Veronika Dawidowicz
marketing
tel.:+420 567 578 024
mobil:+420 732 506 053
dawidowicz@jihlavske-listy.cz

Hledat a najít pravou lásku, o tom sní asi každý. Tedy, každý romanticky smýšlející člověk, jako třeba já.

Jak už jsem ale zjistila, není to tak úplně snadné.

Když jsem se dočetla, že se v Jihlavě bude konat tzv. rychlé rande, říkala jsem si, že to musím zkusit.

Nevěřila jsem zas tak moc tomu, že tam najdu svého vyvoleného, ale zajímalo mě celkově, jací lidé tam chodí, jak to funguje atd…

V místnosti sedělo 16 mužů a 16 žen ve věku zhruba 30-45 let.

Musím uznat, že na první pohled se rozhodně nejednalo o žádné zoufalce a zoufalky. Naopak třeba konkrétně ženy byly opravdu velmi pěkné, upravené a na první pohled milé dámy.

Usedám ke stolečku s číslem dva, kde už na mě čekal první muž ještě před časovým limitem.

Vtipné bylo, že jsme se vlastně už tak trochu znali z jedné internetové seznamky. No jo, kdo to někdy nezkusil, ať hodí kamenem.

Člověk fakt hledá lásku všude. I když upřímně, na těch online aplikacích jsou ty nabídky obvykle spíše na splynutí těl než duší…

Každopádně odbila 14. hodina. Paní pořadatelka nám dala jasné instrukce pro následující dvě hodiny - tykat si, psát si poznámky a komunikovat.

U stolu se mi postupně „vystřídalo“ všech šestnáct pánů.

Většině z nich bych, zcela upřímně, své sympatie na první dobrou nedala. O to milejší však bylo překvapení, že více než polovina z nich byla celkem zábavná a se smyslem pro humor.

Takže občas i těch 5 minut, které jsme na sebe měli vymezeny, se zdálo málo.

Někdy to bohužel bylo i z toho důvodu, že mé protějšky velmi rády mluvily o sobě.

Takoví „Jájánci“ (od zájmena já, já, já).

Uznávám, že v takových případech moje poznámky skončily u jména a čísla dané osoby. Stejně jako v případě „naříkačů“, kteří po pěti vteřinách spustili, jak je po dvaceti letech opustila žena a že to nechápou, jak jen mohla. Já chápu, že je to vždycky těžká rána v životě, ale doporučuji spíš psychologa než rychlé rande.

Poctivě jsem se snažila zapisovat postupně různá poznávací znamení, abych i po těch dvou hodinách věděla, o koho jde. Takže například: Michal, skladník, hezký úsměv. Nebo třeba: Pepa, vysoký údržbář - nic.

Pro jistotu jsem si i ty sympatické pány hned kroužkovala na předtištěném formuláři, podle kterého pak vyhodnotí naše sympatie.

Kupodivu jsem se přistihla, že i u posledního muže mám stále úsměv na tváři.

Sice jsem přesně patnáctkrát řekla, co dělám za práci (jednou jsem se nedostala ke slovu). a zopakovala, že mám syna, ale stejně ten rozhovor byl vždycky jiný.

Po skončení se ještě valná většina vydala společně na kávu (já tedy na víno, jelikož to by se u toho seznamování rozhodně hodilo víc než voda) a pokračovalo se v konverzaci, která ovšem stejně byla taková mírně rozpačitá.

Druhý den byl den D a paní pořadatelka volala a seznamovala nás s našimi výsledky. Mile mě překvapilo, že v několika případech byly sympatie vzájemné.

Budu však upřímná, jiskra tam z mé strany nepřeskočila ani v jednom případě.

Tím ovšem tento způsob seznámení vůbec nijak neshazuji.

Ba naopak si myslím, že pokud je někdo opravdu odhodlaný a stojí o vážný vztah, je to snadnější cesta než online randění.

Věřím, že pokud zapracuje osud a dva lidé se na takové akci potkají ve stejný čas a na stejném místě, těch 5 minut opravdu stačí k tomu, aby zjistili, že „to“ tam je.

Nevěřím na náhody. Věřím, že náš život už má scénář tak nějak slabě předtištěný.

Jsem si ale jistá, že rozhodnutí, která nás k našim cílům a láskám dovedou, jsou vždy jen na nás.

I proto ta cesta je někdy delší a složitější. Protože člověk prostě dělá i špatná rozhodnutí.

Diskuze k článku