Jiří Varhaník
kulturní redaktor
tel.:+420 567 578 033
mobil:+420 732 506 071
varhanik@jihlavske-listy.cz

Na termín 23. a 24. září byl letos v kalendáři akcí Klubu českých turistů (KČT) Vysočina naplánován pochod odboru Bedřichov Jihlava Stříbrnou stopou. V pořadí 37. ročník tradiční akce ovšem turisté museli zrušit. Neměl ho kdo zorganizovat.

Komunita aktivních turistických organizátorů stárne. „Lidem dochází dech, nemáme na to kapacitu,“ připouští vedoucí odboru KČT Bedřichov Jihlava Jitka Píbilová s tím, že kolega, který se o organizaci akce v poslední době staral, je letos zcela vytížen prací na značení tras.

„Stříbrnou stopou je náš tradiční pochod, chtěli jsme to dotáhnout do čtyřicítky, tak uvidíme. Jako odbor stárneme, naši školení lidé jsou ve věku 60, 70 plus,“ konstatuje Píbilová.

Jak připouští, klesá obecně i samotná účast na turistických akcích. Hlavní problém se ale začíná projevovat v samotné jejich organizaci: „Ubývá těch aktivních lidí, kteří to celé dají dohromady, kteří si to vezmou za své, projdou trasy – s tím je takové práce!“ popisuje Píbilová.

Její slova potvrzuje Stanislav Balík, předseda krajské cyklo komise značení KČT. Právě na jeho bedrech leželo v posledních dvou letech organizování bedřichovské akce Stříbrnou stopou.

Nyní potvrzuje, že akce je pro letošek zrušena vzhledem k velkému vytížení pořadatelů: „Letos je hodně práce se značením atd., nikdo další, kdo by se toho chtěl ujmout, se nenašel. A mladých moc není...,“ konstatuje St. Balík, sám už také v důchodovém věku.

Něco možná skončí

Jak vyplývá z rozhovorů St. Balíka s dalšími organizátory, není vyloučeno, že některé turistické akce v brzké době skutečně zcela zaniknou. Problém ale podle něho nelze celorepublikově paušalizovat, výraznější je právě v Jihlavě a na Vysočině.

„Já osobně si myslím, že Jihlava má co nabídnout. Ale jinak si to asi nemyslí ani místní, protože na ty naše pochody nechodí ani místní, natož pak cizí,“ zamýšlí se St. Balík.

KČT odbor Bedřichov organizuje tradičně tři akce za rok.  Dvě z nich letos odbor realizoval, tu třetí nyní zrušil. „Ono je to opravdu pro jednoho organizátora už hodně. A když tomu nějakou dobu věnujete, a potom vám přijde, když hodně, tak osmdesát lidí – a třeba právě na tomhle pochodu jich loni bylo jen čtyřicet, tak to vám chutě nepřidá,“ argumentuje Balík.

Celorepublikově ale podle jeho zkušenosti zájem o organizovanou turistiku mnohde přetrvává.

„Například teď v září jsme jeli na víkend na Teplicko-adršpašskou třiatřicítku v Teplicích nad Metují, a tam přijde přes tisíc lidí.  Ale tam je všude spousta přírodní atraktivity a zajímavostí. A málo platné, to Jihlava prostě nenabízí. A další věc je, že než vyjdete z Jihlavy do přírody, musíte často ujít několik kilometrů a zase se soukromě vrátit zpátky, což pro ty ročníky, které na to chodí, už není ideální,“ zamýšlí se organizátor.  

I v turisticky atraktivních oblastech se ale podle jeho informací začíná stávat, že lidé na tradiční akci nepřijdou. Na Vysočině je pak všeobecně účast na pochodech malá. Početná bývá v zásadě pouze na akci Měřínská padesátka (letos se konal 4. června její 51. ročník, pozn. red.). „Ale tam je to dáno tím, že směrem z východu od Tišnovska nejsou akce, takže se do Měřína stáhne hodně lidí z Brněnska,“ vysvětluje St. Balík. 

Nad jihlavskou turistikou ale za bedřichovský odbor obrazně řečeno neláme hůl: „Letos se sešlo dost věcí, k tomu jsou ještě volby. Ale příští rok jsem dal do kalendáře zase všechny tři naše akce.“ 

Specifikem současné individuální i organizované turistiky je také její odklon od pěších akcí směrem k cykloturistice, zejména na elektrokolech.

