Jiří Varhaník
kulturní redaktor
tel.:+420 567 578 033
mobil:+420 732 506 071
varhanik@jihlavske-listy.cz

O náboženském fanatismu, davové psychóze, o násilí ve jménu vyššího principu a o důsledcích pohodlné rezignace na odpovědné občanské postoje se hraje v závěru sezóny v Horáckém divadle.

Docela těžký kousek! Tak nějak mnozí z diváků charakterizují poslední, šestou velkou inscenaci Horáckého divadla v končící sezóně. Drama Země je kulatá snese tuto charakteristiku svým divadelním pojetím, ale zejména tématem. 

Na závěr sezóny si jihlavská profesionální scéna ponechala svoji reakci na to nejkontroverznější, co naše doba přináší. Přes všechny korupční a politické kotrmelce, přes sociální i ekologické problémy, které by mohly být stejně nosné, je v naší evropské realitě tímto tématem znovu se probouzející nábožensko-politický fanatismus a neschopnost společnosti na něj adekvátně reagovat. 

Jak sami divadelníci podotkli, zkoušeli hru o davové psychóze a fanatismu s myšlenkami na to, jak je tato síla plíživá a všudypřítomná, a že je třeba se pořád ptát, co se to vlastně v těchto měsících a letech děje s naším lidstvím, svobodou a hodnotami.

Ke zhmotnění těchto pocitů tématicky recyklovali pozapomenutý text francouzského dramatika Armanda Salacroua Země je kulatá. „Recyklovali“ proto, že před osmdesáti roky hra původně vznikla jako autorovo odmítnutí nástupu nacismu.

Nadčasové drama

Právě bezproblémovost, s jakou lze toto drama a jeho výchozí principy naroubovat na naši současnost, je vlastně už sama o sobě tou nejsilnější zprávou, kterou HDJ zařazením hry podává.

A to přitom divadlo text do svého dramplánu zařadilo ihned po pařížském vražedném atentátu na redakci satirického magazínu Charlie Hebdo (leden 2015), kdy ještě nikdo netušil, jaká série dalších, náboženským fanatismem inspirovaných útoků bude následovat v Paříži, Bruselu, nejnověji ve floridském Orlandu.  

V situaci, kdy už lidé někdy uhýbají před sprškou frustrujících zpráv o této vlně, je možná pro leckoho náročné trávit toto těžké téma ještě v divadelním hledišti. Ale tato společenská reflexe je jedním z poslání divadla, a tak je tato gradace dramaturgické linie ze strany HDJ pochopitelná, akceptovatelná, řekněme správná.

Divadlo (rozumějme lidé v něm) zařazením hry vyjadřuje jasný postoj – neuhýbá, a textem hry zcela otevřeně varuje před pohodlným občanským postojem, který už mnohé z našich předchůdců  vehnal do problémů či dokonce do záhuby: „Stačí poslouchat (ty nahoře), to si člověk náramně odpočine…!“

Samotná hra a inscenace používá pro své sdělení obraz a situaci  Florentské republiky na konci 15. století, kdy se dominikánskému mnichovi Girolamo (Jeronýmovi) Savonarolovi podařilo zfanatizovat lid a vnutit mu svoji představu správné cesty, pravdy, spásy a záchrany, ať to stojí, co to stojí. Stálo to lidské utrpení a životy.

Příměr k dnešní situaci je tu více než zřejmý, z divadelního hlediska možná až příliš okatý. Obraz bohaté, karnevalem opojené medicejské Florencie v době renesance (v časech nových objevů a nových zvířat a v místě, kde jsou ke koupi ženy i myšlenky), je až trochu prvoplánovým odrazem současné blahobytné Evropy, která už desítky let žije v představě, že se vlastně nemůže nic stát.

Savonarolova „Kristova republika“ ve stínu svých bičů a hranic odkazuje velmi jasně k Hitlerově říši, která obdobně stála na koncentrácích a popravách. Obdobně připomíná metodu násilí, kterým svět zastrašují a štěpí současní islámští fanatikové.

Dvojsečný efekt

Z divadelního hlediska je zajímavostí, a pro jihlavské publikum asi novinkou, forma hry, kdy hlavní postava žije a hovoří ve vlastním světě a vůbec se nedostává do přímého dialogu s ostatními postavami – florentskými předáky i figurkami, jejichž životy přímo ovlivňuje.

