Kristýna Langová
region
tel.:+420 567 578 037
mobil:+420 722 617 860
region@jihlavske-listy.cz

Psala se druhá polovina sedmdesátých let minulého století a do tehdy ještě Československé socialistické republiky přiletěl úplně sám sedmnáctiletý občan Vietnamu Truyen Chu.

V obou zemích vládl komunismus, a tak mohli mladí lidé v rámci sbírání pracovních i studijních zkušeností cestovat. Tuto možnost využil i Chu a začal v Jihlavě pracovat v Motorpalu. „Po večerech jsem ale studoval strojírenství, přestože jsem z něj měl maturitu už z Vietnamu,“ vzpomíná si.

Téměř okamžitě, co se v Jihlavě zabydlel, se začal věnovat své oblíbené činnosti - fotbalu. Tam poznal svou nastávající českou ženu.

„Přišla se podívat, jak vypadá Vietnamec,“ směje se s tím, že tehdy byl pro všechny atrakcí. „Byl jsem totiž mezi prvními Vietnamci, kteří do Jihlavy přišli,“ dodává. Vybavuje si také, jak mu lidé nosili do práce jablka, buchty, a i děti za ním běhaly, aby viděly, jak vypadá.

První manželka jej přivedla k českému jídlu a naučila ho jíst například typické vepřo, knedlo, zelo. „Mám ho moc rád a umím ho i uvařit,“ říká pyšně padesátisedmiletý Jihlavák.

Tenkrát prý v Česku nebylo možné sehnat ingredience na vietnamská jídla, a tak mu ani nic jiného nezbylo. Kromě typického českého pokrmu dokáže upéct i jednoduché buchty. „Mám totiž rád sladké,“ přiznává.

Na druhou stranu nemůže jíst svíčkovou, protože mu nesedne v žaludku. „Ani špenát s vajíčky a knedlíky mi prostě nechutná. Stále mi přijde, jako kdyby lidé jedli husí výkaly,“ vysvětluje Chu. I když ví, že tomu tak není, špenát stejně nepozře.

Právě jako knedlo, zelo patří do Chuovi rodiny i typické české tradice. „Mám rád Velikonoce i Vánoce,“ zmiňuje.

Své sedmileté dceři Lauře ale musel vysvětlit, jak to s Ježíškem vlastně je. Ve škole jí totiž spolužáci prozradili, že dárky nosí rodiče.

„Musel jsem jí říct, že pokud jsou děti zlobivé, dárky jim nosí rodiče, ale když jsou hodné, obdarovává je Ježíšek,“ pokračuje. Druhým dechem však dodává, že je Laura velmi chytrá a brzy jistě přijde na to, jaká je pravda.

Ale vraťme se ještě k Truyenovým začátkům. Několik prvních let v Československé socialistické republice jistě nebylo jednoduchých. A Truyen Chu o sobě prozrazuje, že se často urážel.

Když vyrazil s ženou do hospody a lidé mu nadávali do „rákosníků“ nebo do „žlutých“, okamžitě se bránil. „Dnes už je mi to jedno a beru to s humorem,“ ujišťuje.

Jako cizinec se učil český jazyk, který je pro něj i dnes, z hlediska výslovnosti, dosti krkolomný. „V jazyce si věřím stoprocentně, i když nemluvím zrovna bez přízvuku,“ míní s tím, že dnes rozumí téměř 100 % všech slov.

„Někdy ale zapomenu na používání minulosti a budoucnosti,“ přiznává.

V České republice žije už skoro čtyři desítky let, a je tu jako doma. „Cítím se být Čechem,“ stojí si za svým Jihlavák. „Přijde mi, jako bych se tady narodil,“ dodává.

Za svůj největší koníček, kromě rodiny, považuje fotbal. Hrál ho už jako malý kluk ve Vietnamu. „V Jihlavě na bedřichovském hřišti jsem začínal hrát naboso,“ vzpomíná.

Nejprve kopal za Věžnice u Kamenice, poté hostoval v Rantířově, a nakonec se vrátil opět do Věžnic. „Jsem na útočném postu a gólů jsem dal už dost,“ zmiňuje skromně.

Po sedmi letech strávených v Motorpalu jej životní cesta zavedla do Jihlavanu, od kterého v několika měsících dostal podnikový byt, a s rodinkou se mohli stěhovat do svého.

Na přelomu století se odhodlal a nastoupil do Bosche, kde dnes pracuje už 18 let. „Můj život by vyšel na celou knihu,“ vtipkuje.

Přestože považuje Česko za svou vlast, ve Vietnamu žijí jeho rodiče. Ty však navštívil až ve svých 45 letech. Oni za ním přijet nemohli. Jednak je to, podle Truyena Chu, drahé, ale náročné je i vyřízení víz - Vietnam je totiž stále komunistickou zemí.

Po dlouhých 28 letech spatřil rodiče. „Maminka se mnou sotva mluvila, protože brečela, a táta také,“ líčí setkání. V práci byli k němu velmi vstřícní a dopřáli mu 50 dní volna.

„Zásluhu na tom měl mistr, který chápal mou situaci. Hodiny jsem si nadělával na přesčasech, a také jsem si celý rok žádné jiné volno nevybíral,“ říká s povděkem.

Dnes už má komunikaci s rodiči jednodušší, díky moderním technologiím. Často spolu hovoří přes internet, přes program „skype“.  

Diskuze k článku