Ladislava Brabencová
editor, šéfredaktor webu
tel.:+420 567 578 038
mobil:+420 737 587 692
brabencova@jihlavske-listy.cz

Nejstarší obyvatelka krajského města oslavila 27. 3., neuvěřitelné 103. narozeniny. Recept na dlouhověkost má Jiřina Navrátilová jednoduchý:  Nedělat si zbytečné starosti a naučit se žít s tím, co je.
Drobounká žena ročníku 1921 aktuálně pobývá v jihlavském Sociálním centru Kraje Vysočina na Rantířovské ulici.

 
A dá se říct, že zažila vše.  Válku, politické změny, technické pokroky… „Nerada se na sebe dívám do zrcadla. Říkám si „bože holka, kam se to vše podělo“,“ referuje tichým hláskem stále optimisticky naladěná oslavenkyně. „Když mi bylo šedesát, tak jsem si pověděla, že si musím na stáří našetřit nějaké peníze. To jsem nevěděla, že budu tak dlouho živá. Kde se ta stovka vzala?“ komentuje s úsměvem.
Paní Jiřinka vyrostla v Malém Beranově. Pochází ze čtyř sourozenců. Jako třetí narozená si nejmladšího bratříčka prý „vyprosila“. 

Když jí bylo 11 let, byla tři měsíce v nemocnici se zánětem slepého střeva. Lékaři už ani nevěřili, že by zůstala živá.  „Jednou nám řádová sestřička donesla na krabici od Baťových bot malinkaté díťátko a mně se moc líbilo. Chtěla jsem taky takové. Tak si rodiče pořídili bratříčka a já ho dostala „za odměnu, že jsem se uzdravila“,“ vzpomíná s tím, že dětství měla krásné. Coby venkovské děti trávily veškerý svůj volný čas venku, pásly dobytek za humny…
Hned po škole nastoupila do učení, do obchodu. Tomu také zůstala věrná - celý život pracovala jako prodavačka ve Velkém Beranově. 
Přiznává, že válka jejich rodinu nijak nezasáhla. „Měli jsme štěstí,“ upozorňuje. 

Ve válečných letech měla za úkol zapisovat u velkoberanovských sedláků dodávky mléka. „Všechno jsem přežila, jak dobro, tak zlo, někdy to bylo pěkný, někdy to nestálo za nic… To už je život,“ hodnotí. 
Vzpomíná, že v prvních poválečných letech se vydala na okružní jízdu Moravou na kole. Nejdříve se svým bratrem a pak s kamarádkou. „Ušily jsme si při té příležitosti bílé šortky a žluté halenky. Spaly jsme u dobrých lidí. Doba to byla krásná,“ říká. 
Vdávala se až později. S manželem a čtyřmi dětmi nejdříve bydleli v jednopokojovém bytě a pak si díky daru rodičů pořídili parcelu v jihlavské lokalitě Na Slunci. Svépomocí si postavili vlastní domeček.

„A jak jsme ho stavěli? Někde zbourali dům, cihly vyvezli na smetiště, manžel tam šel, vybral je a dovezl. Společně jsme je pak čistili,“ prozrazuje. „Pomáhali jsme si všelijak. Děti na mě vždycky volaly: Poď si s náma hrát. A já jim řekla: Musíte nám pomoct, pojďte očistit každý deset cihel a pak si můžete zase jít hrát. Tak jsme to řešili, aby děti měly trochu tý volnosti, ale znaly i povinnost,“ zdůrazňuje. 

Na dobu, když měla mladá rodina svůj vlastní domek, paní Jiřinka vzpomíná velmi ráda. Dávala si hodně záležet na přední zahrádce, aby byla hezká, aby v oknech byly květiny. 
„Měli jsme také fenku, byla moc hodná. Když si děti hrály u sousedů vedle v ulici, tak jsem zavolala: Norka, skoč pro děti. Dala jsem jí na krk provázek s lístečkem: Děti, pojďte domů, a ona pro ně doběhla,“ usmívá se babička, které byste na tváři marně hledali velkou vrásku.

„Měla jsem pěkný život. Ne bohatý, ale vždycky jsem si s trápením uměla poradit,“ sděluje. 
Vždy věděla, že základem všeho je vejít se do rovnice „má dáti – dal“. „Musela jsem pořád pracovat a přemýšlet, abych vyšla z toho, co mám. Dětem jsem šila, pletla…,“ zmiňuje. Nejraději vařila ovocné knedlíky, šusterky, pekáče…  
Dokud jí nohy poslouchaly, žila hlavně v lese. „Když nebylo dost peněz, nasbírala jsem kbelík borůvek za den, určité množství jsem prodala, něco si zavařila…,“ prozrazuje s tím, že za celý život si nezanaříkala, i když byl někdy těžký.

I přes svůj vysoký věk má stále zájem o dění kolem sebe. Ráda sleduje televizi a těší se na zprávy. „Zajímá mě vše.  Mám radost, když se velmoci snaží domluvit, aby nebyla válka. Když se problém rozebere s rozumem a kousek po kousku, je možné žít dohromady. Já se také nikdy s nikým nehádala. Spory nemám ráda,“ sděluje. 

Pobyt v pečovatelském domě bere tak, jako celý svůj život. Snaží se přizpůsobit a z ničeho si nedělá hlavu. Radost má hlavně z návštěv členů své rodiny, kteří si s ní povídají o tom, co se děje, kdo chystá svatbu, jestli přijde na svět další miminko... 

A je něco, co by paní Jiřinka udělala ve svém životě jinak? „Ne, nijak jsem si nikdy nenaříkala, uměla jsem se všemu přizpůsobit. Netoužila jsem žít nikde jinde. Jihlava je moc pěkná,“ reaguje na otázku aktuálně nejstarší obyvatelka krajského města Jiřina Navrátilová.  
 

Diskuze k článku