Na setkání s Janem Vičarem přišlo 14 dam, 3 páni a 2 děti.
Nejvíce s Vičarem, nad dějem komorní mědirytinky se lvem, diskutoval nejmladší.  Její jemná grafika, připomíná renesanci.
Jinak je to s rozměrnými Vičarovými grafikami,
ty jsou patrně světovým unikátem. Velký formát je propracován v detailu na úrovni jemné krajky.
 Pozoruhodné je, jak tvary jeho švihové rytiny svou dynamikou vytváří koncentraci čar v plastických proporcích. Plně ocenit kvalitu jeho díla, v celku i miniatuře může ten, kdo sám zkusil něco vyrejpat.
Těžko slovy popsat jeho kruhové grafiky. Je to rotace segmentů, ve kterých je cítit pohyb. Je věc osobního vkusu, komu se na kterém více líbí výrazná barevnost, nebo i trochu astrální snovost terče-kotouče.
Vím, že jedna z nich, po maličkém doplnění miniaturkou holubičky, by byla skvělá za menzou v malém kostelíčku.
V zadní místnosti, jsou nejen další terče, ale i velká grafika " běloška s černochem" učí dítě plavat, v bohatém prostředí rajské přírody. Stylizace vody je v kontrastu s rigorózními tahy rydla na pramičkách.   Bohatý je styl grafiky vyjádření stromu a vody.
Návštěvník při zmínce o nezvyklosti " běloška s černochem" a s jeho plakátů s dějem uříznuté hlavy černošského vůdce, cosi o jeho inspiraci vytuší.
V bohatých komentářích Vičar poukázal na jednotlivé artefakty sbírky "pozapomenutého" sochaře Františka Vladimíra Foita. Vyzdvihl jejich formu a uvedl účel.
Smutná je Foitova autonehoda při návratu z emigrace do vlasti. Zmínka o jeho emigraci je i ve vlastním článku.
Je dost signifikantní, že kdo měl charakter a svým umem přesahoval, měl potíže.
------------------------------------
DUCH a POVAHA, ale i PEDAGOGICKÉ PŮSOBENÍ,
jsou slova vyňatá předmětného článku redaktora Jiřího Varhaníka, ve kterém jsou věty:
"Vedle sebe galerie představuje tvorbu a etnografické sbírky malíře, grafika a pedagoga Jana Vičara (*1967 ve Svitavách, absolvent SUPŠ v Brně a AVU v Praze - atelier krajinomalby, doc. Hodonský + atelier grafiky, doc. Lindovský) a zároveň připomíná pohnuté osudy i etnografické počiny pozapomenutého sochaře Františka Vladimíra Foita. . .
Se sochařem Foitem spojuje Vičara víc, než jen téma Afriky. Podle  Gregorové jsou to jejich cestovatelský "duch a povaha", ale i pedagogické působení. . . "

Zajímavý je i druhý aktuální článek redaktora Varhaníka, nejenom stručným obsahem, ale i obsáhlými komentáři: "Noví studenti polytechniky skládali slib"
Ve školství by neměl platit Antoine Laurent Lavoisier:
V uzavřené soustavě /škole/ se součet hmotností látek, které vstupují do reakce, rovná součtu hmotností látek, které reakcí vznikají.
Není ani tak otázka proč, ale fakt, že Vičarovo i Fojtovo působení na školách se setkalo se zájmem studentů.

Ukázala to bohatá návštěvnost v Brně o ktré jsem se již zmínil: "Výstavu v Brně na třídě Kpt. Jaroše 31 uváděli kantoři z Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity,
na které Jan Vičar učil. Galerie byla zaplněna jeho žáky."

Dosti snadno jsem se kantory domluvil, že na fakultě také učil Ak. mal. Josef Bulant. Bylo to v době,  v kdy šéfem katedry byl kantor a přítel Doc. Oldřich Laštůvka. 
Vděčný žák a  fámulus, umožnil realisovat ve 3 objektech v Jihlavě jeho sgrafita.
Tehdy to byl  Pedagogický institut,  na který dojížděl z Jihlavy Bulant,protože jako malíř na volné noze by byl příživník.
Docent Oldřich Laštůvka,  byl původně asistentem na FA. Byl v ateliéru kreslení Profesora Doubravy v přízemí. Atelier Rozehnala byl v patře. Jakou nenávist, jméno tohoto kriminálníka vzbuzuje, dokumentují,  snad již desítky anonymních komentářů v JL.
Tak raději končím. Myslím, že úroveň školy tvoří její kantoři, kterým přeji, aby zaujali své posluchače natolik,
že zjišťování presence na jejich přednáškách,
by bylo pod jejich úroveň.
Možnosti pedagogického působení technikou:
"Ne trestem, ale chválou"
málokdo uvěří, ale existuje.
Je možné, že právě selekce na vysoké škole to někdy umožní. 
Žákům pak přeji, aby osobním kontaktem získali nejen vědomosti, ale i etiku slušnosti svého kantora. 
Studentkám přeji, aby byly aspoň trochu zamilované do některého svého kantora, jako byly moje spolužačky.
 Jo, abych nezapomněl. . . u Vičara to také funguje.
Zdeněk Gryc