Poslední vernisáž Městského kulturního střediska Třebíč se uskutečnila 5. listopadu v Galerii Předzámčí. Vystavuje tam fotograf Pavel Heřman a výstava má název Tváře Vysočiny výtvarníci. Zájemci si ji mohou prohlédnout do 4. ledna příštího roku. 
„Jsem ráda, že na konec výstavní sezóny tady máme takový tahák, kterým je výstava fotografií třebíčského fotografa, bývalého starosty města, senátora Pavla Heřmana,“ zahájila vernisáž Aneta Bartoňová. 
Pokračovala, že návštěvníci galerie uvidí velmi unikátní sérii černobílých fotografií z let 1984 až 2002. Na nich jsou převážně výtvarníci, ale i umělci z jiných oborů. Někteří bohužel již nejsou mezi námi. Aneta Bartoňová věří, že kolekce není konečná a další fotografie představí autor na další výstavě. Následně předala slovo Pavlu Heřmanovi.

Byli výjimeční  
Ten zdůraznil, že výstava není jen o známých tvářích, ale i o Heřmanových vlastních vzpomínkách, o vztahu k lidem, kteří byli výjimeční. 
„Myslím si, že všechny můžeme do této kategorie zařadit. Všichni jsou výjimeční, všichni byli něčím zajímaví a zajisté chápete, že mnozí z nich za minulého režimu vystavovat nemohli i kvůli náboženskému přesvědčení a tvorbě v tomto duchu,“ uvedl Heřman. 

Jako první zmínil manžele Marii Stritzkovou Florianovou a Otto Maria Stritzka. Podle Heřmana byl Otto svéráz, provokatér, režim ho vůbec neměl rád. 
„Jeho manželka pocházela z rodiny Florianů, což byla rodina úplně prokletá. Profesor Florian byl rebel a ona patřila do stejné kategorie. Byli málo vystavováni, málo prodávání, ale přesto to byly velice významné osobnosti. 

Pana Strizka jsem zachytil rok před úmrtím. Figura to byla zajímavá a bylo s ním výborné povídání. Napsal knížku, která popisuje cestu ze Staré Říše do Brtnice jako takový cestopis,“ vysvětlil. 
Malířkou se stala i jejich dcera Juliana, rozená Stritzková, druhá manželka Ivana Martina Jirouse, jenž skrze ni navázal vztah s Florianovým rodným krajem a nějakou dobu tam žil. 
Na dalším snímku fotograf představil sochaře Bernarda d‘Ambrose. Jeho plastika je na zdi Malovaného domu. Podle Heřmana je vousatý sochař na fotografii jako živý. 
 

Meziříčský rodák
Na další fotografii je Jiří Marek, rodák z Velkého Meziříčí. Ten žil později v Brně a vytvořil například sochu lišky Bystroušky, sousoší bratří Mrštíků či památník obětem v Kounicových kolejích za druhé světové války. Na Petrově vytvořil nádhernou křížovou cestu. Tenkrát v Brně byli úplně jiní, komunističtí sochaři, o Markovi se moc nemluvilo.

Na dalších fotografiích představil autor třebíčského knihaře a svého kamaráda Vladimíra Werla. 
„On nebyl knihař jako řemeslník, ale mistr umělecké knižní vazby. Knihy dělal s láskou a tady vidíte jeho pracovní prostředí,“ ukázal Heřman.  
Větší skupinu portrétů věnoval sochaři Alfrédu Habermannovi, který pocházel z Jihlavy. Na něj fotograf vzpomínal jako na košatou osobnost a vidět jej při práci byl velký zážitek. Založil kovářské slavnosti na hradě Helfštýn, po roce 1985 odešel do zahraničí. Významnou stopu zanechal v Německu a Rakousku.

„Zachytil se ještě v Klatovci, to je obec tady kousek na Vysočině na Jihlavsku. Tam měl hájovnu, v té hájovně si udělal kovárnu a v té kovárně mlátil do železa a vyráběl tam ty nádherný věci.
Na jedné fotografii ho vidíte před kašnou v Jindřichově Hradci, kdy vykoval repliku. Líbila se mu natolik, že vykoval ještě jednu jen pro sebe,“ připomíná Heřman.
Na posledním snímku této série lze vidět Heřmanova kamaráda doktora Dvořáčka, který vždy měl u sebe věci pro vyšetření, a tomu neunikl ani sochař. Heřman vzpomíná, že si všichni povídali, lékař vyšetřoval a on fotil. 
 

Příjemná rodina
Dalšími snímky vzdal poctu rodině Kjulleněnových, významné rodině třebíčských výtvarníků. S těmi fotograf spolupracoval rád, protože to byla velice vstřícná a příjemná rodina. 
Nechybí ani portréty Míly Doleželové, která žila v Telči. Jedná se o dvojici fotografií, na jedné je výtvarnice s hercem Radovanem Lukavským. Fotograf je kompozičně nepovažuje za dokonalé. Doleželová se zásadně nechtěla nechat fotit a Heřman přiznává, že ty snímky doslova ukradl v jejím ateliéru. 

Další portréty: Mirek Kubíček, rodák z Boroviny, nyní farář Církve československé husitské, vynikající grafik a šikovný výtvarník všeobecně, Emanuel Raný, třebíčský špičkový grafik, který se proslavil po celém světě. 
„Samozřejmě když nám bude zdraví sloužit a půjde to, tak bych chtěl udělat dvojku, jak bylo zmíněno. Ta dvojka by měli být současní výtvarníci, co žijí tady v okolí,“ zmínil k pokračování výstavy Heřman. 

„Byl jsem dnes dopoledne na pohřbu Pavla Hlaváče, výtvarníka a muzikanta. Před prázdninami jsme spolu mluvili, slíbil mi, že mi tady zahraje dneska. Bohužel už není mezi námi. Proto je důležité tyto lidi zaznamenávat a připomínat,“ přemítá. 
A málem zapomněl na dalšího světově proslulého výtvarníka Františka Mertla, uměleckým jménem Franta, třebíčského rodáka, který žil v Brtnici. S tím se seznámil v roce 1986, kdy Brtnici navštívil, v té době už žil a tvořil ve Francii. 
„Franta je mezinárodně velmi uznávaná osoba, vynikající výtvarník. On je vrcholný humanista, nemá rád nespravedlnost, a to se v jeho dílech odráží,“ uzavřel své vyprávění třebíčský fotograf Pavel Heřman.