Uplynulo 90 let od smrti Vincence Dvořáka zakladatele moderní chorvatské fyziky. Narodil se v roce 1848 v Dušejově na Jihlavsku.

 Zakladatel moderní chorvatské fyziky, děkan a rektor záhřebské univerzity, manuálně zručný experimentátor, milovník hudby a přírody či prostě strýček ze Záhřebu – všemi těmito přívlastky bychom mohli častovat jméno dušejovského rodáka Vincence (Čeňka) Dvořáka.

 Dne 6. května uplyne celých 90 let od jeho smrti. Jeho jméno můžeme nalézt v Ottově či Masarykově slovníku naučném, v průběhu minulého století však upadlo takřka v zapomnění; v Záhřebu se jím zabývá Branko Hanžek z Chorvatské akademie věd, o to smutnější je skutečnost, že v jeho rodné obci Dušejov o něm nevládne takřka žádné povědomí.

 Vincenc Dvořák byl jedním z dvanácti dětí prvního dušejovského starosty Josefa Dvořáka a jeho manželky Magdaleny Hodačové. Narodil se 21. ledna 1848 v dušejovském stavení č. 9 (budova byla v 80. letech 20. století po požáru stržena).

 Ve svých devíti letech byl poslán studovat Latinské a německé gymnázium v Jihlavě, kde v roce 1866 úspěšně odmaturoval, a ač nemíval samé jedničky, ve třídě svým prospěchem opravdu vynikal. Nutno podotknout, že již od primy se učil latině a němčině, český jazyk byl vyučován od sekundy a řečtina od tercie.

 Po složení zkoušky dospělosti se stal řádným studentem Filozofické fakulty Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze; rozhodl se pro studium fyziky a matematiky (tehdy v Praze ještě neexistovala přírodovědecká, natož matematicko-fyzikální fakulta).

 Nejčastěji navštěvoval přednášky významného moravského rodáka prof. Ernsta Macha, který vedl pražský fyzikální kabinet. U téhož profesora se stal asistentem a po úspěšné promoci, jíž předcházelo složení rigorózní zkoušky z fyziky, matematiky, historie a filozofie, podstoupil habilitační řízení.

 V Praze krátce působil coby soukromý a následně honorovaný docent, když v roce 1875 učinil klíčové rozhodnutí – zúčastnil se konkurzu na místo profesora Univerzity Františka Josefa I. v Záhřebu.

 Do Záhřebu

 Záhřebská univerzita byla ustavena na počátku roku 1874, bezprostředně poté vyvstala zákonitá potřeba soustředit odborné kapacity, a zajistit tak výuku dílčích předmětů. Dvořák v konkurzu zvítězil.

 Stal se prvním a po delší dobu jediným profesorem fyziky na chorvatské univerzitě; do Záhřebu dorazil na podzim roku 1875 a ihned začal s budováním nového kabinetu fyziky, který se stal základem pozdější fyzikální katedry přírodovědecko-matematické fakulty.

 Po celou dobu svého působení na univerzitě kabinet vedl, dvakrát stanul v čele celé filozofické fakulty – pozici děkana zastával v akademickém roce 1881/1882 (tehdy mu bylo pouhých 33 let) a posléze o 10 let později – 1891/1892. Rektorem by zvolen brzy poté, záhřebskou univerzitu z této pozice řídil v akademickém roce 1893/1894 a rok následující zastával funkci prorektora.

 V roce 1882 byl Dvořák v souvislosti s rozdělením Karlo-Ferdinandovy univerzity na českou a německou část požádán, aby zastal pozici profesora fyziky české filozofické fakulty. Jeho učitel a přítel prof. Ernst Mach se rozhodl setrvat v rámci německé univerzity, a bylo nutno obsadit stolici profesora českého. České akademické kruhy toto místo Vincencovi nabídly, avšak on přesídlení do Prahy odmítl.

 V hlavním městě tehdejšího Chorvatsko-Slavonského království (součást Uherska) se oženil se Zorou Špun-Strižićovou, vnučkou chorvatského bána, reformátora a národního obrozence Iva Mažuraniće (vyobrazen na chorvatské bankovce v nominální hodnotě 100 kun) a dcerou aristokrata Napoleona Špun-Strižiće, právníka a přispěvatele českého almanachu Máj.

 Manželka mu však brzy zemřela na úplavici. - „Truchlil po ní léta. O prázdninách v Dušejově nosil denně kytičku k její fotografii a míval slzy v očích.“ Nezanechali po sobě tak žádné potomky. Jeho mladší bratr Jan, profesor průmyslové školy v Praze, za svou choť pojal Zořinu sestru Pavlu, která se naopak dožila úctyhodného věku více jak 97 let.

 Vědecké působení

 Dvořák se snažil o dlouhodobý rozvoj chorvatské fyziky tak, aby držela krok s evropskou konkurencí a reflektovala neustávající vědecký pokrok. Několik měsíců po představení rentgenového přístroje získal rentgenovou trubici a pořídil s ní vůbec první snímky v Chorvatsku. Do dějin se zapsalo i jím provedené snímkování ruky rakouského arcivévody Leopolda Salvátora, který si ji zlomil při pádu z kola.

