno, v jeho pojetí plné dynamiky a výrazných barev, se stalo jeho doživotní náplní. Členem Spolku (dříve Sdružení) výtvarných umělců Vysočiny byl Josef Macek od roku 1986. „Námětem se mu staly krajiny či bytosti, které přetváří v osobitá díla. Samostatnou kapitolou jsou pak obrazy a kresby, v nichž odráží své hudební prožitky,“ komentoval jeho obrazy, s barvami nanášenými často spontánně špachtlí nebo prsty, kolega z výtvarnického uskupení Petr Klukan. 

Podle kunsthistoričky Dagmar Jelínkové byl Macek tvůrcem s výrazným rukopisem, využíval stylizaci a svým naturelem tíhl k malířské expresi. Jak říkal sám J. Macek, výtvarná práce naplňovala jeho život, přinášela mu radost i pochybnosti, hledání nových cest.

K nejvýznamnějším prezentacím své práce řadil první výstavu v jihlavském Díle v roce 1987 a svoji tvůrčí retrospektivu v OGV Jihlava v roce 2008.

Poslední rozloučení s Josefem Mackem proběhlo ve čtvrtek 25. února dopoledne v kostele Panny Marie Karmelské v Sázavě.

Nad jeho obrazy plnými dynamiky a syrovosti se tajil dech

S Josefem Mackem jsme se znali a potkávali více než 25 let. Vždycky jsem ho respektoval a obdivoval jako vynikajícího výtvarníka.

Náležel k té generaci výtvarníků, jako byli Jiří Jirmus, Jindra Boška nebo Franta Dörfl. Každý z nich byl něčím zvláštní a něčím výjimečný.

Na rozdíl od Jiřího Jirmuse, který byl skvělým vypravěčem a bavičem a při jeho vyprávění jsme pozorně lapali každé jeho slovo, byl Josef Macek jeho úplným opakem - málomluvným samotářem. Ale když pak člověk viděl obrazy Josefa Macka, tak se mu tajil dech - tolik dynamiky, tolik syrovosti a takovou jistotu tahu štětcem bylo možné vidět u málokoho.

Vzpomínám si na první a bohužel také jedinou společnou výstavu s Josefem Mackem v Muzeu Vysočiny v Jihlavě, kterou jsme uspořádali v roce 1998. Já tehdy jako začínající sochař a Josef Macek jako zkušený a respektovaný malíř. Nevadilo mu vystavit svoje promyšlené a propracované obrazy s úplným nováčkem v oblasti výtvarna. Dodnes mám schovanou návštěvní knihu z této dávné výstavy. Byla tam řada zajímavých zápisů od návštěvníků, jeden z těch zápisů byl docela výstižný:

„Děkuji oběma tvůrcům za nabídku jít chvíli společnou cestou. Cestou hledání a nalézání souladu mezi plochou a tvarem, barvou a tmou, dřevem a kamenem, slovem a tichem, uvnitř i vně, tady i tam....“

V době naší společné výstavy v roce 1998 byl Josef Macek mimo jiné také předsedou tehdejšího Sdružení výtvarných umělců Vysočiny (dnes Spolek výtvarných umělců Vysočiny). Nedlouho po výstavě mě Josef Macek navrhnul k přijetí do sdružení, byla to pro mě velká čest. A nakonec jsem po několika letech stanul i v čele tohoto největšího vysočinského výtvarného spolku.

Během posledních 20 let jsme se s Josefem Mackem setkávali na mnohých spolkových výstavách, u něj doma nad jeho obrazy nebo po vernisážích jiných umělců v jihlavských galeriích, kdy jsme šli ještě společně s Frantou Dörflem nově otevřenou výstavu „vyhodnotit“ při dvojce červeného.

Josef Macek mi zůstane v paměti jako vynikající a skromný výtvarník, který neměl potřebu svoje díla nějak rozsáhle slovně popisovat, komentovat nebo vysvětlovat. Ono to ale skutečně nebylo potřeba - všechno to hledání, všechny pocity, všechny myšlenky jsou vtěleny do obrazů, stačí se tedy na obrazy Josefa Macka jen dobře dívat.

Od Josefa Macka mám několik obrazů, stále se na ně rád dívám a stále mě ty obrazy obohacují a těší. Pepo, díky!

Pavel Toman, předseda Spolku výtvarných umělců Vysočiny

Diskuze k článku