Už od narození jsem měl štěstí na skvělé lékaře. Narodil jsem se sice doma, ale předčasně a vážil jsem necelá dvě kila, takže záhy jsem se ocitl v nemocnici a byl jsem dán v jakousi truhličku s průhledným víkem. 
Maminka se na mě chodila dívat a nazývala tento přístroj cizím slovem, které jsem si až ve školním věku přeložil dle velkého vysokoškolského slovníku. Ono slovo mělo dva významy: 1. kvočna, 2. umělá líheň. Mě se zřejmě týkal ten druhý význam – později to byl inkubátor.  

Léta dětská a školní jsem prožil jako všichni: očkování, dětské nemoci, lékařské prohlídky ve školách a drobné úrazy. Po vojně a nástupu do zaměstnání jsem lékaře dlouho nepotřeboval, jen zubaře, neboť moje péče o chrup nebyla zdaleka vzorná.

Až v roce 1982 mě při sekání dřeva na chatě jedno nezbedné polínko trefilo do oka a přestal jsem na něj vidět. Ale čekala nás velká práce - nahození fasády, tak jsem doktora navštívil až po návratu do Jihlavy. 
Náš obvodní lékař dr. Thomayer na Bedřichově se mne zvýšeným hlasem optal, zda poblíž chaty nemáme lékaře či pohotovost a sestře nařídil ihned zavolat sanitu k mému odvozu do nemocnice. Když jsem mu sdělil, že si tam zajedu, neb jsem přijel autem, zvýšil sílu svého hlasu o tolik decibelů, že to muselo být slyšet až na moravské straně Jihlavy. Já ovšem už uháněl do nemocnice. Oko dopadlo dobře. 

Později, po mnoha letech, jsem se ocitl na očním oddělení znovu, když při usednutí do auta jsem uviděl černé téměř celé přední sklo. Nebylo to sklo, nýbrž moje odchlípnutá sítnice, jak zjistila paní dr. Simkovičová. A tak pan primář dr. Pernica mně ji připevnil nikoliv po staru jehlou a nití, ale moderním přístrojem – laserem.

Další událost přišla až po třinácti letech, v r. 1995. Opět na chatě, nyní už v Jihlavě, při sekání trávy mě bolelo břicho, což jsem přičítal zaraženým větrům - lidově to zní poněkud vulgárněji. 
Večer po příchodu domů bolení přestalo, tak jsem se pořádně navečeřel a šel spát. Ráno už jsem měl dosti velkou horečku a do přivolané sanitky jsem se jen s potížemi dobelhal, neboť pro umně zaparkovaná auta musela sanitka stát daleko od vchodu. 

V nemocnici mi prasklé slepé střevo ihned operovali pan dr. Eibel s dr. Klaclem, který už bohužel operuje někde v nebi. O vyčištění mých útrob se postarali tři tenkrát mladí lékaři – dr. Molva, dr. Pavlas a dr. Juříček. 
Na JIP  mě zásluhou bývalé zaměstnankyně mohla navštívit rodina. Když mne přivezli se všemi přístroji, hadičkami a  stojany ke vchodu, uvítal jsem příchozí delegaci slovy směrem k dceři s přítelem, kteří přijeli z Vídně: „To jste neměli jezdit takovou dálku, měli jste přijet až na pohřeb!“ 

Přes přísný zákaz pláče to však jak na pohřbu hned vypadalo. A za pár dní už jsem ležel na normálním velkém pokoji, kde jsem přijímal návštěvy, mimo jiné i pana dr. Klacla, který mě pouze vytahal za ucho. 
Impozantní ale byla návštěva pana dr. Juříčka, který, stanuv u mého lůžka, zvučným hlasem – aby jako všichni slyšeli – pravil: „Pane Čepička, vy jste teda byl plnej s.aček!“ 
Měl pravdu. Tuto větu – bez jeho svolení – jsem často dával k dobru při posezeních s přáteli.

