Jiří Varhaník
kulturní redaktor
tel.:+420 567 578 033
mobil:+420 732 506 071
varhanik@jihlavske-listy.cz

Zkoumáním naší rezignace na národní hrdost, češství a morální hodnoty je prostoupena hra Svatý Václav, kterou v sobotu odpremiérovalo Horácké divadlo. A tenhle divadelní pohled na naši současnost, na její hodnoty, vůdce a stav národní povahy nevyznívá právě optimisticky.

Skutečnost je to o to varovnější, že pohled autorky nepůsobí  bůhvíjak nadsazeně. Naše realita posledních měsíců a let dává totiž hře za pravdu dokonce i v tragických detailech.    

Kdo očekával v titulu Svatý Václav k oslavě století republiky historický kousek, bude nejspíš zklamán. Bylo by ale klišé, a tak trochu nuda, kdyby se současná jihlavská profesionální scéna jala oslavovat českou státnost „oslavováním blanických rytířů“ a popisováním mýtů. Při směřování k současnému modernímu výrazu, který divadlo v posledních měsících jasně deklaruje, by to vlastně vyznívalo až trochu nepatřičně.  

Také ten, kdo je vyznavačem jasně daného příběhu v jasných kulisách, bude asi trochu překvapen. Nelze než souhlasit s charakteristikou, kterou před premiérou nadnesl už hostující slovenský režisér kusu, když scénář autorky Lenky Lagronové nazval jakousi „meditací“ na svatováclavské téma.

Realita, bohužel

Hra se sice dějově i časově pohybuje na rozhraní reality a fikce (odehrává se v jakémsi fantaskním prostředí, které ale vykazuje prvky naší současnosti), nicméně silný a aktuální příběh tu neabsentuje.

Do svatováclavské kaple přijíždí nově jmenovaný mladý pražský arcibiskup Petr a rozhodne se ji navždy  uzavřít před veřejností -  před jakýmkoli balastem doby, i před těmi, kdož rozdávají rozkazy armádě, policii a špiclům. Hodlá z ní opět učinit výhradní centrum národní hrdosti, odpočinku Svatého Václava.

Nekompromisní a extrémně sebevědomý postoj kněze (s hereckou jistotou ho ztvárňuje Zdeněk Stejskal) však naráží na čistě osobní záměry a aroganci předsedy vlády, který tu (v přesném podání Ondřeje Šípka) vyznívá jako kvintesence současných arogantních politiků. Odtržen od reality běžného života vystupuje Premiér v roli poloboha, který si o kněžské roucho čistí boty a svého dosáhne vždy, za všech okolností – a jakýmikoli prostředky. A ani si u toho neumaže svůj přesně padnoucí oblek.

Provázání této dějové linky s bratrským motivem a prvky svatováclavské legendy (více neprozrazujme) přináší hře a inscenaci mimořádně silnou a nápaditou pointu. Pro naši realitu je ale velmi nedobrou zprávou, že tragičnost finále nevyznívá oproti skutečnosti světa nikterak přehnaně nebo nereálně. Autorka hry zřetelně upozorňuje - tyto události a metody už zase skutečně žijeme. 

Tenhle silný motiv vlastně v inscenaci přebíjí druhou rovinu hry, a sice otázku, do jaké míry je svatý Václav stále vnímán jako patron české státnosti, co dnes jako pojem vůbec znamená a zda cosi jako „svatováclavský kult“ vůbec ještě přežívá? A zda je či není sv. Václav spíše symbolem servility a kolaborace s Němci, modlou protektorátu.

Tady autorka ve své úvaze vychází z reálně existující sochy Davida Černého v pražské pasáži Lucerna, na níž světec metaforicky sedlá národ v podobě zavěšeného „chcíplého koně“. V tom kontextu vlastně hra nepřináší mnoho nového, je vlastně tak trochu divadelní recyklací již vyřčeného. Ovšem síla poselství, že s tím vážně bude potřeba něco dělat, pokud má národ důstojně přežít (anebo alespoň přežít), takové zopakování myšlenky opodstatňuje.

Fragmentální jazyk

Z hlediska jevištní formy pokračuje jihlavské divadlo ve Svatém Václavovi v hledání současného jazyka, atraktivního asi spíše pro mladší generaci, možná i trochu provokativního směrem k divákovi konzervativnímu.

Bude zajímavé sledovat, do jaké míry bude fantaskní, až surreální výtvarný jazyk inscenace divákem přijat. První reakce naznačují, že ne všem je takto pojatý Svatý Václav pochopitelný. Trochu rouhačsky by se dalo říci, že u půldruhahodinové inscenace bez přestávky nezjistíme, zda některý z diváků pokračování tohoto inscenačního trendu „nevydýchal“.  

Paradoxně ale všechny ty fragmenty, symboly, segmenty koňské sochy, stínoherní kolotoče a rudá roucha nakonec vlastně nepřebijí silný zážitek, který přináší samotný prolog inscenace. Totiž režijní a herecké provedení skvěle napsaného dialogu nového kněze a sestry, který se odehrává jako „forbína“ před zataženou oponou.

V tomhle střídmě zrežírovaném setkání a vzájemném oťukávání „dvou světů“ je v textu i v hereckých detailech tolik napětí a oboustranného pátrání, že by snad už jen tenhle samotný moment vydal málem na samostatnou hru.

Čistý herecký a pěvecký výkon (stále ještě nové) herečky HDJ Alexandry Palatinusové v roli Sestry inscenaci v tomto úvodu i v  závěru ohraničuje, a je jedním z jejích nejsilnějších momentů.

Diskuze k článku