 Dvořák napsal více jak 60 odborných prací, a to jak česky, chorvatsky či německy a publikoval je v mnoha odborných časopisech; z jeho korespondence vyplývá, že upřednostňoval česká periodika před německými a požadoval, aby jeho články vycházely dříve v domácím a až následně v německém tisku.

 Již v průběhu svého působení v Praze se začal zabývat mechanickými účinky akustických vln a věnoval se jim takřka až do konce života. Dvořák byl houslistou, a proto se také rád zabýval principy fungování hudebních nástrojů a samozřejmě i zvukem samotným.

 Akustika se dnes může zdát jako ne příliš záživný obor, avšak v době Dvořákova působení se jednalo o navýsost zajímavé a aktuální fyzikální odvětví související nejen s budováním koncertních síní, ale především s hledáním paralel mezi kmitáním částic vzduchu a kmity hypotetického éteru.

 Hledal analogie mezi jevy akustickými a elektromagnetickými – podařilo se mu vzduchovými vibracemi napodobit téměř všechny elektromagnetické přitažlivé i odpudivé účinky, avšak dříve všeobecně přijímaná teorie, na jejímž základě tyto výzkumy prováděl, se po zveřejnění Einsteinovy teorie relativity ukázala být slepou uličkou.

 Dvořák byl znamenitým konstruktérem experimentálních přístrojů a pomůcek, z nichž se některé dodnes dochovaly na záhřebské univerzitě. Své přístroje představil mj. i na půdě Mezinárodní elektrické výstavy ve Vídni či Miléniové výstavy v Budapešti, na které mu byla pro velký úspěch jeho exponátů udělena medaile.

 Byl po něm pojmenován tzv. Dvořákův-Rayleighův efekt, experimentoval s Helmholtzovými rezonátory a sestavoval efektní akustické mlýnky; jeho celkový vědecký přínos fyzice, zejména akustice, můžeme s klidným srdcem označit za nezanedbatelný.

 V roce 1911 odešel do penze; byl mu udělen vysoký řád Františka Josefa I. třídy komtur (komandér). Vincenc se tak po svém otci Josefovi a bratru Vojtěchovi stal třetím vyznamenaným příslušníkem rodiny; otec obdržel stříbrný záslužný kříž a bratr řád Železné koruny III. třídy.

 Dvořák se angažoval v mnoha vědeckých společnostech; byl členem Jihoslovanské akademie věd a umění, Société Française de Physique, Société internationale des électriciens, dopisovatelem České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, mimořádným členem Královské české společnosti nauk a za čestného člena si ho zvolila Jednota českých matematiků a fyziků.

 Mýlili bychom se, kdybychom se domnívali, že Dvořák svou spolkovou činnost omezil pouze na oblasti vědy; po svém penzionování působil ve vedení Chorvatského hudebního ústavu, byl mecenášem hudební kultury a propagátorem hudby v Záhřebu.

 Se svým kolegou Mišo Kišpatićem navštěvoval Alpy a jezdil na Jadran, byl jedním z členů chorvatského horolezeckého družstva, a dle informací Gustava Šindlera po něm dokonce pojmenovali skalní stěnu na vrcholu Velkého Risnjaku (1.528 m n. m.).

 Skon

 Vincenc Dvořák zemřel 6. května 1922 v Záhřebu na následky rakoviny žaludku. Ve své závěti odkázal vysokou peněžní sumu Chorvatskému hudebního ústavu a neopomněl ani svou širokou rodinu. Hořkou ironií osudu zůstává skutečnost, že ostatky tohoto významného fyzika a mecenáše, jež byly pochovány na prestižním chorvatském hřbitově Mirogoj, byly v 70. letech minulého století pro neplacení taxy vyzdvihnuty a uloženy do hromadného pohřebiště.

 Jeho otec byl pochován na hřbitově v Dušejově a ostatky bratra Vojtěcha, architekta a ředitele průmyslové školy v Brně, o němž minulý rok na půdě Univerzity Karlovy vznikla bakalářská práce, spočinuly na pražském Vyšehradě.

 Teoretický fyzik a pozdější předseda Jednoty českých matematiků a fyziků František Záviška o Dvořákovi napsal: „Rok co rok navštěvoval svůj rodný kraj a sledoval pilně český život literární i vědecký. (…) Byl jedním z těch, kteří i mimo hranice své vlasti šířili lásku a úctu k národu, z něhož vyšli.“

________________________________________________________________

 (Autorem je Filip Jelínek, sedmnáctiletý student Gymnázia ALTIS v Praze. O Vincenci Dvořákovi napsal ročníkovou práci. Na jeho jméno narazil již při předchozí práci Moji zajímaví předkové aneb Dějiny naší rodiny, když zjistil, že se jedná o jeho vzdáleného prapředka). 

Diskuze k článku