Jiří Varhaník
kulturní redaktor
tel.:+420 567 578 033
mobil:+420 732 506 071
varhanik@jihlavske-listy.cz

Po zpracování tragického osudu katolického kněze Josefa Toufara (hra Zpráva o zázraku, podle námětu Miloše Doležala), kterého čeští bolševici v únoru 1950 umučili v kauze tzv. „číhošťského zázraku“, se mladá básnířka a dramatička Alžběta Michalová – Kubíčková (* 1991) zaměřila na další obdobný osud z padesátých let. Přímo pro Horácké divadlo napsala hru Jediný život, v níž přibližuje další komunistickou justiční vraždu. Tragédii básníka Jana Zahradníčka a jeho rodiny.  

Katolický básník z Vysočiny se „provinil“ jen svým názorem a vyznáním. Přesto byl zatčen a v roce 1951 odsouzen k 13 letům vězení, odtržen od ženy a tří malých dětí. Přesto mu bylo ve vězení podlomeno zdraví natolik, že ač byl v roce 1960 na všeobecnou amnestii politických vězňů k patnáctému výročí konce války propuštěn, žil už jen několik měsíců a zemřel ve věku 55 let.

Ačkoli obě hry A. Michalové spojuje obdobné téma, přece jen se liší. Zatímco v případě Toufara sledujeme (samozřejmě v širších kontextech) bestiálně brutální účtování režimu s jednotlivcem, v nové inscenaci HDJ jsme svědky rodinného dramatu a dlouhodobého cíleného psychologického útlaku.

Sledujeme rodinu, která strádá absencí blízkosti, vidíme psychické týrání, které ale nakonec vede k fyzické smrti stejně, jako důtky a pendreky.
Nutno říci, že samotná hra, jak byla předložena jihlavskému publiku, je spíše „příběhová skica“. Autorka s režisérem dobře vystihují tragédii lidí i doby.

Postačí jim k tomu epizody z vězeňského života (kde brutální tupost vládne nad intelektem), citace z dopisů a momenty sporadických návštěv, které jsou povoleny básníkově manželce Marii.

Sdělování „banálních“ mo-mentů ze života ženy a tří malých dětí, a Zahradníčkovo „otcovství na dálku“, má potřebnou sílu. Také proto, že je doplněno velmi divadelně uchopeným nápadem nechat za sebe zároveň hovořit strohou řeč dat. S letopočty narození a úmrtí aktérů posílá režisér představitelku Marie Lenku Schreiberovou přímo do hlediště, aby tady „ten jediný život“ shrnula do statistiky, která nemilosrdnou silou, protože bez emocí, nejsilněji vypovídá o posloupnosti dějů a krutosti doby.

Otevřené otázky

I s ohledem na tuto zvolenou koncepci ale hra nemůže být zcela výstižným historickým tvarem. A našly by se, směrem k divákovi, i dost problematické momenty.

Zejména Zahradníčkovu otá-zku k Marii, kam chodí s dětmi na houby, mnohý divák nutně (a chybně) přelétne jen jako nepodstatnou banalitu v rozhovoru dvou lidí, vzájemně tak dlouho odloučených. Zároveň je mu na jiném místě inscenace vizuálně zdůrazněna informace o takřka současném úmrtí dvou malých Zahradníčkových dcer. Je v něm tedy nutně vyvolána otázka, co se vlastně stalo?

Nedostává však žádné vodítko, aby si kruh uzavřel a oba důležité momenty spojil, jak k sobě v roce 1956 patřily v reálném životě. A to je škoda. Diváka absence této informace ochuzuje o spoustu dalších úvah a konotací, které hluboce lidský příběh vyvolává.

Polemiku budí též moment, kdy příběh opouštíme. V až statisticky pojaté inscenaci je divák přesně obeznámen s datem Zahradníčkovy smrti (ještě v době, kdy měl původně probíhat jeho trest), ta ale není dovysvětlena. Nepřichází-li tedy divák s těmito ději již obeznámen, je ponechán v nejistotě. Co se vlastně stalo, jaké bylo finále?

Samozřejmě se nabízí varianta, že jde o záměr. V tom případě někdy vychází, někdy ne. Zvolme si tedy pozitivní pohled - v časech, kdy má velká část naší mládeže (ale i dalších věkových skupin) potíž se schopností kriticky myslet a se základní orientací v moderních českých dějinách, jsou momenty, které inscenace jen naznačuje, velkou příležitostí zůstat s tímto tématem ještě chvíli.

Je to mimo jiné šance pro všechny kantory literatury či dějin (a nejen na gymnáziích), aby vklad divadelníků pojali jako impuls, aby návštěvu divadla zařadili do svých učebních plánů. Právě proto, že Michalová se Skočovským nechávají tolik prostoru pro dovysvětlení  motivů, pro dohledávání souvislostí, pro debatu nad tématem.

Příběh rodiny Zahradníčkových totiž není románová fikce. Taková byla naše realita, po níž se dnes leckomu stýská. Inscenace „nostalgikům“ např. přesným zařazením autentických nahrávek připomíná, že herecké výkony komunistického prokurátora Urválka v inscenovaných procesech nemůže překonat ani ten nejlepší herec, i kdyby se přetrhl. Tohle totiž bylo skutečné divadlo smrti.   

Divadelníci, možná právě tím, že nenechají příběh dojít až k tragické Zahradníčkově smrti, otevírají prostor pro naději. To podtrhuje i osobní účast básníkovy dcery Marie Štěpánky (* 1957), která prý při sobotní premiéře usedla v hledišti.

Jihlavské divadlo splnilo své. Je teď na jiných, aby nabídku využili a dotáhli do konce.

Diskuze k článku