Jiří Varhaník
kulturní redaktor
tel.:+420 567 578 033
mobil:+420 732 506 071
varhanik@jihlavske-listy.cz

Fotograf Jindřich Štreit je dalším z aktérů nedávno otevřené galerie v pobočce Muzea Vysočiny Jihlava v Telči. Po výstavním prologu, který tu představil tvorbu zejména regionálně působících výtvarníků Petra Mirčeva a Davida Habermanna, tak nová galerie na Starém Městě zacílila na jméno světového formátu. 

Sólová výstava v Telči má ve statistice Jindřicha Štreita pořadové číslo 1533. Těch kolektivních absolvoval nespočet, vystavoval doslova od Japonska po Ameriku.

„Já totiž jednak rád vystavuju, a jednak si říkám, že když něco děláme, tak to neděláme do šuplíku. A kdo říká, že to dělá jenom do šuplíku, tak si lže. Protože se přece chceme podělit o to, co vytvoříme. Proto se dělají takováto setkání, abychom předali to, co jsme udělali, širší veřejnosti,“ zamyslel se protagonista výstavy při vernisáži ve dvoře telčské muzejní pobočky ve Špitální ulici.  

Je potřeba počkat třicet let…
Svoji výstavu pro Telč pojmenoval fotograf ze Sovince Jak šel čas. 

„Rozhodl jsem se, že udělám výstavu s fotografiemi, které jsou už známé, už prošly sítem a mnoha výstavami, ale z více než padesáti procent také z fotografií, které vlastně nikdo nezná. Že je vytáhnu z archivu, pokusím se je vytisknout a ukázat vám je,“ vysvětloval Štreit publiku vernisáže.   

Velkou radost vyjádřil z faktu, že se fotografie z konce sedmdesátých a začátku osmdesátých let krásně propojily s fotografiemi z pozdější doby. 

Také plakát výstavy je pro autora pojat velmi osobně. „Je na něm naše dcera, která je tady ještě malá holčička. V současné době žije v Portugalsku, stala se velmi slavnou flétnistkou, která koncertuje po celém světě. Učí na vysoké škole a je prostě skvělá,“ konstatoval hrdě fotograf – otec před letitou fotografií s dívenkou, která v pokoji bytu s tapetami a starým rádiem stojí v noční košili mezi polštáři na posteli a hraje na příčnou flétnu. 

Právě takové „obyčejné“ okamžiky jsou podstatou Štreitovy tvorby i celé silné telčské výstavy: intimní rozhovor venkovského kněze a staré ženy, přebalování dítěte, zkoušení svatebních šatů, banální kuchyňská scéna, soustředěný pohled žáka ve staré školní třídě, vesnické první lásky, oprava televizoru, kamarádi s míčem, chlapík v poli s pytlem přes rameno, přednáška ve vesnickém sále, parta vesnických kluků v ušankách s dřevěnými samopaly, pohled dvou stárnoucích lidí do krajiny…

„Všechny ty fotky jsou autentické,“ reaguje fotograf na pochyby, zda je vůbec možné zachytit tak přirozeně výraz, emoci, autenticitu a sílu banálního, ale zároveň krátkého a ojedinělého okamžiku. Jak se shodli přítomní fotografové na zahájení výstavy, je právě schopnost navození atmosféry naprosté důvěry a výrazu specifikem a silou v práci J. Štreita. 

„Když jsem to fotil, tak se mi smáli, proč to fotím. Je to obyčejný život. Je potřeba počkat třicet let, dát tomu odstup…,“ vysvětluje Štreit na dotaz JL svoji zkušenost, svůj přístup k práci i základní filozofii. 

Za fotky na Ruzyň
Jak autor dodal při vernisáži, připomínají mu tyto fotografie dobu, kdy ještě učil. 

„Protože jsem pedagog, začínal jsem na mnoha vesnických školách, učil jsem mnoho let, všechny ročníky. Tehdy jsem začal intenzivně fotografovat vesnici. A fotografoval jsem ji tak, že tehdejší nomenklatuře se moje fotografie nelíbily. Tak mě zavřeli, takže mám za sebou Ruzyň,“ vzpomínal Štreit. 

Když se vrátil, už nesměl ani vstoupit do budovy, kde byl dříve ředitelem školy. Osm let pracoval na státním statku. 

„Ale právě tohle bylo pro mě nejkrásnější období, kdy jsem mohl intenzivně fotografovat. Samozřejmě jsem nesměl vystavovat, publikovat, nesměl jsem ani mluvit, pořád jsem byl sledován. Ale tím pádem jsem měl právě čas na to, abych co nejvíce nafotografoval ten obyčejný život,“ popisuje Štreit.  

Tohle téma podle svých slov vnímá jako základ své filozofie a své práce: „Protože si říkám, že ten obyčejný život je vlastně věčný. My prožíváme různé stávky, požáry, já nevím - války. Ale to všechno má určitý čas, který odplyne a zůstanou vzpomínky, kladné, nebo záporné. Ale ten obyčejný život je pořád, je věčný.“ 

Jak v Telči fotograf připomněl, aktuálně v Olomouci připravil výstavu, na které vystavil fotografie z osmi zemí, od Brazílie po Japonsko: „A nedal jsem tam cedulky, odkud ty fotografie jsou. A nikdo nepoznal, ze které té země opravdu jsou. Protože jsem vybral takové fotografie, které znázorňují ten obyčejný život. A ten je stejný, jestli žiju v Japonsku, nebo v Brazílii, nebo v New Yorku.“

I když nakonec v různých koutech světa vypadá život trošku jinak, ve své podstatě je podle Štreita všude stejný: „Narodíme se, žijeme, ženíme se, děti nám vyrostou, odcházíme a vlastně je to pro všechny stejné. A právě to jsem se snažil vyjádřit tou výstavou. A vlastně něco podobného uvidíte i tady, na této výstavě v Telči.“   

Mimořádná instalace
Výstava v Muzeu Vysočiny v Telči je podle autora fotografií o to vzácnější, že ji provází mimořádně zdařilá instalace.

Velkoformátové černobílé fotografie tvoří na závěsech v prostoru svého druhu „labyrint života“. Dominantou instalace je průhled směrem k vertikálnímu, centrálně umístěnému snímku kněze sloužícího mši v katedrále. Fotografie tak tvoří pocit „sloupoví“ a proměňují galerii v jakousi loď chrámu fotografie. Forma se  v instalaci propojuje s obsahem. 

Dík za instalaci směřoval Štreit ke kurátorovi a příteli Pavlu Bezděčkovi a k týmu telčského muzea: „Měli velkou trpělivost s tou instalací, kterou jsme si tady dovolili připravit.“

Vděčně také fotograf na vernisáži přivítal přátele z Prahy, z Valašského Meziříří, Brna. Přijeli jeho první i současní, poslední studenti. „Je to tak krásné, že vás tady mohu takto přivítat,“ těšil se autor.  

Jeho speciální uvítání patřilo kamarádu a kolegovi, původem slovenskému fotografovi prof. Rudo Prekopovi (* 1959 v Košicích, příslušník tzv. slovenské nové vlny, od roku 2002 vedoucí studiového ateliéru na FAMU v Praze), se kterým Štreit také řadu let učil. 

„Přátelili jsme se, přátelíme, máme stejné přátele, kamarády a zájmy. Nesmírně si vážím jeho práce na poli fotografickém i společenském,“ ocenil při přátelském objetí v atmosféře vernisáže J. Štreit.  

Diskuze k článku