Petr Klukan
šéfredaktor
tel.:+420 567 578 004
mobil:+420 732 554 850
klukan@jihlavske-listy.cz

Uklízení ulic na největším sídlišti v Jihlavě na první pohled vypadá jako manévry. Je středa ráno a do části Březinek za Gábinkou vtrhly tři odtahové vozy, několik kropicích a zametacích strojů a party uklízečů a zametačů ze Služeb města Jihlavy. Po jejich nájezdu na sídliště by měly zůstat ulice, parkovací plochy i místa pro odpadové nádoby čisté a připravené na jaro a léto. 

Asistující městská policie při odtahu eviduje celkem sedm vozů. Zaregistruje, která auta nedbala zákazu parkování, za stěrač dá lístek pro „pachatele přestupku“ a počká na správce komunikace. Ten řekne, zda vůz odtáhnout. 
Jakmile obrazně řečeno kývne, je naložení vozu dílem okamžiku. Sehraná dvojice mužů auto naloží a odjede s ním na parkoviště do Dopravního podniku města Jihlavy. Zde na majitele auto počká. Čím déle ale čeká, tím víc se motoristovi prodraží. Samotný odtah stojí tři tisíce korun, a za každý započatý den parkování majitel zaplatí 60 korun. 

Když v jedné z ulic nakládají pracovníci odtahovky malý stříbrný Hyundai, vyjde z blízkého domu starší žena. Jde přímo k naloženému vozu a dívá se na značku. „Je to vaše?“ zeptá se jí přítomný redaktor. 
„Ne, já mám červené auto, ale kamarádka má stříbrné, tak jsem se šla podívat, jestli není její,“ rozesměje se. 

Další na odtah je navržena černá Octavia s nezvyklou jihlavskou značkou, potom Ford s ukrajinskou espézetkou. Strážníci připraví k odvozu i popsaný pick up nějaké brtnické firmy. Řidič s kolegyní ale k vozu zrovna přicházejí, a tak zaplatí jen za nedokončený odtah. Papírování trvá trochu déle, protože se ukáže, že pán je Ukrajinec, ochotný a spolupracující, ale příliš nerozumí. 

Posledním odtaženým vozem měl být další pick up, tentokrát jihlavský. Jeho majitel však také přichází, a tak již naložené auto půjde z valníku dolů. „Přijel jsem v pět ráno…“ zaslechl redaktor omluvnou reakci muže.
Party zametají, sbírají hromady starého listí i odložené věci u kontejnerů, čistí se dokonce kanálové vpustě, a velké stroje do svých útrob vmetají prach a písek za celou zimu. Kropicí vozy pak smyjí zbytek nebo nahrnou marast na stranu k odvozu.  

Podél jednoho z kropicích vozů prochází maminka se dvěma dětmi. Děti se za nimi otáčí, rády by se dívaly. „Byly by nejradši, kdyby je také pokropil,“ poznamená jejich maminka a s úsměvem dodá, „nemusela bych je mýt.“  

Diskuze k článku