Jiří Varhaník
kulturní redaktor
tel.:+420 567 578 033
mobil:+420 732 506 071
varhanik@jihlavske-listy.cz

Pětasedmdesátku včera oslavil jihlavský historik Zdeněk Jaroš. Jeho život nabral současný směr srpnem 1968.

Pane doktore, jste známý jako znalec a patriot Vysočiny, ale narodil jste se v Brně…?

Pokud vím, bylo to v sobotu 8. února 1941, v Brně, na Veveří v sanatoriu u Šilhanů…

Uvažoval jste už jako mladý Brňák o dráze historika?

Vůbec ne, já jsem tíhl ke sportu... Dokonce jsem sport začal študovat, i když jsem měl velké potíže dostat se na nějakou vysokou školu a ztratil jsem tak nejméně deset let. To jsem si musel vylepšovat kádrový profil v ostravských dolech, hutích, pak jako vrtný dělník atd. Také proto jsem tak zaujatý proti komunistům. Téměř pravidelně jsem dělal zkoušky na různé vysoké školy a obvykle jsem nebyl přijat „pro dostatek vhodnějších kandidátů.“

Zlomovým bodem vašeho života byl, pokud vím, rok 1968?

Je to symbolické. Tehdy bylo cítit určité uvolnění a já byl  přijat na dálkové studium na pedagogickou fakultu, kde jsem chtěl studovat češtinu a tělocvik. Ale situace se v tom roce změnila velmi rychle…

Mluvíte o vážném zranění nohy, které přímo souviselo se srpnovými událostmi v osmašedesátém? 

Ano, zásadně to změnilo celý můj další život, moje představy. Což byl šok, ze kterého jsem se hodně dlouho vzpamatovával. Bylo mi sedmadvacet. Přes rok jsem byl po špitálech a sanatoriích, a tím pádem šlo celé moje študium tělocviku do kytek. Změnil jsem své zaměření na dějepis, na fakultě mi upravili studijní plán a já rychle doháněl první ročník. Udělal jsem zkoušky za dva ročníky najednou a skončil studia v roce 1973. Byl jsem v plném invalidním důchodu, měl jsem rodinu, ale ne peníze. Opravdu to nebylo lehké.

Bylo by cynické uvažovat v tom smyslu, že všechno zlé je pro něco dobré a že vás zranění nasměrovalo k oboru, který vás později profesně naplňoval? 

Určitě je to tak - dneska jsem svým způsobem rád, že ze mě nebyl tělocvikář a že mě ta historie potom „vcucla“. Já jsem k tomu tíhl vždycky. Už to prostředí historické části Brna, kde jsem žil. Tam ovládám všechny sklípky, půdy a chodby, jako kluci jsme to tam prolézali od Petrova až po Špilberk. Zažil jsem tam dobu poválečnou, veškerý ten chaos zničeného města, začátky výstavby a jak se s tím Brno vyrovnávalo. Málokdo si dnes už uvědomuje, jak bylo zničené, vybombardované. Dodnes tam ty proluky jsou. A to byl ráj pro nás, kluky… 

Více v tištěném vydání JL s datem 9. 2.

Diskuze k článku