Antonín Zvěřina
region
tel.:+420 567 578 034
mobil:+420 736 193 623
zverina@jihlavske-listy.cz

Fotografování se stalo zálibou Josefa Fortelného, který bydlí v Řípově - místní části Třebíče. Díky svému umění zvítězil v soutěži Třebíč mým objektivem.

„Když jsem byl mladý, měl jsem fotoaparát sovětské výroby a fotil jsem pouze děti. Na značku si už ani nevzpomínám. Pak jsem se fotografování dlouhá léta nevěnoval,“ začíná své vyprávění.

Zhruba před dvanácti lety si zakoupil digitální fotoaparát Fuji. Toho vystřídal před asi devíti lety Nikon. „Tehdy jsem se začal fotografování věnovat naplno,“ říká fotograf.

A další fotoaparát před odchodem do důchodu je opět Nikon 750, plnoformátový přístroj. Fotografování je jeho velkým koníčkem, ale také má radost, když se může projít přírodou a poznávat ji.

„Zprvu jsem fotil pouze do počítače. Teprve v poslední době dávám fotografie na papír,“ přiznává Fortelný. Ovšem fotil i z jiného důvodu.

Fotky do zámoří

V roce 2011 navštívil Spojené státy americké a tam se seznámil s dvěma bývalými obyvatelkami České republiky. „Ony měly zájem, abych jim posílal z vlasti fotografie, hlavně z Moravy. Vyšel jsem jim vstříc,“ naznačuje Fortelný.

Samozřejmě všechny fotografie v počítači upravoval. „Bohužel jedna z nich před čtyřmi roky zemřela a ani její přítelkyně na tom není zdravotně nejlépe,“ přiznává.

Připouští, že i to byl důvod, že začal fotografovat s větší intenzitou. I nyní některé snímky ještě do zámoří míří. „Teď, když jsem v důchodu, od počátku letošního roku, věřím, že se koníčku budu věnovat intenzivněji,“ přemítá fotograf.

Vzpomíná, že si počítač tak zaplnil fotografiemi, že se mu tam už žádné další nevešly. Soutěže Třebíč mým objektivem se neúčastnil poprvé.

Už předloni zaslal několik fotek, některé se objevily i na výstavě. „Když jsem viděl fotografie na papíře, uvědomil jsem si, že to je cesta,“ nastiňuje Fortelný. Dalším impulzem byla návštěva fotoskupiny Trefos. „Párkrát jsem zašel na jejich schůzky a dozvěděl se o focení mnohem víc, než jsem věděl,“ vysvětluje Fortelný.

I na jejich popud si nechal zpracovat velké fotografie 30 krát 40 centimetrů. „A taky jsem si uvědomil, že musím méně fotit a víc se věnovat práci na počítači,“ poukazuje.

Přiznává, že fotografie na papír nechává zpracovat ve fotolabu. Fotografie na výstavu mu pomohli zpracovat právě členové fotoskupiny Trefos.

„Pro rodinu jsem nechával zpracovat pouze malé fotografie 10 krát 15 centimetrů. Ale když fotím krajinu, na tak malém formátu nevynikne,“ poznamenává Fortelný.

Doplňuje, že fotí nejraději krajiny, občas zahradu a někdy i psa, který ho často na toulkách přírodou doprovází. Vracíme se k fotografování Moravy, kdy se dozvídáme, že ji zdaleka nemá fotograf zmapovanou celou.

Málo času

„Pracoval jsem v Jaderné elektrárně Dukovany na směny a času jsem příliš neměl,“ sděluje. A nejčastěji se na místo fotografování dostával na bicyklu.

Ovšem takové lokality jako Jeseníky či Pálavu navštívil. „A pokud jde o zámoří, tam jsem posílal tak jednou za čtrnáct dní asi pět až šest fotek,“ informuje.

Jeho oblíbená místa jsou u vody. „Moje zahrada sahá až k řece Jihlavě a proto mám k vodě blízko,“ konstatuje. Velice často fotí ve vodě zrcadlení. Líbí se mu také krajina pod Mohelnem, kolem řeky Oslavy.

Přiznává, že fotoaparát Fuji měl u sebe neustále. Ale zrcadlovka nemá ráda otřesy a tak často si nejprve vytipovává místa a teprve potom tam jede za účelem fotografování. A aparát vozí v batohu.

Fortelný přiznává, že díky tomu, že se narodil v malé vísce, která byla za minulého režimu odsouzena k zániku a mnoho lidí zejména mladých se vystěhovala, považuje se za samotáře.
A naznačuje dalšího koníčka z mládí, rybolov. I z toho důvodu, jak uvedl, že jeho zahrada sahá až k řece. Ale také se musí starat o domácí zvířectvo či zahradu.

Žádnými kapitálními úlovky, pokud jde o rybolov, se pochlubit nemůže, z vody vytáhl pár kapříků, jelců či štik. I když chodil chytat do Borovinského rybníka.

„Záliba mě bavila pouze do vojny. Pak jsem rybolov opustil, začal jsem studovat a musel se starat o rodinu. A náročná práce také omezovala moje možnosti,“ říká Fortelný.
Připouští, že ho občas napadne se k rybolovu vrátit, ale neví, zda by na to našel čas. Zdůrazňuje, že u fotografování důležitou roli hraje počasí.

Nepatří k fotografům, kteří svoje fotky zásadně mění. „Pouze je upravuji,“ vysvětluje. Pokud jde o počasí, italské nebe, jak říká, s přímým svitem slunce, nevyhledává.
„Na druhou stranu východ či západ slunce, to je něco jiného. Ale zachytit je na fotografii, to je umění. Stejně jako fotit proti slunku,“ netají Fortelný.

Vzory nemá

Žádný vzor mezi fotografy nemá. Občas se podívá na díla svých kolegů zejména fotoskupiny Pět fotografů, kdy jeho žena pracuje s jedním členem Jaroslavem Hedbávným.
Nebránil by se ani focení z výšky, z letadla.

Má k tomu předpoklady, ví, jak krajina z výšky vypadá, na jihlavském letišti absolvoval několik seskoků padákem.

„Ale nemám letadlo,“ směje se Fortelný. A má ještě jeden sen. Fotografovat v Alpách. A strávit v horách celé dny i noci. Věří, že se mu sen splní.

A závěr? „Události nefotím, na mých fotkách nejsou lidé. Láká mě fotografování krajiny. Ano, rodinu ano, ale abych vyhledával nějaké události a fotil tam, to ne,“ uzavírá své vyprávění fotograf Josef Fortelný.

Diskuze k článku