Petr Klukan
šéfredaktor
tel.:+420 567 578 004
mobil:+420 732 554 850
klukan@jihlavske-listy.cz

Beseda s aktéry listopadových událostí patřila k vrcholům akce Studenti studentům aneb Co se dělo v listopadu 89, kterou pořádala jihlavská Vysoká škola polytechnická. 
Na akademickou půdu se po třiceti letech vrátil i tehdejší jihlavský studentský vůdce Pavel Hron. „Cítím se tu jako tehdy. Architektonicky se tu nic nezměnilo, je to jako bych se vrátil domů,“ popsal své pocity. Areál školy si musel celý projít a obejít. Co na něho po návratu po tolika letech dýchlo? Nostalgie, euforie? „Obojí,“ přiznal, „tehdy tu neviselo OF, ale jinak bych se klidně do školy vrátil.“

Zaplněná aula pak slyšela názory, pocity i události, které se tehdy staly, přímo od těch, kteří je prožívali na vlastní kůži a byli i jejich hybateli. 
Petr Kubíček přišel v hornické bundě a s helmou na hlavě, protože v té době pracoval jako razič na kolektorech v Jihlavě. Tehdy hokejový brankář nesměl reprezentovat ani studovat na vysoké škole, protože jeho bratr emigroval. „Dětské sny se ale plní, chtěl jsem studovat vysokou školu a učit děti a teď tu stojím před vámi…,“ řekl mimo jiné.  

Lékař Pavel Svítil, spolu s již zemřelým Pavlem Novákem, vůdčí osobností jihlavského Občanského fóra, přiblížil dobu a popsal počátky „práce“ Občanského fóra. 
Pavel Toman, tehdy učitel na střední škole, promluvil o obrovské improvizaci, která „sametovou“ provázela. „Nebyla zkušenost, vařilo se z vody,“ řekl na časté hodnocení dnešních lidí, kteří „vědí“, co se tehdy mělo, a jak udělat. 

Sevře se mi žaludek
O improvizaci hovořil i herec a režisér Igor Chaun, který přijel z Prahy. Přítomným popsal tehdejší dobu, „byl důležitý správný názor, přiklonit se ke správné straně…,“ aby to zakončil slovy, že „plíživá normalizace je opět v naší zemi“. 
Zásah na Národní třídě zažil na vlastní kůži. „Spolupodíleli jsme se na organizaci průvodu 17. listopadu – mám husí kůži, když si na to vzpomenu. Byl jsem v čele…“ Jak uvedl, bylo „cítit“, že se něco láme, v ulici nebyli disidenti, ale studenti a „normální“ lidé. 

Popsal i samotný zásah: zezadu obrněné transportéry, vpředu bílá hradba. „Uvěznili 3000 lidí, a byl to masakr. 600 zraněných a 40 s doživotními následky. Mě dojímá, když současný prezident říká, že to nebyl masakr. Byl. Brutální masakr, rozbitý hlavy, nakopaný vnitřnosti, skupinka zajatá a exemplárně potrestaná bezpečnostním plukem a červenými barety.“ 
Mladým přiblížil i pocity, které v něm vyvolávaly hranice se Západem. Když přijížděli na kilometr k západní hranici, svíral se mu žaludek. 
„Mám posttraumatický syndrom, vzpomenu si na to a ještě pořád mi není dobře.“ Dnešní cestování vnímá jako zázrak. 

„I se všemi nešvary, které se objevily, jichž jsme svědky a nelze je přehlížet, jsem nesmírně šťastný,“ řekl k současnosti.
Jako nebezpečné vnímá různé konspirační teorie o Listopadu 89. „Jako osobní účastník mohu říct, že vše vznikalo za pochodu. Mohu garantovat, že jak se odehrál listopad 89, to jsou věci, které nebylo možné naplánovat.“
 

Odvaha i strach
Pavel Hron vzpomněl na jedno setkání s komunisty na zimáku, ze kterého s dalším studentem utekli, když se na ně komunisté rozkřičeli. Nebo na nepřístupné vojáky v kasárnách. „Nechtěli nás poslouchat.“ 
Strach? I ten byl přítomný. Když studenti odjeli na Vánoce domů a oni zůstali ve třech, čtyřech na celých kolejích na Hrádečku sami. „Byla tam jediná cesta, tam stálo auto. Můžeme jít ven? Měli jsme strach.“ Pak přišel telefonát, že mají zajet k Měřínu, prý tam přistávají vrtulníky. „My to měli zjistit. Se strachem jsme se blížili k dálnici…“ Žádné vrtulníky tam nebyly. 

Hovořil i o krásných věcech. Semknutí lidí, kteří jim ke kašně nosili peníze. „Z náměstí jsme se vraceli jako o Vánocích.“ Vše pak dali na chod stávkového výboru, výrobu letáků…
Tehdejší student architektury Martin Laštovička promluvil i o výhrůžkách. „Přišel vyučující a řekl - myslete na své rodiče, můžete špatně dopadnout. Dnes byste se mu vysmáli, ale v té době, kdy vládla jediná strana, byla moc opravdu hmatatelná. Když to řekl předseda ZO KSČ osobně - jste obětí západních vysílaček, znám tě, znám tvé rodiče, nech toho - to chtělo osobní statečnost, člověk musel v sobě něco překousnout. Minimálně hrozilo vyhození ze školy, ztráta zaměstnání rodičů.“ 

Zmínil i „informační“ nedostupnost. „Meziměsto jsme se z Brna nedovolali, bylo to zablokované.“ První telefonát byl spojen až za týden v pátek.
„Měli jsme strach,“ přiznal Hron a studentům vzkázal: „Žijte, víc není potřeba.“ 

Svoboda prohrává kompromisem
Režisér Chaun pak zakončil diskuzi úvahou, jak rozeznat pravdu. „Uvnitř svého srdce máme kompas, co je správné. Až půjdete volit prezidenta, politiky, dívejte se, kde je ego, mystifikace, demagogie, strašení, ale i věta ´uděláme to za vás´. Nikdo to za vás neudělá, řiďte se citem.“

Největší poznání za 30 let? Asi za všechny to vyjádřil opět Igor Chaun: že se svoboda nevybojovává jen jednou. 
„Musíte svobodu a demokracii vybojovávat průběžně a bojujete s ní uvnitř sebe. Prohrávají vždy, když přijmeme kompromis, když akceptujeme zlo, lež, když akceptujeme nějaký kompromis ve společnosti – třeba větu: Dřív kradli všichni, teď krade jeden, je to lepší.“ 

Chvílemi hodně emotivní diskuze při vzpomínkách na události před 30 lety, se mladým líbila. „Je to něco, co nás ve škole neučí, neučí nás ty detaily, a jak to vypadalo v tom podhoubí,“ zhodnotila besedu studentka školy Agáta Pospíšilová z Hlinska. „Bylo hrozně zajímavé to poslouchat. Navíc ti lidé jsou už starší a my jsme jedna z posledních generací, která to může slyšet z první ruky. Proto bychom to měli pořádně vnímat a vzít si to víc k srdci,“ dodala. 

Diskuze k článku