„Mohu porovnávat spoustu let zpátky a oproti tomu, kolik lidí chodívalo pěšky, jich dnes chodí opravdu málo,“ ohlíží se Stanislav Balík. Pokud jde o elektrokola, přináší to podle něho i své problémy: „Lidé s nimi jezdí tam, kam by jinak nevyjeli, a často i tam, kam by jezdit neměli. Potom mívají problémy sjet dolů, ale to už je jiná věc.“

Majitelé lesů spolupracují

Dalším problémem, o kterém se hovoří už několik let, je stárnutí komunity značkařů, kteří udržují v provozu značené turistické trasy.

„Zatím nemáme velký problém, ale problém to začíná být. Gró těch lidí je zase někde k sedmdesáti letům. Jsou mezi nimi i mladší ročníky, ale těch je zase málo. Ti, kteří jsou ochotni to dělat, toho zkrátka musí dělat víc,“ popisuje situaci Balík. 

Značkaři turistických tras v posledních letech musí také reagovat na „kůrovcové“ kácení lesů na Vysočině. I v omezeném lesním porostu se ale podle zkušenosti St. Balíka stále dá dobře značit.

„Nejsou s tím až tak velké problémy. Lesáci nám nechávají pahýly stromů, pořád je na co značit. Vstříc nám vycházejí i soukromí vlastníci lesů, pokud tedy těží strojem. To nejde dělat, pokud těží ručně,“ vysvětluje Balík.   

Značkařský obvod Jihlava zahrnuje nějakých 150 km pěších turistických tras. „To je Jihlava a okolí, nejdál to zasahuje do Polné, částečně i na Humpolecko. Jinak je na Jihlavsku samostatný značkařský obvod dole v Telči, částečně nám tam zasahuje Měřín,“ popisuje Balík.    

Organizovaná turistika podle něho zatím žije: „Měl jsem i rok, kdy mi z nějakého důvodu hodně klekli lidi, ale s pár lidmi jsme těch 150 km, které ročně děláme, dokázali označit. Vždycky říkám, že dokud bude společenská poptávka, lidi se vždycky najdou. Horší by bylo, kdyby všeobecně ve společnosti převládl názor, že je to zbytečné. Ale to doufám, že snad zatím nehrozí.“

Být značkařem, to chce i být fanda

Být turistickým značkařem, to není jen vzít barvu a štětec, vytipnout si podle momentální chuti nějakou tu trásku a vyrazit. Značkaři absolvují školení, jejich práce navíc není bůhvíjak honorovaná. 

Jak vysvětluje jihlavský koordinátor značkařů Stanislav Balík, z bydliště na místo značení jedou značkaři dopravním prostředkem. Proplaceno od KČT dostanou lístek na hromadnou dopravu, anebo náhradu za cestu autem. Od letošního července ve výši 3 Kč na kilometr.

Pokud dělají nad 5 hodin, mají nárok na stravné max 110 Kč. Paušální odměna za práci činí podle odpracovaného času maximálně 200 Kč (nad 8 hodin práce).

„Těchto 200 korun je vlastně jediná odměna za to, že něco dělají, protože stravné a náhrada cestovného nejsou odměna za práci. Zásadní je opravdu to, že to ti lidé chtějí dělat. Protože než vyjedete na samotné značení, musíte si nachystat barvy, všechno si přichystat, vyčistit štětce, uložit barvy tak, aby nezaschly... Je s tím spousta další práce,“ podtrhuje Balík. 

Samotné značkování má jasně daná pravidla. Trasu je např. nezbytné projít a zkontrolovat v obou směrech. Pokud značkaři najdou místo, které (např. z důvodu kácení lesů) opravdu není označitelné značkami, pak se na něj umisťuje značkařský kolík.

„Ale to už musí udělat někdo jiný, to neřešíme nějakými provizorními klacky do země, ale skutečně zabudujeme stabilní železnou trubku. To už dělají lidé, kteří s tím mají zkušenosti a kteří vědí, kde kolík například nebude překážet lesní technice, aby se tam vešla,“ vysvětluje St. Balík.      -jv-

Diskuze k článku