Za dalších jedenáct let se paní doktorce při předoperačním vyšetření vůbec nelíbila moje krev a místo na chirurgii, kde mně měla být operována kýla, jsem šel na internu. 
Tam ze mě neustále čerpali krev, která ale vypadala docela normálně. Odpoledne mě navštívil lékař běžného českého příjmení s nápisem radiolog s dotazem, zda může druhý den se mnou jít na odběr kostní dřeně. 
Nechápal jsem, proč se mě táže, ale proč bych mu nevyhověl. Tak jsem se druhý den cítil jak VIP pacient, neboť mne místo sestry vedl sám pan doktor. 
Po příchodu na příslušné pracoviště nás uvítala paní doktorka: „Tak ahoj, tady si lehněte, namaž mu prsa a takhle do toho dlaní bouchni, až to křupne.“ Křuplo to. A já pochopil, že pan doktor radiolog si chtěl rozšířit znalosti i mimo svůj obor.        

Ta nejlepší rakovina
Kýlu mně na chirurgii operovali, i když nevím kdo, neboť přede mne dali zelenou clonu, abych jim náhodou neokopíroval jejich knowhow. Ovšem s tou krví to bylo horší, neboť u mne byla objevena chronická leukémie. Ale můj známý, muzikant a bývalý primář onkologie pan dr. Štěpánek mi řekl, že to je ta úplně nejlepší rakovina, se kterou tady můžu být i dvacet let. 

To mě uklidnilo. A začal jsem tedy docházet na hematologii. Potíže jsem neměl, jen mé slezině se nelíbilo na svém místě a rozpínala se, potvora, tolik, až se mi nevešla do břicha. 
A tak mě paní primářka dr. Leinertová po sedmi letech toho rozpínání poslala do Fakultní nemocnice v Brně-Bohunicích, kde se mě ujala specialistka paní dr. Brychtová. Chemoterapii dlouho slezina odolávala, ale nakonec po devíti měsících podlehla a zalezla do svého doupěte.

Ještě jednoho úspěchu jsem dosáhl v Brně. Ocitnul jsem se nechtěně v popularizačním krátkém filmu o mé nemoci. Byl jsem zkrátka ve správný čas na správném místě.
Chemoterapii v Brně jsem si zopakoval za čtyři roky. A pak uplynuly další čtyři roky a chystal jsem se opět do Brna. Ale přišla nevítaná změna - chronická leukémie se změnila na ošklivý nádor v krku. Takže chemoterapii jsem začal, ale jinou. 

Bohužel jsem ji ale musel přerušit. Manželka při nákupu v nejmenovaném supermarketu jako bonus obdržela covid, kterému se pak ale více zalíbilo u mne. 
Na krásném infekčním oddělení se o mě pečlivě starali všichni v čele s paní primářkou dr. Kumštarovou, ale přesto jsem se těšil domů. Ještě jsem několik týdnů čekal, než ze mne vyprchá ten covid a pak už jsem mohl dokončit chemoterapii. 

Také jsem navštěvoval a stále navštěvuji i další lékaře. Za všechny alespoň jmenuji naši pečlivou obvodní lékařku paní dr. Zachovou, která při přísné prohlídce řidičů - seniorů po mě požadovala pro zjištění případné sklerózy odečítat od stovky číslo sedm, ale já čísla miluji, tak to nebyl problém. 

A též pana dr. Šimka, který přes pokročilý věk stále pracuje a jehož zuby, které mně zhotovil podle známého prvorepublikového sloganu – rychle, levně, odborně – už dlouhá léta skvěle koušou vše, nejraději ovšem maso.
A tak jsem nyní, díky lékařům, v kondici přiměřené mému věku.     Tímto povídáním ale chci především vyjádřit své velké poděkování všem lékařům za péči, kterou mi věnovali a stále věnují a kterým vděčím za to, že žiji.  Velký dík patří všem milým sestřičkám, bez kterých by určitě nic nemohlo fungovat. 
A tak doufám, že až nastane čas, bude můj poslední lékař, i když mně už život neprodlouží, stejně skvělý jako všichni předchozí. Jenom nevím, zdali se na patologii též vyskytují sestřičky! 

Diskuze k článku