Jiří Varhaník
kulturní redaktor
tel.:+420 567 578 033
mobil:+420 732 506 071
varhanik@jihlavske-listy.cz

Když  paní Věra našla koncem května nedaleko své chaty pod stromem dvě veverčí mláďata, ještě netušila, že s veverkou spojí na dobré dva měsíce své letošní chatařské léto.

Vědoma si pravidla, že nalezená mláďata má člověk v přírodě nechat být, ponechala nalezence na místě. Když si však pro ně ani do druhého dne žádná veverčí máma nepřišla a jedno z mláďat dokonce uhynulo, nedalo jí to a ujala se záchrany druhého z mláďat.

Malé hnědé veverce tím nastaly, z našeho lidského pohledu, doslova zlaté časy. Paní Věra nenechala nic náhodě. Nastudovala si potřebnou literaturu, dokonce zavolala odborníkům na záchrannou stanici, aby celou věc konzultovala.

Mláděti, v té době tvorečkovi sotva do dlaně, se pak dostávalo sunaru podávaného injekční stříkačkou. Krmeno bylo ve dne po hodině, v noci po dvou hodinách. Brzy začalo prospívat a stalo se miláčkem okolí v chatové osadě.

Vedle chaty vyrostla pro veverku, které se začalo říkat Maruška,  prostorná drátěná voliéra s luxusní výbavou. Tady měla doslova přírodní hrad a krmítko, tady si sama nanosila větvičky a vystavěla pelíšek. „Rochnila se tam v kytkách a v pařezu a bylo jí tam očividně dobře,“ popisuje paní Věra.

Svoji zachránkyni malá veverka naprosto přijala. A protože paní Věra pracuje ve školství, oblíbily si pravidelně krmené veverčí mimino ještě před prázdninami i děti, pro které to byl často první takto blízký poznávací kontakt s divokým lesním tvorem. „Děti jsou dnes často spíše vožené auty, některé se do přírody moc nedostanou,“ uvažuje paní Věra.  

Zpátky do lesa 

Naprostou lahůdkou se stal pro Marušku meloun, po kterém se „mohla utlouct“. Vedle toho si ale sama dobývala měkká semena ze zelených smrkových šišek, a k tomu se jí, na radu odborníka ze záchranné stanice, dostávalo speciálního krmiva pro činčily, bohatého na živiny.

„Postupně jsme na veverce začali den ode dne pozorovat, že přichází čas, kdy se bude chtít vrátit do lesa. Její návrat do přírody byl také od začátku náš cíl,“ vzpomíná paní Věra.

Pod strom, hned vedle chaty, jí tedy začátkem července přenesli její oblíbené speciální krmítko z voliéry. Má plexisklový kryt, který si veverka sama vždycky nadzvedne, a tak se k potravě nemohou dostat ptáci. Na strom pak Marušce do šestimetrové výšky instalovali její prostornou dřevěnou budku s dvěma východy.

Na úvod svého návratu do lesa si veverka prošla „křtem vodou“. „Hned druhý večer totiž přišla průtrž mračen, a tak jsme pak ráno s obavou vyhlíželi, jestli veverka přežila a je v pořádku,“ popisuje paní Věra. Ale Maruška si se situací poradila. Co víc, přestože přijala divoký způsob života, zůstala v okolí chaty, které jinak patří velkému veverčákovi a další veverce, a začala se pravidelně vracet i na své oblíbené krmítko. 

„Pokud ji teď chceme vidět, vstáváme o půl páté ráno. Veverky vstávají časně, s rozbřeskem...,“ popisuje paní Věra. Veverka Maruška se vrátila do přírody, ale na svém krmítku se někdy objevuje i během dne. Stále tu nachází třeba mrkev, ale i svůj milovaný meloun.

Diskuze k článku