Je to ve výsledku efekt trochu dvojsečný. Na jedné straně totiž v inscenaci skvěle stupňuje napětí a odstup, s nímž dogmatický vládce jako predátor opanovává a přehlíží své teritorium. Na druhou stranu ovšem ochuzuje ty diváky, kteří charaktery postav, jejich motivace a činy raději hodnotí sami, posuzováním osobních příběhů, činů a dějů spatřených na jevišti, než aby je přijímali v zásadě jen jako verbálně deklamované postoje.

Podobně rozporuplně působí některé časové skoky v ději, po nichž jsou nově nastolené situace divákovi opět spíše převyprávěny, než aby byl nucen sledovat dění na jevišti, aby nepřišel o nějaký skutečně divadelní posun, moment či nápad.

Země je kulatá je zkrátka inscenací velkých ploch, spíše než hrou osobních příběhů (ty se zde objevují jen v náznaku). Takovými velkými plochami jsou tu samo téma, svět vládce Savonaroly, svět Florenťanů, modernizující hudba…

Boží oko

Podobný charakter inscenace je ale zároveň východiskem pro zajímavý moment silných divadelních kontrastů (např. tempo života živočišných florentských figurek versus rozvláčná obludnost izolovaného panujícího mnicha).

Tyto kontrasty především využívá asi nejsilnější segment inscenace, a tím je její vizualita, její výprava. Mnich Savonarola v podání Zdeňka Stejskala shlíží na lid ve své kovově blyštivé kutně, podoben jakémusi kožnatému netopýru či obludnému monstru. Jako pterodaktyl se složenými křídly se posouvá po širokých  schodištích velkorysé katedrály, své jeskyně, předimenzované  nory, svého paláce, drakulovského hradu… 

K vertikálnímu i horizontálnímu dělení velkých ploch scény za pomoci světel v zásadě plně postačí velké schodiště a pár doplňujících prvků. I tak vznikají silné efekty. Nejsilněji z nich působí právě strohá monumentálnost katedrály s kruhovým vitrážovým oknem – božím okem. Tady je divadelním kouzlem navozen pocit lidské malosti, a na druhé straně  nekonečné velikosti a neomezené moci, jemuž vládci tak rádi a tak snadno podléhají. 

Technické možnosti jeviště pak umožňují už snadno a efektně vytvořit komorní hrací prostor a vrátit herce i diváka do malého světa hříšných lidských bytostí. Tady jen tu a tam něco zaskřípe - třeba než tápajícímu divákovi po minutovém dialogu dojde, že otec vlastně asi nepoznal vlastní dceru jen proto, že měla škrabošku přes oči. No dobrá, jsme v Itálii a  divadelní představivost na straně diváka je věc nezbytná. Ale přece jen, není to právě tady až trochu moc dell´arte?

Čistě na vkusu divákově záleží posouzení zapojení dětí z „dramaťáku“ jihlavské ZUŠky, které divadlo povolalo do postav  Savonarolovy protihříšnické armády. Autorovi tohoto textu připadá  místy trochu příliš naučené a ve výsledku rušivé.

Žijme co to dá

Hlavní dramaturgická linie letošní sezóny Horáckého divadla se tedy naplnila, a nic moc veselého to není. Divadlo po celý rok dramaturgicky pasovalo své inscenace do tématu „tady a teď“. Ohlédneme-li se za realizovanými tituly, nezbývá než poznamenat, že to naše aktuální „teď a tady“ je plné obav z dogmatiků, ze zrady, přetvářky, z absence lásky, z násilí a vlastní nepoučitelnosti lidstva. Nutně je tedy i plné nejistot a latentního i otevřeného strachu z budoucnosti.

Nejspíše by i sami divadelníci v tomto směru uvítali, kdyby do budoucna v tomto směru nebylo příliš o čem hrát. A co nám tedy vlastně sezónou 2015/2016 sdělili? Mimo jiné možná jednu radu - žijme teď, žijme důstojně a odpovědně, ale žijme co to dá! 

Armand Salacrou: Země je kulatá

Překlad: Evženie Janů

Úprava a dramaturgie: Kateřina Jonášová

Scéna: Michal Syrový j.h.

Kostýmy: Tomáš Kypta j.h.

Hudba: Petr Piňos

Choreografie: Tomáš Rychetský j.h.

Režie: Kateřina Dušková

Premiéra v HDJ 14.5. 2015

Diskuze k článku